Potkal jsem jej v Tescu u pokladen. Taky kde jinde. Důchodce "dobře už bylo".

Rád se dávám s lidmi do řeči a mám rád jejich různost. Potkávám flirtující osmdesátnice, zádumčivé dvacátníky i hrdé maminky středního věku. Každý z nich je něčím zajímavý, s každým z nich lze vyměnit pár vět či slov. Mnoho z nich pochopí váš krátký vtip a dokáže vám i sobě zvednout náladu během krátké chvíle, kterou strávíte - třeba ve frontě u pokladny. Ne tak důchodce "dobře už bylo".

Pán "dobře už bylo" po mém úvodním fórku týkajícího se našich nákupů, kterým jsem otevřel naši konverzaci, převedl okamžitě řeč na to jediné, co umí, čím žije, co vyznává: náboženství "dobře už bylo". Většina flirtujících osmdesátnic i zádumčivých dvacátníků odpoví na vtip vtipem. Nebo mlčí, aby mi dali najevo, že je obtěžuji a nezajímám. To beru. Ne každý má náladu. Všechno je ovšem lepší, než narazit na příslušníka sekty "dobře už bylo".

SYNDROM "DOBŘE UŽ BYLO"

Syndrom "dobře už bylo" poznáte v okamžiku. S promyšleností, která svědčí o neustálém uvědomění si přítomnosti hrůz ve světě (kde "dobře už bylo"), vám v jakékoli odpovědi na jakoukoli poznámku sdělí s neskutečnou kreativitou: povídejte, co chcete, ale dobře už bylo.

Konkrétní inkarnace "dobře už bylo" u pokladny v Tescu mi tak oznámila, že bych mohl nákup za ní zaplatit (což by byl sám o sobě pěkný vtip navazující na ten můj), avšak ihned doplnila: "Ale to neuděláte, protože dnes se už nepomáhá. Dnes je jiná doba." A hned jsem věděl, na čem jsem, koho jsem potkal a co musím udělat - okamžitě zmizet. Ničeho se v životě totiž neděsím více než těchto věčně naštvaných a negativních individuí.

Pána jsem se během pípání mého nákupu jen lehce přeptal, kdy byla ta kouzelná doba, kdy si lidé pomáhali a na světě bylo dobře, kdy skončil onen magický zlatý věk "to tehdy za nás". Zda by jej lokalizoval spíše do husákovských sedmdesátek, do bolševických padesátek, nebo do všeobecně oblíbených čtyřicátek, kdy jsme díky vzájemné svépomoci poslali do koncentráků mnoho našich spoluobčanů. Nicméně dozvěděl jsem se pouze, že jsem asi antikatolík. To je další typický rys občanů "dobře už bylo": vždy s grácií a pohotovostí sobě vlastní do vás projikují zástupce té kategorie, která podle nich veškeré zlo dnešní doby způsobila. Takže tedy antikatolíci. Pořád lepší než zednáři, židé nebo cyklisté, snažil jsem se vnitřně utěšit a chytnout pomyslného stébla trávy. Ale již jsem byl kategorizován. Byl jsem příliš, podezřele pozitivní.

Rychle jsem se dekoval se svým nákupem a uvědomil jsem si, jak jsou tito lidé a jejich nemoc infekční. Jak rychle zkazí vaši náladu a jak se jim musí vnitřně těžce žít. Jak jsou ochotni hodit vlastní mrak negativity a naštvanosti na kohokoli a kdykoli. Svou náladu si tak pochopitelně trochu vylepší, protože si umně potvrdí svůj světonázor, což vždycky - byť jen trochu - zahřeje.

Neptal jsem proto dále tohoto pána (který se zřejmě identifikoval s kategorií "katolík"), komu dneska pomohl, jaké dobro pro bližního a jaký skutek milosrdenství udělal. Odpověděl by mi asi tak, že je to přece on, který potřebuje skutky milosrdenství, protože je chudý, nemohoucí, starý. Platil tisícovkou, byl vitální jako padesátník a myslím, že ještě neměl ani sedmdesát. Muž, který naši konverzaci uzavřel poselstvím: "Život je mocný učitel".

ŽIVOT JE SKUTEČNĚ MOCNÝ UČITEL

Nad tímto výrokem jsem se zamyslel. A protože mi během tohoto přemýšlení pán zmizel z dohledu, odpovím mu alespoň tímto prostřednictvím:

Milý pane, kolego z nákupů. Pokud vás mocný učitel vedl k poznání, že jste se soustředil nikoli na smysl a užitek, které můžete ve svém životě nastolit, ale na to, jak je všechno špatně a jak vám každý škodí, pak bych chtěl mít jiného učitele. Pokud pro vás vaše vztahy nepředstavují způsob, jak někomu pomoci, podpořit a posílit svůj i druhého pocit každodenní smysluplnosti nebo jen prosté radosti, potom bych asi chtěl žít jiný život. Kvalita a schopnost dobrých vztahů se totiž odráží v jakémkoli, i letmém kontaktu s druhým - třeba se mnou.

A konečně, pokud nehodláte žít v tomto světě (s jeho nedokonalostmi i negativními stránkami) a jako osvědčenou psychologickou obranu používáte fantazijní útěk do "ideálního kdysi", potom si nejsem jist, že jste se od mocného učitele naučil to nejdůležitější.

Vaše "ideální kdysi" totiž pochopitelně nikdy nebylo. To jen vy jste měl více sil a energie, více peněz a možná i více plánů - byl jste totiž mladší. Ale právě tuto dobu (stejně jako každou jinou) jste měl využít k tomu, aby jste se stal dobrým člověkem, s kvalitními vztahy, se smysluplným dílem, k životu otevřenou a akceptující osobností, s každodenní nezdolností a vůlí činit alespoň malé dobro ve všem, co děláte. Třeba v banální konverzaci ve frontě u pokladny.

Protože s takovou osobností se snáze žije v každém věku. Takovou osobnost byste si s sebou nesl dále, i když váš příjem, energie, počet lidí okolo a elán možná s věkem klesne. Takovou osobnost lze rozpoznat v jakémkoli stáří.

Jistě, známe se pouze letmo a naše životy se minuly jako zboží na vykládacím pokladním pásu. Možná jste neměl náladu a možná jsem ji neměl já. Přesto mě napadlo, někde vzadu mé mysli, že si nejsem zcela jist, jak život, ten mocný učitel, jednou oznámkuje ty, kteří vyznávají filozofii, že se život nedá žít, protože dobře už bylo. Možná je oznámkuje špatně. Protože dobře už bylo.