Když není viník, nechceme být s oběťmi
Tento týden zahynulo při zemětřesení v Itálii dvakrát více lidí než při teroristickém útoku v Paříži. Přesto jsem nikde neviděl statusy "Jsem Amatrice", změny ikonek či jiný projev hromadné soustrasti na sociálních sítích, na který jsme v posledních letech zvyklí. Není to náhoda.
Média jeví o událost spíše okrajový zájem. Proč tomu tak je? Souvisí to s naším fatalistickým vnímáním této přírodní katastrofy: Nic jsme nemohli předem udělat, nikdo za to nemůže. Nic neselhalo. Pokud by se jednalo o technologickou katastrofu se stejným počtem obětí, u které by šlo ukázat na viníka, byly by jí týdny plné zprávy a sociálně sítě by nemluvily o ničem jiném.
Ale utrpení umírajících a pozůstalých přece není menší, když vás zavalí dům během zemětřesení, než když se zřítí kvůli bombě teroristy. Náš zájem je však menší. Nikoli jen proto, že téma není mediálně atraktivní, a tak nás zpravodajské weby nekrmí pravidelnou dávkou emocí. Ale i proto, že se o takové události zajímat nechceme. Proč?
NÁŠ ZÁJEM NENÍ O OBĚTI, ALE O PŘEDVÍDATELNOST SVĚTA
V projevech našeho zájmu nejen na sociálních sítích - ve sledování médií, diskuzích, solidárních statusech a vyjádřeních soustrasti - se neodráží až tak starost o oběti a pozůstalé, jako spíše o viníky a jejich nalezení a potrestání. To je důsledkem naší snahy učinit svět pochopitelným a kontrolovatelným místem. Hromadně voláme "Kdo za to může?" a toto tázání se zdá tak smysluplné. A dokáže sjednotit. Hledání viníka nebo alespoň hledání správného vyprávění o něm se jeví tím nejlepším, co můžeme pro oběti udělat. Viník je posléze odhalen a zadržen, nebo alespoň označen. Opakování katastrofy je tak zabráněno nebo je její pravděpodobnost menší. Alespoň tak se nám to jeví v našich myslích. Svět je opět bezpečné místo.
A tento mechanismus funguje i v našich běžných životech. Právě v případech situací "bez zjevného viníka" máme tendenci projevit méně ochoty k naslouchání, zájmu nebo pomoci. Kolik účasti a pozornosti budete věnovat někomu, jehož přítele někdo zavraždil? Jak moc o tom budeme vyprávět v okolí? Jak budeme všichni empaticky soucítit? A na druhou stranu - budeme věnovat stejné množství účasti, pozornosti, času a společné empatie stejné osobě, které zemře někdo blízký přirozenou smrtí?
Náš zájem žene dopředu touha odhalit "kdo za to může". Utíkáme tak před situací, ve které by se nepohodlně ukazovalo, že za ní nemůže "nikdo". To by doprovázelo nepříjemné uvědomění, že svět může být nepředvídatelné a obtížně kontrolovatelné místo. Že nemůžeme nikoho potrestat. Že se to příště může stát úplně stejně i nám.
ÚTĚK PŘED NEPOHODLÍM REALITY JE ÚTĚKEM PŘED TRPÍCÍMI
Pokud bychom se takovým situacím vystavovali, pak bychom museli myslet i na to, že se s bolestí a s nespravedlností musíme někdy umět prostě smířit. A to moderní člověk nechce. Chceme stále poručit větru dešti. Proč se s něčím “pouze smiřovat”? Smíření chceme až poté, co bude učiněno spravedlnosti zadost, a není přece spravedlivé, když umírají malé děti, že...? Takové smíření bychom vnímali jako náš souhlas s touto situací, jako její legitimizaci. Proto před ní utíkáme. Proto na ni nechceme myslet. A díky tomuto útěku se vzdalujeme i od lidí, kteří jí jsou postiženi.
Psychologický únik před nekontrolovatelným se stal běžnou a neuvědomovanou součástí mysli moderního člověka. Jeho součástí je nejenom menší zájem o oběti přírodních katastrof, ale třeba také menší zájem o nevyléčitelně nemocné. To není člověk, který umírá proto, že jej někdo pobodal...ale na stáří nebo na nemoc. Není zde viník. Není zde kontrola - umírání neporučíme. Jak neradi se v takových situacích nacházíme. Chceme žít modernistickou iluzi racionality, kontroly a předvídatelnosti. Díky ní ale žijeme nezájem o trpící, sníženou empatii, neochotu k sounáležitosti.
Je důležité přinést umění smířit se zpět do našich životů. Pochopit, že smíření není náš souhlas s tím, co se nám zdá nespravedlivé, nesmysluplné, co bolí. Ale že je to odlišná forma odpovědnosti za sebe i svět okolo. Je odmítnutím žít v dětské představě, že vše mohu, která si s sebou nese nutnost zavřít oči před vším, co ve skutečnosti nemohu. Smíření je součástí odpovědného postoje ke světu a k naší existenciální situaci v něm, ve které leccos můžeme, ale leccos také nemůžeme.
Umění smířit se nás může posunou z megalomanské roviny modernistické nafoukanosti zpět k lidskosti. Pokud to dokážeme, změní se i náš pohled na svět, na lidi okolo a na naše místo v něm. Nebudeme pak utíkat před situacemi, které nezapadají do naší vize bezpečného světa. Dokážeme-li v nich vydržet, pak dokážeme být i s lidmi, které takové situace zasáhnou.
Média jeví o událost spíše okrajový zájem. Proč tomu tak je? Souvisí to s naším fatalistickým vnímáním této přírodní katastrofy: Nic jsme nemohli předem udělat, nikdo za to nemůže. Nic neselhalo. Pokud by se jednalo o technologickou katastrofu se stejným počtem obětí, u které by šlo ukázat na viníka, byly by jí týdny plné zprávy a sociálně sítě by nemluvily o ničem jiném.
Ale utrpení umírajících a pozůstalých přece není menší, když vás zavalí dům během zemětřesení, než když se zřítí kvůli bombě teroristy. Náš zájem je však menší. Nikoli jen proto, že téma není mediálně atraktivní, a tak nás zpravodajské weby nekrmí pravidelnou dávkou emocí. Ale i proto, že se o takové události zajímat nechceme. Proč?
NÁŠ ZÁJEM NENÍ O OBĚTI, ALE O PŘEDVÍDATELNOST SVĚTA
V projevech našeho zájmu nejen na sociálních sítích - ve sledování médií, diskuzích, solidárních statusech a vyjádřeních soustrasti - se neodráží až tak starost o oběti a pozůstalé, jako spíše o viníky a jejich nalezení a potrestání. To je důsledkem naší snahy učinit svět pochopitelným a kontrolovatelným místem. Hromadně voláme "Kdo za to může?" a toto tázání se zdá tak smysluplné. A dokáže sjednotit. Hledání viníka nebo alespoň hledání správného vyprávění o něm se jeví tím nejlepším, co můžeme pro oběti udělat. Viník je posléze odhalen a zadržen, nebo alespoň označen. Opakování katastrofy je tak zabráněno nebo je její pravděpodobnost menší. Alespoň tak se nám to jeví v našich myslích. Svět je opět bezpečné místo.
A tento mechanismus funguje i v našich běžných životech. Právě v případech situací "bez zjevného viníka" máme tendenci projevit méně ochoty k naslouchání, zájmu nebo pomoci. Kolik účasti a pozornosti budete věnovat někomu, jehož přítele někdo zavraždil? Jak moc o tom budeme vyprávět v okolí? Jak budeme všichni empaticky soucítit? A na druhou stranu - budeme věnovat stejné množství účasti, pozornosti, času a společné empatie stejné osobě, které zemře někdo blízký přirozenou smrtí?
Náš zájem žene dopředu touha odhalit "kdo za to může". Utíkáme tak před situací, ve které by se nepohodlně ukazovalo, že za ní nemůže "nikdo". To by doprovázelo nepříjemné uvědomění, že svět může být nepředvídatelné a obtížně kontrolovatelné místo. Že nemůžeme nikoho potrestat. Že se to příště může stát úplně stejně i nám.
ÚTĚK PŘED NEPOHODLÍM REALITY JE ÚTĚKEM PŘED TRPÍCÍMI
Pokud bychom se takovým situacím vystavovali, pak bychom museli myslet i na to, že se s bolestí a s nespravedlností musíme někdy umět prostě smířit. A to moderní člověk nechce. Chceme stále poručit větru dešti. Proč se s něčím “pouze smiřovat”? Smíření chceme až poté, co bude učiněno spravedlnosti zadost, a není přece spravedlivé, když umírají malé děti, že...? Takové smíření bychom vnímali jako náš souhlas s touto situací, jako její legitimizaci. Proto před ní utíkáme. Proto na ni nechceme myslet. A díky tomuto útěku se vzdalujeme i od lidí, kteří jí jsou postiženi.
Psychologický únik před nekontrolovatelným se stal běžnou a neuvědomovanou součástí mysli moderního člověka. Jeho součástí je nejenom menší zájem o oběti přírodních katastrof, ale třeba také menší zájem o nevyléčitelně nemocné. To není člověk, který umírá proto, že jej někdo pobodal...ale na stáří nebo na nemoc. Není zde viník. Není zde kontrola - umírání neporučíme. Jak neradi se v takových situacích nacházíme. Chceme žít modernistickou iluzi racionality, kontroly a předvídatelnosti. Díky ní ale žijeme nezájem o trpící, sníženou empatii, neochotu k sounáležitosti.
Je důležité přinést umění smířit se zpět do našich životů. Pochopit, že smíření není náš souhlas s tím, co se nám zdá nespravedlivé, nesmysluplné, co bolí. Ale že je to odlišná forma odpovědnosti za sebe i svět okolo. Je odmítnutím žít v dětské představě, že vše mohu, která si s sebou nese nutnost zavřít oči před vším, co ve skutečnosti nemohu. Smíření je součástí odpovědného postoje ke světu a k naší existenciální situaci v něm, ve které leccos můžeme, ale leccos také nemůžeme.
Umění smířit se nás může posunou z megalomanské roviny modernistické nafoukanosti zpět k lidskosti. Pokud to dokážeme, změní se i náš pohled na svět, na lidi okolo a na naše místo v něm. Nebudeme pak utíkat před situacemi, které nezapadají do naší vize bezpečného světa. Dokážeme-li v nich vydržet, pak dokážeme být i s lidmi, které takové situace zasáhnou.