Následující historika se mi stala na základní škole. Často ji vyprávím jako důkaz neuvěřitelnosti (stavu) uvažování normalizačního režimu.

Obzvláště pro mladší generaci, která už na normalizaci nemá vzpomínky, je dobová zkušenost běžného občana poměrně nepochopitelná. Někdy se ptají - jaké to bylo? Odpovídám - tak třeba takové:

V hodině ruštiny jsme probírali lekci, ve které se hovořilo o "savjetskich asvabodítěloch" (překlad pro mladší generaci: sovětských osvoboditelích). Jak přijeli a my jsme mávali šeříky. Já jsem pošeptal svému spolužáku v lavici: "Okupanti to jsou."

To bohužel slyšela naše učitelka ruštiny, o které se po revoluci zjistilo, že byla na školu nasazena zřejmě z vyšších stranických a dozorčích zájmů - a která byla vyhozena snad už v prosinci 89. Tato soudružka (poznámka pro mladší generaci: tehdy nebyly "paní", byly "soudružky"), když uslyšela mou poznámku, byla naprosto šokována. Chvíli se na mě nevěřícně dívala, zbledla, mrkala, poté tichým hlasem spustila (dokonce ani ne rusky, ale přímo v češtině):

"Co jsem to slyšela? Co jsi to říkal? Okupanti? Jací okupanti?" Nabrala dech a zapojila logiku: "Ty jsi přece nezažil rok 68, nebo zažil?" Chvíli počítala a zjistila, že jsem ho zažít nemohl. Načež děla: "Tak kdo ti o něm řekl? Od koho to víš? Od rodičů?"

Podařilo se mi tenkrát celou záležitost s bystrostí rozumu malého školáčka, který rychle pochopil, že se rozhoduje o důležitém, zdárně ututlat. Co mě dodnes fascinuje, není fakt, že soudružka měla problém, že jsem takovou věc vyslovil. Pochopil bych, že skalní bolševičce vadí, když někdo označuje naše rudé bratry za okupanty. To ale za to hlavní nepovažovala. Nepeskovala mě, ŽE jsem to řekl. Vyšetřovala, ODKUD TO VÍM. Jak je možné, že mám informace o historickém faktu. Jak to, že tato vzpomínka nebyla dostatečně vymazána z mé (a kolektivní) historie.

Problém v jejich "novém myšlení" (poznámka pro mladší generaci: tak tomu říkali) nebyl - vyjádřit nevhodný názor. Problém byl - už jenom vědět. Mohl se psát rok 1987.