Stáří není pro nikoho lehkým obdobím. Ale bezesporu nejtěžší je pro egomaniaky a narcistní jedince.

Někteří z nich dříve dokázali svou nepochybovačností a nestoudností, jež naivní fanoušci zaměňovali za charisma, okouzlit davy. Byli hýčkání početnými nohsledy a jejich pocit vlastního významu tak nakonec hypertrofoval do té míry, že ztratili kontakt s realitou i poslední zbytky sebekritičnosti. Právě ti mají stáří snad nejobtížnější.

Sláva ustává. Mizí jediný zdroj jejich sebehodnoty, jediné měřítko životního úspěchu. Není možné kochat se svým odrazem v mediálním prostoru, v postmoderní obdobě mytické hladiny jezera, která odráží Narcisovu tvář. Jezero je vypuštěné. Píše se o jiných.

Navíc ješitnou pýchu uráží nehodní. Mladí si neváží. Mnozí se vám otevřeně smějí. To v mysli, u jednoho narušené alkoholismem a pomstychtivostí, u druhého celoživotní absenci nadhledu a neschopnosti vymanit se z infantilní sebestřednosti pětiletého dítěte, vyvolá vztek. Zoufalou reakci. Snahu ukázat jim. Spočítat jim to.

JEŠTĚ JEDNOU JIM UKÁZAT!

Je třeba opět upoutat pozornost. Stát se alespoň na chvíli zase slavným. Pocítit dávno vyvanulého ducha minulých dob, kdy o vás psala média na předních stranách. Je jedno, jak se tam dostat. Říct něco sprostého, a pak ještě sprostějšího. Nechat si plácat po ramenou protagonisty totalitních nebo totalitářských režimů. Je jedno kým, hlavně že na chvilku plácají. Na chvilku být zase středem pozornosti.

Přinášet fantasmagorické spiklenecké teorie, které se především budou jakkoli lišit, a tím možná někoho zaujmou. O fašismu na Ukrajině nebo proti globálnímu oteplování. O kapitalismu bez přívlastku nebo o zlu Evropské unie. Kopat do mrtvých, kteří se nemohou bránit. Hanit památku člověka, na jehož pohřeb přijelo do Prahy tolik státníků a významných osobnostní světa, že lze vážně pochybovat, že se jich takové množství objeví v tomto městě v jeden okamžik po příštích sto let. Do člověka, který je - na rozdíl od vás - a to vás právě bolí - skutečně ctěný.

Jenomže v tomto svém konání, ve kterém se chcete odlišit a být zase tak výjimeční a jedineční, jako si myslíte, že jste byli kdysi, nám bohužel splýváte. Vaše kontury se rozplývají. Jste tak podobní. Tak předvídatelní. Mizíte nám a stáváte se jedním. Z předních stránek novin na nás útočí Klauzeman. Není pro egomaniaka absurdnější osud, než splynout s druhým egomaniakem.

JAKÁ BUDE VAŠE NESMRTELNOST?

Optikou Kunderova románu Nesmrtelnost vidíme váš problém jasně: Václav Havel dosáhl velké nesmrtelnosti. I vy chcete, aby vaše sláva byla nesmrtelná. Povedlo se vám to, pane Klauzemane.

Čeká vás ovšem to, co Kundera ve svém románu nazývá nesmrtelností směšnou. V knize kreslí obraz Tychona de Brahe, na kterého se nepamatuje pro jeho hvězdářské objevy, ale pro jeho prasklý močový měchýř. Ani na vás se nebude pamatovat jinak. A toho se nakonec vyděsíte. Ale už nebudete moci udělat nic jiného. Protože znáte jenom jeden prostředek ke slávě. A tak vstoupíte do nového kola své spirály zviditelnění, kterou nedokážete korigovat. Protože to lze pouze sebekritikou, kterou nemáte.

Budeme tedy čekat další kopance, další teorie, další sprostoty, další zviditelnění. Nebojte se, my vám rozumíme. My vás chápeme. My vás litujeme. Pro nás jste už dávno... nesmrtelní.