Geniální strategie nažraných vlků a spokojeného stáda vychází prezidentovi dokonale.

Prezident Zeman nám při nedávném udělování státních vyznamenání opět přichystal ukázku hlubokého znevážení české státnosti. Fotografie, na které připichuje vyznamenání na fleecovou mikinu režiséra Sedláčka, je tristním, ale mimořádně výstižným zachycením veřejné trapnosti, do které nás dokáže hlava státu ponořit - zdá se, že poslední dobou s rychlou kadencí sovětského samopalu:

Po smutném vrávorání u korunovačních klenotů jsme se Zemanem mohli oslavit Den české státnosti - svatého Václava na řeckém Rhodosu v obklopení proputinovských ruských přátel. Sledovali jsme jeho nedávný průlet Čínou za doprovodu krtečka a jeho fundované vyjádření k budoucnosti Tchaj-wanu. Stydíme se za jeho postoje k ukrajinskému konfliktu, který se velice zásadně liší od postoje předních politiků EU a USA, a jsme svědky toho, že si jich svět všímá - nedávné vyjádření ruských disidentů nebo vůdce krymských Tatarů na Zemanovu adresu hovoří samy za sebe.

JÁ NA BRÁCHU, BRÁCHA NA MĚ

Ale vraťme se k vyznamenáním. Zemanovo protěžování blízkých přátel a podporovatelů samozřejmě není ničím novým. Nyní se k autorovi slušovického “zázraku” Čubovi a donkichotskému nestorovi kanálu Labe-Odra-Dunaj Grégrovi, kterým připíchl metál loni, přidali režiséři Renč a Sedláček, kteří ze zástupu průměrných českých umělců vystupují pouze tím, že Zemanovi někdy pomohli.

Mediálním prostorem se následně začíná šířit alibistický názor mnoha politiků, že je to “prezidentova věc”, koho vyznamená nebo pozve na slavnostní ceremoniál. Ano, určitě je to prezidentova věc. Je to odpovědností prezidenta - státníka, nejvyššího představitele země, který by měl pracovat pro její přínos. Nikoli Miloše Zemana, který si z Hradu vytvořil politickou trafiku a státními vyznamenáními odměňuje své kamarády.

VLK SE NAŽERE…KOZIČKY SE PASOU

Prezidentova strategie je velice chytrá. Vystihuje ji přísloví “vlk se nažere a koza zůstane celá”. Používá ji elegantně ve vnitřní i zahraniční politice. A právě na příkladu státních ocenění si ji lze dobře ukázat, protože profily odměněných osobností spolu kontrastují stejně jako vyznamenání na nechutné sportovní bundě:

Zeman nejprve vybere ty, před jejichž dílem se musíme sklonit. Winston, Churchill, Toufar… Takto nakrmí hladové vlky a dále se věnuje pasení svých koziček. Kdokoli by nyní měl odvahu jeho výběr obecně kritizovat, setká se s geniální replikou: "Co vám vadí? To chcete říci, že Gorbaněvská nebo Toufar si státní vyznamenání nezaslouží?"

Prezident Zeman má zjevně mnoho negativních vlastností, rozhodně ale není hloupý. A jeho taktika vlků a koziček mu - zdá se - docela vychází. Čeští politici unisono chválí vyznamenání těch, kdo si je skutečně zasloužili. O kozičkách většinou mlčí. Kdo by si taky chtěl rozházet Hrad kvůli takové symbolické “malichernosti”? Prezident bude jistě brzy rozhodovat o důležitých personáliích, jmenování nového ministra či vetování zákona. Je škoda vystřílet si náboje, přilévat olej do ohně… V politickém fungování, které je u nás dnes degradováno výhradně na pragmatický mechanismus moci, umřel význam mravních ideálů někde s Havlem.

ODVÁŽNÝCH JE TAK MÁLO

Po loňském odmítnutí státního vyznamenání Vladimírem Mišíkem jsme se letos opět setkali pouze s jedním odvážným - režisérem Janem Němcem, který se po úterní hořké performanci trapnosti rozhodl své vyznamenání vrátit se slovy "Původně jsem si myslel, že ti filmaři jsou tam z recese, že se točí Pečený sněhulák nebo Česká soda, až pak jsem uvěřil, že to myslí vážně.“

A je to dokonce i pan Čtvrtníček, autor České sody, která si tropila legraci bez skrupulí vždy a za všeho, kterému došel humor… Jaký jiný důkaz, že jde skutečně do tuhého, ještě potřebujeme?