Největším poučením z právě uplynulého roku pro mě bylo prozření z iluze, že dnes už jsme jiní.

Jako mnozí z vás i já - když jsem pročítal předválečné protižidovské články, viděl petice závodních výborů žádající tresty smrti pro zrádce 50. let a navštívil Osvětim - jsem se ptal: Kdo byli ti lidé tehdy? Jak mohli?

A stejně jako mnozí jsem propadl mýtu historismu. Uvěřil jsem tomu, že lidé se poučili. Že tehdy byli naivní. Že neviděli - nebezpečí koncentráků, gulagy bolševizace. Omlouvalo je, "že to bylo poprvé", a tudíž nemohli vědět. Ale dnes vše chápeme a vidíme v náležité perspektivě, a proto už stejné chyby nikdy nebudeme opakovat. Myslel jsem si, že po Osvětimi už není možné postavit další Osvětim. Rok 2015 mě poučil, jak nebezpečné je věřit tomuto mýtu.

NA ULICÍCH OPĚT DUNÍ RASISTICKÉ POCHODY

Jsme úplně stejní. Poměr nenávistných, ustrašených, sprostých, nepřejících, závistivých a nevzdělaných se za těch pár desítek let nijak nezměnil. Letos stačila jen malá záminka a jsou zde opět šiky těch, kteří by šli lynčovat. Jsou zde ještě větší zástupy těch, kteří podpoří cokoli, jen aby odstranili obtíže ze svého dvorku, bez ohledu na to, zda na druhé straně plotu někdo hladoví. V myšlenkové rafinovanosti neo-rasismu označili noví "slušní Češi" starý protižidovský a árijský rasismus za děsivý a našli si pro svou nesnášenlivost nový objekt - zlého muslima - a tuto novou reinkarnaci - chápej "tentokrát oprávněné" - nenávisti a strachu častují se stejnými sentimenty a argumenty jako předválečného žida.

Nové demonstrace s šibenicemi rozliší od protižidovských pochodů, které ústily do Křišťálové noci, jen barevnost fotografie a dobová móda. Jejich slova jsou stejná. Slušní Češi odmítají nakoupit si u arabského kebabáře se stejnou vehemencí, s jakou si to před historickou chvílí štrádovaly jejich metaforické babičky s transparenty "Od kulaků nenakupujeme" a ještě o pár let dříve s nápisy "Kauft nicht bei Juden". Zaručené zprávy o "teroristech proudících mezi migranty do Evropy" i o tom, že "muslimští uprchlíci už vraždí v české vsi dobytek", si v ničem nezadaly s dobovými zprávami o velkosedlácích, kteří vylévají mléko do potoka, a ještě o pár let dříve o židu Hilsnerovi, který rituálně zavraždil katolické děvčátko.

Jsou úplně stejní, s radikálním jádrem i vlažnými přihlížeči na okraji - a půjdou opět tak daleko, jak jim to společnost dovolí. Nemylme se, že je někdo poučen a že je někdo lepší. Odkud by se vzalo ono lepší? Kolik knih tito lidé přečetli? Kolik úsilí věnovali vlastnímu vzdělání a kultivaci? Kolik času strávili přemýšlením o světě? Kolik času věnovali svému svědomí?

Jsou to stále oni - dvousettisícový dav hajlující po atentátu na Heydricha na Václavském náměstí a volající po pomstě na atentátnících, který se velmi bojí a tiše nenávidí. O něco menší dav nadšeně aplaudující na náměstí Staroměstském jen o pár let později, volající po odstranění buržoazních škůdců, který velmi nenávidí a trochu se bojí. Účastníci prvomájových průvodů, kteří za fasádou pokrytectví a falešného nadšení se trochu báli a trochu nenáviděli. Je to tentýž dav, který dnes volá "Tahle země není pro všechny", který velmi nenávidí a velmi se bojí.

Stejní jsou nejenom oni - stejné a tradiční je i přehlížení protizákonných projevů nenávisti proti třídě, rase, náboženství a národu ze strany policie. Začíná to vždycky stejně: "ať se mladí vyblbnou, ale vždyť jsou jenom frustrovaní, a něco na tom možná bude, ale vždyť je to jenom protestní pochod"...a končí to pochodněmi, pogromy, vyháněním z domovů, uranovými doly nebo Osvětimí.

V roce 2015 jsme zažili epochální vzrůst neorasismu - tedy starého dobrého rasismu s novým kabátem: nemíříme proti (již) dobrým židům, ale proti (skutečně) zlým muslimům. Neorasista není schopen rozlišit mezi islamistickým radikálem a muslimem, podobně jako kdyby neexistoval rozdíl mezi teroristou Irské republikánské armády a katolíkem. Ale proč by měl? Když se kácí les, lítají přece třísky. Tito lidé nic nedělají raději, než kácejí. Kácení je pro ně historicky osvědčeným řešením všech jejich problémů i osobních frustrací. Někteří kácejí hrdinně v ulicích, jiní - vzdělanější - povolávají v nenávistných článcích do zbraně myslivce a ostatní kácejí alespoň ustrašeně a metaforicky nad zaplivanými půllitry v baště našich křesťanských hodnot - u výčepu.

STRACH A NENÁVIST SE STALY HODNOTOU

Emoce, za které se slušný člověk buď přímo stydí, nebo je alespoň nevynáší na veřejnost, jako je strach nebo nenávist, se stávají hodnotou, se kterou se šermuje jako s něčím oprávněným nebo dokonce cenným. "Třetina občanů pociťuje strach" - podobné závěry výzkumů veřejného mínění se stávají argumenty, proč něco udělat nebo neudělat.

Strach se dnes začíná povyšovat za hodnotu, kterou se máme řídit. Přichází mi rozezlený anonym: "Vy nechápete, že my jako prostí občané máme strach?" My občané máme právo mít strach (a především neptat se, proč jej máme a co to o nás říká) a politici mají povinnost nás jej zbavit... Na prostředky se ptát nebudeme. Hlavně když strach nebude a doma bude útulno.

"Strach je v českých domácnostech častým hostem," nedávno trefně poznamenal Václav Bělohradský. Rok 2015 nám více než cokoli jiného dokázal právě toto.

NOVÁ "TŘÍDNÍ NENÁVIST" A TICHÁ MOC RUSKA

Druhým výrazným rysem, který rok 2015 přinesl, je zesílení nové "třídní nenávisti". Dnes již nebojují komunisté proti buržoazii nebo bohatí proti chudým, ale masa tzv. "slušných Čechů" se vymezuje vůči intelektuálům. Klíčovým rozlišujícím aspektem není politická příslušnost nebo majetek, ale vzdělání a to, co s sebou přináší - nepopulární názory intelektuálů, vyvracení mýtů a jednoduchých řešení, nabízených extremisty, nebo hlubší vhledy do situací, které se tak ukazují jako mnohem složitější, než bychom si přáli. To se jednak špatně poslouchá, jednak to ukazuje na vlastní omezenost. Slušní Češi pohrdají vzdělanci jako snad naposledy v letech padesátých, kdy je posílali do dolů, aby se nejprve osvědčili.

Mluvčí "spodních deseti milionů" Miloš Zeman nejen, že se letos postavil na jedno pódium s hlavními protagonisty extrémistické scény, ale především ve vlastním mindráku z toho, že jej intelektuální elita mezi sebe nikdy nepřijala, dehonestuje cokoli, co má se vzdělanci nebo umělci cokoli společného - od (ne)jmenování profesorů, přes shazování akademiků, podepsaných pod peticí vědců proti xenofobii nebo upozorňujících na zásadní prezidentova faux paus, po označování oponentů z řad inteligence a kultury za povalečskou "pražskou kavárnu".

Pozor, nejedná se o pochopitelné PR stárnoucího politika, kterému se nenaplnily všechny ambice. Jedná se o konceptuální vesmír, kterým skutečně mnoho jeho voličů - a slušní Češi především - rozlišuje svět: "Intelektová námaha, nutnost učit se něco nového nebo snad dokonce pochybování, to není nic pro nás. Máme zde někoho, kdo je stejný jako my - v absenci nejistoty, slovní vulgaritě, inklinaci k nemírnosti ve všech jejích aspektech. Máme zde opět někoho, kdo nám poví, jak to je, a kdo ukáže na ty, co mohou za naše problémy."

Díky novému "velkému nepříteli" - zoufalým běžencům bez domova - si navíc opět nevšímáme ruského nebezpečí, tak jako jsme ho (i politická elita) přehlíželi v letech 1942-1948. Slušnému Čechovi nevadí, že prezident Zeman se svými prokremelskými poradci i exprezident Klaus nikde nepobývají raději než na Putinem pořádaných konferencích a přehlídkách. Však ono to za bolševika taky tak hrozné nebylo. A salámy byly lepší. A Dostojevskij je taky Rus. A práce byla a mladí jsme byli...

VZRŮST NOVÉ PROPAGANDY

Rok 2015 byl svědectvím zásadního vzrůstu nové propagandy - velice šikovné a velice účinné. Už dříve prosakovaly zprávy o putinovských fabrikách na názory, které ve velkém zaměstnávají diskutéry, blogery a správce falešných profilů na sociálních sítích - ale teprve letošní rok nám je předvedl v akci a plné síle. Klobouk dolů, funguje jim to parádně.

Poslední třešničkou na dortu pak již bylo pouze jejich spojení s prokremelskými "zpravodajskými" weby financovanými ruskou tajnou službou, na které tito komentátoři pak ochotně poukazují jako na zdroje nezkreslených informací.

I NADÁLE NÁM CHYBÍ STÁTNÍCI

Ukazuje se, jak snadno několik "profesionálních diskutérů" dokáže změnit nálady starostlivých občanů s omezenějším vzděláním. Ba co více, obvyklá diskusní žumpa "komentářů pod článkem", kterou u nás bohužel legitimizují i solidní zpravodajské portály a kterou zahraniční média postupně ruší, dokonce slouží některým politikům k poukazování na to, jaké jsou "nálady mezi lidmi" a obhajování vlastní politických postojů.

Ano, naše (sebe)pojetí politiků stále bohužel vnímá roli politika jako někoho, kdo na "nálady mezi lidmi" pragmaticky reaguje, aby získal co nejvíce hlasů. Neuvědomujeme si, že skutečný politik je naopak někdo, kdo tyto nálady spoluvytváří, svými argumenty o nich rozhoduje a dokonce kdo se jim dokáže i postavit. Takovému politikovi se říká státník. Rok 2015 potvrdil, že takových máme v Česku žalostně málo. Abychom našli alespoň jednoho, potřebovali jsme se spojit až na Slovensko... telemostem s paní Vašáryovou.

BABIŠŮV VZESTUP DRŽÍ OSTROV DEMOKRACIE V MOŘI STŘEDOEVROPSKÉHO POPULISMU

Zažili jsme však také podivnou ironii české politiky: Jsme poslední výspou reálné demokracie ve střední Evropě, paradoxně díky jednomu ze zcela nestátnických technologů moci - Andreji Babišovi.

Orbánovo Maďarsko, Ficovo Slovensko a současné povolební Polsko dnes jsou - nebo se stávají - poloautoritářskými populistickými režimy, které plně ovládají (či brzy budou ovládat) svá veřejnoprávní média i ústavněprávní instituce. Není samozřejmě náhodou, že ani jeden z těchto států nevyniká ochotou pomoci zbídačelým uprchlíkům nebo k větší participaci na řešení celoevropských otázek. Jedná se o režimy populistické, tedy zaměřené na splnění preferencí masy, která chce mít především klid.

Takový nebezpečný orbánistický obrat se v Česku nestal - jednak díky aféře Nečasgate, která katapultovala ODS jako jedinou silnější stranu s potenciálními lídry orbánistické rétoriky na hranici volitelnosti, a jednak právě díky anomálii Babišova ANO, které je stále příliš novým a nejednotným uskupením na to, aby se jasně profilovalo - ať už jako populistická strana, nebo jako hnutí s jasným politickým programem - a spíše připomíná utilitaristický model "dostaňte nás do Parlamentu a pak se uvidí". Nicméně s voličským potenciálem 30% jednoznačně bere hlasy jiným potenciálně populistickým stranám. Nezapomínejme ale ani na to, že ostrůvek reálné demokracie zde máme možná také proto, že uplynulý rok nebyl rokem volebním. Doufejme tedy, že nemusíme použít slovíčka "zatím".

ANDREJ BABIŠ

Rok 2015 byl samozřejmě rokem Andreje Babiše. Manažer Babiš se především musel vyrovnat se smutným poznáním, že stát nelze vést jako firmu. Že ve vrcholové politice se nejedná jen o řazení položek rozpočtu, ale že v ní jde především o rozhodování o naší budoucnosti, které musí vycházet nikoli z účetnického uvažování "má dáti - dal", ale z důležitých hodnot a z politicko-filozofického postoje.

Ale právě aktivní odmítání "zastaralých" politických či světonázorových hodnot a politického postoje ("my neděláme politiku, my jdeme makat") bylo hlavním mottem i příčinou úspěchu Babišovy revoluce (vzpomeňme, jak náš národ miluje koncept "úřednické vlády" - tedy vlády bez názorů, bez vize, bez politické zodpovědnosti). Nyní se tak ukazuje, že se ANO nachází ve stejné pozici, jako dělníci, kteří si v 50. letech znárodnili fabriku - taky jich bylo hodně, všichni si mohli vyhrnout rukávy a všichni mohli nekecat a makat, ale to ještě nezaručovalo, že dokážou učinit zásadní strategická rozhodnutí vzhledem k budoucímu směřování a kvalitě této fabriky.

Zda si s takovou situací dokáže Andrej Babiš poradit, je velká otázka. Z jeho komentářů a zahraničně-politických výroků je zjevná nejen velká míra neobeznámenosti se současnými dějinami a geopolitickými souvislostmi, ale především absence jasnější politické hodnotové filozofie. Více než hlubší analýza zaznívá v jeho názorech hlas různě kvalitních poradců, což občas propašuje do jeho vystoupení zarážející myšlenkové fauly, ovšem vždy s typicky marketingovým důrazem na to, co tomu řekne volič - tedy spotřebitel jeho výroků. Jak rychle dokáže svou "manažerskou mentalitu" Andrej Babiš opustit, zda pochopí, že politika je více než "marketing pro voliče a následně technika řízení" a zda se tedy skutečně dokáže stát tím, kým se nikdy stát nechtěl - tedy politikem, je otázkou, na kterou nám rok 2016 jistě zčásti odpoví.

ČEŠTÍ POLITICI A NĚMECKÉ HDP

Rok 2015 byl dalším rokem, ve kterém nám chyběl Václav Havel. Ukázal nám, jak moc potřebujeme státníky, kteří politiku dokáží tvořit, nikoli jen ty, kteří ji vnímají jako prostor pro své ego a kteří jednou za čtyři roky prošpikují svůj pracovní týden zvýšenou servilitou k voliči a názory upravenými podle výsledků veřejného mínění.

Zůstává však velkou nadějí, že tradiční politické parlamentní strany - až na výjimky hnědnoucí ODS - fašizujícím tendencím a voláním po snadných řešeních nevyhověly. Alibismus českých politiků ve stylu "problém s uprchlíky ať se řeší jinde" je nám starou známou obměnou písně "Evropa, to jsou oni, nikoli my". Buďme však česky skromní - spokojme se s tím, že na pomyslné ose Merkelová - Orbán naši političtí lídři zaujali aspoň alespoň čestnou střední pozici.

Až budou za dvacet let ekonomové poukazovat na čím dál více se prohlubující rozdíl mezi německou a českou ekonomikou a vypočítávat, o kolik zvedla německé HDP mladá generace přicházejících Syřanů, mezi nimiž nechybí absolventi pro německou ekonomiku důležitých oborů a kteří budou zásadním oživením demograficky strádajícího Německa, budou jistě tuto situaci dávat do kontrastu se stárnoucím Českem, kam odvážně v příštích dvaceti letech pustíme pouze Ukrajince na kopání výkopů, což s HDP bohužel příliš nepohne.

Budou to jistě právě dnešní politici, kteří již na penzi budou rozdávat moudra ze svých chalup a kteří budou tvrdit, že přece nemohli být TAKOVÝMI prognostiky. A my jim porozumíme, alespoň ti z nás, kteří si ještě vzpomenou, že jediný Skutečný Prognostik i v roce 2015 dále věštil globální neoteplování, účastnil se putinovských konferencí a oblažoval své skalní fandy novými memoáry, které následně pro pobavení sociálních sítí opět skončily focené v korunových slevách ve výprodejích levných knih. V pozitivní linii je tak jedním z mála zdrojů našeho občasného pobavení v jinak spíše smutném roce 2015.

PROČ PŘESTO STÁL ROK 2015 ZA TO

Ale nebuďme pouze škarohlídy. Rok 2015 především znamenal, že vedle fašizujících slušných Čechů měly také možnost zazářit skutečné politické postavy - Merkelová a Gauck, které můžeme Německu jen závidět, slovenský prezident Kiska, který by mohl Andreji Babišovi ukázat, že i bez politické minulosti se lze naučit chovat státnicky a že k tomu stačí jen schopnost hlubší reflexe.

Byl to rok, kdy se - otráveni mediální a populistickou masáží - zvedli čeští dobrovolníci a odjeli na hranice se Srbskem nebo Slovinskem pomáhat tam, kde zcela selhaly struktury tamních států. Na příkladu rakouského a německého (versus maďarského) přístupu k uprchlíkům jsme opět mohli vidět, že hlavní hranicí mezi postkomunistickými a západními zeměmi dnes není ekonomická propast, ale zásadní propast osobní kultury a každodenní etiky. Na které straně této propasti kdo stojí, si musí rozhodnout každý sám, v dialogu s vlastním svědomím.

HLEDAT ODVAHU POSTAVIT SE USTRAŠENÝM

Když jsem přemýšlel o bilanci roku 2015, jel jsem zrovna metrem. Rozhlédl jsem se okolo a přemýšlel: podle výzkumu veřejného mínění skoro dvě třetiny Čechů odmítají uprchlíky. Skoro dvě třetiny stojí za zahraničně-politickou ostudou roku - prezidentem Zemanem. Co dělat?

Chvíli jsem byl skleslý. Ale pak jsem si uvědomil: To ovšem také znamená, že každý třetí z nás uprchlíky přijímat chce. A že každý třetí Zemanovi nevěří. Rozhlédl jsem se po vagonu metra a podíval se na každého třetího. A uvědomil si, že to není málo. Že i kdyby nás bylo ještě desetkrát méně, je to zcela dostačující počet na to, abychom něco změnili, nějak jednali, proti něčemu vystupovali, něco říkali, něco ve svém bezprostředním okolí nedopustili.

V hlavě se mi mihla fotografie českých dobrovolníků, kteří válečným uprchlíkům na hranici Srbska nalévají polévku a dětem rozdávají hračky. Najednou jsem byl hrdý. Uvědomil jsem si, že na počtech nezáleží. Pokud bude schopno jenom pár odvážných postavit se proti většinové samozřejmé náladě; pokud budou schopni svými postoji narušit ten tolik vytoužený "klid na práci" slušného Čecha, bude to stačit.

Vzpomněl jsem si na pouhých osm odvážných Rusů, demonstrujících po okupaci Československa na Rudém náměstí. A na jednoho jediného Číňana s igelitkami, který měl odvahu postavit se před jedoucí tank na náměstí Nebeského klidu. Vždycky jich bylo málo. Ale právě proto je známe dodnes. Na ustrašenou masu se vždycky rychle zapomene.

A tak chci v závěru roku i tohoto článku poděkovat právě těm, kteří bez ohledu na jejich počet ve mně uchovávají naději, že naší zemi ještě neřídí pouze pragmatika plného žaludku a touha po úlevném bezpečí dobře oplocené zahrádky.

Přeji nám všem, ať je takové odvahy v roce 2016 už jenom více.