Vánoce jsou svátkem, kdy se mnohem častěji než kdy jindy objeví v našem okolí slovo „duchovní“. Máme žít více duchovně a uvědomit si, že život má důležité hodnoty. Mám však dojem, že u mnoha lidí tyto dobře míněné rady nepadnou na úrodnou půdu.

Není to proto, že by tito lidé nechtěli žít dobře a hodnotně. Ale proto, že ne vždycky rozumí, k čemu nás rada „žít více duchovně“ vlastně nabádá.

ZBYTEČNÝ OSTYCH PŘED VELKÝM SLOVEM: DUCHOVNÍ

Duchovní. Duchovně. Proč nemáme rádi toto slovo? Proč se někomu z nás hned vyrazí kopřivka, jiný se ošije a jiný jen rozpačitě zakroutí hlavou? Odpověď je jednoduchá: protože se nám, Čechům, jejichž součástí sebedefinice a národního uvědomění je nějaká forma vymezení vůči církvi, tento pojem spojuje právě s ní. Velká část lidí nemá církev rádo, nebo k ní nemá žádný vztah. Proto se domnívá, že slovo „duchovní život“ pro ně nic neznamená či znamenat nemůže. Spojují si jej s nějakou konkrétní vírou, s náboženstvím, chozením do kostela nebo třeba s obrazem Svědků Jehovových postávajících u vchodu do metra či s panoptikálními tančícími postavami, které procházejí náměstím za zpěvu Haré Kršna Haré Haré... A s tím přeci nechceme mít nic společného.

Ano, pro někoho skutečně výraz „duchovní život“ znamená také tlouci na bubínek či nabízet jehovistické časopisy. Pro jiné to bude představa života v ústraní kláštera nebo celoživotní snaha pomáhat chudým a nemocným. Jakkoli mohou být tyto způsoby života užitečné, neměli bychom pojem „duchovního života“ omezovat jenom na ně. Protože právě z tohoto úzkého pojetí vychází naše nedůvěra. Nás, kteří chceme žít „normálně“. „Žít duchovně“ je ale s „žít normálně“ velmi dobře slučitelné. Znamená žít podle důležitých hodnot, podle věkem ověřených principů, které jsme už někdy v šeru dávnověku začali nazývat „duchovními“. Neznamenalo to pouze vztah k božstvům či konkrétním podobám Boha. Žít duchovně vždy znamenalo žít v souladu s tím, co jsme v dané kultuře a historii považovali za nejdůležitější a nejhodnotnější. Překvapivě jsou tyto hodnoty v různých kulturních tradicích velmi podobné.

Tyto hodnoty není těžké poznat, jsou totiž kulturou prostoupeny tak silně, že je zažíváme z různých stran jako příběhy, poučky a etické standardy. Setkáváme se s nimi ve filmech, v pohádkách, literatuře, v rozhovorech s druhými lidmi, v našich soudech o tom, co je správné, vidíme je v systému práva, v naší životní filozofii, v lidové moudrosti. Je to to, co vštěpujeme svým dětem. Nejen slovy, ale hlavně a především prostými příklady:

Hodnota lásky - to že mám někoho rád (své dítě, svou ženu, své přátele, lidi obecně), že nejsem předem a ke všem negativistický, zlý, nedůvěřivý. Že se snažím druhým lidem spíše pomáhat a povzbuzovat je, než je srážet a ubližovat jim. Hodnota naděje a víry - věříme už v to, že je důležité v něco věřit: máme důležité hodnoty, preferujeme určitou oblast před druhou, bráníme se zbytečnému (a tedy dáváme přednost tomu, čeho si považujeme). Mít základní důvěru v život, v druhé lidi okolo sebe, v sílu dobrého slova, pozitivního prožitku a skutku. To jsou hodnoty, které jsou v naší kultuře staré a zásadní, i když se zdá, že se mnoha lidem nedostávají.

VYHNÁNI Z RÁJE: DOBŘE UŽ BYLO

Rozhlédněme se okolo sebe. Kolik jen vidíme negativistického smýšlení. „Všechno je špatně. Všechno je politika a politika je svinstvo. Všichni kradou. Každý mi chce ublížit.“ Kdo se jen trochu zabýval historií, potutelně se nad výroky ze sbírky „dobře už bylo“ usmívá, protože ví, že stále stejná korupce, zločiny a podvody provázejí lidstvo od počátku věků. Nikdy to nebylo lepší. To jen mnozí z nás žijí v podivné víře, že žijeme v „jedinečné“ době, kde se všechno kazí, kde odvěký řád ztrácí svou strukturu, kdy se vše propadá do zla a chaosu.

Kulturní antropologové skoro u všech kultur popsali mýtus vyhnání z ráje. Tento pocit, že dobře už bylo a že nyní zažíváme jedinečně špatnou dobu, je starý skoro jako kultura samotná. Dějiny evropské kultury jsou přímo prostoupeny neustálým čekáním na konec světa (protože je tak špatně, že to musí věštit apokalypsu). Kritiku každé nové epochy a stížnosti na úpadek hodnot a morálky můžeme najít jak ve starověkých, středověkých, novověkých i současných spisech. Stará generace si stěžuje na nevychovanost té mladé - nejméně tři tisíce let... Je to náš folklór, kterému chceme věřit.

MEDIÁLNÍ ŽUMPA: JISTĚ, ALE ZNOVU ZASEDNEME K TELEVIZNÍM NOVINÁM...

V současné době je tento hluboký pocit, že doba je zlá a všechno je špatně, bohužel velmi silně podporován historicky jedinečnou situací, kterou představuje globalizovaný mediální průmysl. Ten má samozřejmě jediný úkol - vydělat peníze. Obvykle na reklamě. Která reklama je nejdražší? Ta, na kterou se dívá nejvíce lidí. Jaké zprávy tedy poskytneme lidem? Takové, na jejichž základě se na nás bude dívat co nejvíce diváků. Zprávy emocionální, které vyděsí, ne příliš složité; zprávy, které naštvou. Je jedno, zda jsou důležité, zda jsou pravdivé či napůl smyšlené. Bulvár a moderní zpravodajství lidových kanálů toto dávno nerozlišuje.

Čím více emocí, tím lepší motivace diváka sledovat další a další zprávy. Tyto emoce však kromě zisku z reklamy mají bohužel další, daleko zhoubnější efekt - vyvolávají a podporují v mnoha lidech právě výše uvedený pocit, že jim je špatně, že žijí nešťastně, že svět je ohrožující místo. Zprávy mohou samozřejmě vždy ukázat nějakou tragédii nebo důvod k naštvání - není-li k dispozici za humny, bude dva miliony Čechů sledovat bezvýznamnou havárii v Turecku, vraždu v Polsku, nespravedlnost v Americe. Vždy vás nakrmíme novou záplavou emocí.

POCITY CHUDOBY BOHATÝCH A USTRAŠENOSTI ROZMAZLENÝCH

Mnoho lidí má u nás reálný pocit, že žije ve špatném světě. Domnívají se, že korupce dosáhla míry nevídané, že se nikdy více nekradlo a že svět je strašné, nebezpečné místo. Vystrašení mediální obrazotvorností, která jim bezostyšně předkládá fotky zavražděných babiček, nikomu neotevírají, nikoho nezdraví a nedejbože že by se na někoho usmáli.

Samozřejmě nevidí, že žijí v bezprecedentně nejbezpečnější době za posledních několik set let. Je jim jedno, že jim nehrozí Osvětim, gulag, uranové doly, narukování na prusko-rakouskou frontu, mor, tuberkulóza, hlad, smrtelná syfilida, pogromy ani zavraždění či znásilnění žoldáky nespočetných armád, zrovna přecházejících přes naši zemi. I přes to, že podle globálního indexu prosperity a celkové úrovně bohatství jsme podle respektovaného indexu Legatum Prosperity pro rok 2012 na 28. místě z asi 150 států, tedy světově mezi 20% nejbohatších států, přesto se velké části našich spoluobčanů subjektivně žije velmi špatně. Nadáváme, kudy chodíme. Jsme neustále nespokojeni. Náš život se následně samozřejmě vyznačuje stresem, úzkostí, naštvaností, bázlivostí, depresí... Zdá se vám, že jsem příliš odbočil od původního tématu duchovního života? Nikoli, právě naopak.

Žít duchovně totiž ne nutně znamená vizualizovat si energii někde v břišní čakře, ale daleko spíše žít ty nejdůležitější hodnoty - pro sebe i pro druhé. Žít sám v sobě a sám se sebou v míru, ve spokojenosti. Snažit se vytvářet v sobě (a tedy i kolem sebe) přátelskou, pozitivní atmosféru. Protože jedině tak mohu něco hodnotného vybudovat. Neptat se „jak mohu vytvářet pozitivní atmosféru, když mám jen takový a takový plat? Když ono a toto? Když všichni okolo toto a tamto?“

Lidé, kteří žijí skutečně duchovně, tedy v souladu s důležitými hodnotami, se takto neptají. Vědí, že životní spokojenost souvisí s příjmem nebo ekonomickým postavením jenom pramálo. Při svých cestách do zahraničí či v televizních dokumentech si povšimli o několik tříd chudších obyvatel v jakékoli oblasti rozvojového světa, kteří se však zdáli - o několik tříd šťastnější a spokojenější.

Tito prostí a často velmi chudí lidé nejsou spokojenější pro to, že „nepoznali výdobytky moderní civilizace“. To je častý mýtus, kterým si chceme vysvětlit, že za nic nemůžeme - za vše může pračka, lednička a reklama na coca-colu. Není to pravda. Vždyť také mnozí z těch, kteří výdobytky naší kultury poznali, žijí spokojeně a šťastně. Duchovně. Umí totiž s těmito výdobytky zacházet. Vědí, jaká je pozice a důležitost těchto věcí v hodnotovém žebříčku. Umí říci ve správný okamžik dost. Věnují se věcem, které jsou skutečně důležité. To je pravý duchovní život.

DUCHOVNÍ ŽIVOT JAKO BĚŽNÝ ŽIVOT. A NAOPAK.

Duchovní život znamená snažit se neustále kultivovat, vzdělávat, rozvíjet. Uchovávat se v rámci možností v pozitivní náladě a naději. Pomáhat ostatním a být jim i podporou nebo příkladem. Žít pro něco, být dobrý, nestěžovat si stále, nežít v přesvědčení, že každý mě chce okrást a že vše je špatně. Žít s vědomím, že svým stylem života i prožívání dávám příklad ostatním. Že je mohu nakazit. Pozitivním i negativním způsobem.

Můj nejnovější hit z předvánoční doby: starší paní si u zelinářky stěžovala, že mrkve příliš rychle černají a že už ani ty mrkve nejsou, co bývaly dříve. A že si rybí polévku neudělá, protože kapr je drahý. A že toto a toto... Jaké hodnoty tato paní nasbírala? Podle jakých hodnot žije? Osobně neprožívám den v depresi, že nemám na to, ugrilovat čerstvého okouna a povečeřet prvotřídní kaviár. Ani nad tím, že mi shnije cibule. Myslím, že ta hnije úspěšně už deset tisíc let.

Každému jen trochu jasně uvažujícímu člověku je přeci zřejmé, že množina toho, co momentálně z jakýchkoli důvodů nemůže, je milionkrát větší než to, co může. Přesto ale ví, že z toho, co může, zůstává stále dost na to, vybrat něco, co je hodnotné. Vybrat si, na co se bude dále soustředit a co pustí do svého prožívání, zda frustraci z toho, co nemá a nemůže, nebo spokojenost nad tím, co si vybral z možného a dostupného. To je důsledek (a známka)... života vedeného podle hodnot. Tedy života hodnotného. Tedy života duchovního.

HONBA ZA DUCHOVNÍM PROŽITKEM

Přijmout pojetí duchovního života jako běžného života, jako života, v němž se budeme snažit žít čím dál více podle hodnot, které poznáváme jako důležité a zásadní, se zdá mnohým lidem banální. Ve skutečnosti je to neskutečně obtížné. Je daleko snazší prohlásit se za duchovního člověka, poučeně kroužit čakrami, meditovat v budhistickém sedu, tlouct na šamanský bubínek nebo odjet na workshop křesťanských exercicií...

Neříkám, že vše uvedené nemůže být součástí duchovního rozvoje, ale je to právě pouze toto - jeho součást. Jedna součást. Rituály, posvátné úkony a jakékoli prostředky nás mohou spojit s tím, co nás přesahuje a co nám dodá sílu a inspiraci. Mohou nám dát nové poznání nebo zážitky. Nikoli však proto, abychom v sobě uchovali a konzervovali nějaký mystický superprožitek v naivní víře, že od této chvíle dále už bude „navždy dobře“.

Duchovní poznání neznamená naučit se sbírku klišé typu "je to tak, jak to má být" nebo „všechno má svůj smysl“. Rituály a duchovní zážitky (ať je definujeme jakkoli) zažíváme právě proto, abychom se z nich vraceli proměněni a posílení do běžného světa. Vracíme se opět žít, do banalit každodenního života - pozdravit se se sousedem, porýt zahradu, dohlédnout na děti, zajít se smetím. Vracíme se do jediného žití, v němž lze a má smysl být skutečně duchovní. V každém aktu, v každém úkonu můžeme hledat a rozhodnout se pro alternativu, která je více v souladu s tím, co je skutečně důležité. Pro nás a naše prožívání i pro druhé lidi okolo nás.

KDO URČÍ, CO JE DUCHOVNÍ? STROM POZNÁTE PO OVOCI...

Je možné, že někdy vypití pár lahví vína s blízkými lidmi bude duchovnější akt než účast na bohoslužbě, kde dáváme na odiv svou úroveň nebo kde duchovní je šovinista nebo extremista. Je možné, že nabídnutí cigarety bezdomovci bude více duchovním aktem než cesta za kartářkou. Je možné, že procházka lesem nebo telefonát babičce bude duchovnějším aktem než sed v precizní lotosové pozici.

V momentě, kdy přestaneme svět rozdělovat na duchovní a neduchovní, splnili jsme jeden z důležitých (nikoli jediných a nikoli prvních ani posledních) mezníků na naší duchovní cestě, tedy na naší cestě životem. Přeji nám všem, ať nás při ní vždy doprovází také zdravá míra, rozum, ochota nechat se překvapit a veselá mysl. Pokud totiž budou tyto vlastnosti v jakékoli naší víře chybět (ať už je to přesvědčení, že „něco je“, pro něco je třeba žít nebo etablovaná duchovní nauka s tisíciletou historií), pak je taková víra podezřelá. Další recept je zdánlivě prostý: Strom poznáme po ovoci. Duchovní život také.

Přeji všem čtenářům, ať slova „duchovní“ používáme s menším ostychem a větším porozuměním. Přeji nám všem dobrý život. Život hodnotný. Život duchovní. A to nejen o Vánocích.