Připomíná to šikanování neoblíbené spolužačky. Je to šprtka a v hodině nabonzovala, že jsme měli domácí úkol. A tak ji o přestávce někdo zatahá za vlasy. Někdo jí vezme penál. Někdo vysype aktovku. Kdo zavolá jako první "dost, to stačilo"? Až ji budeme skřípat prsty mezi dveřmi? Ani tehdy se ještě mnozí nedokáží zastavit. Mají totiž důvod. Bonzovala. Pomsta už je krásně rozjetá, tak co bychom se namáhali k přiměřenosti.

Před vypuknutím kauzy s Babišovými nahrávkami bych byl poslední, kdo by cítil potřebu se jej zastávat. I na tomto blogu jsem mu věnoval dost kritických poznámek. Když však vidím záplavu příliš jednoduchých reakcí novinářů, politiků a osobností veřejného prostoru, uvědomil jsem si, že neoblíbená role ochránce neoblíbené spolužačky možná zbývá na mě.

"PŘEKVAPENÍ" Z KOMPRA

Děsím se stádnosti, která smývá kritické myšlení. Jednu takovou epizodu právě zažíváme. Intelektuály neoblíbeného, v mnoha nečistých hrách jistě namočeného a byznysově problematického Babiše někdo nahrál. Vytvořil primitivní, prvoplánové kompro, jehož primární účel je zjevný z dikce novinářovy mluvy, ze způsobu kladení otázek i opakování klíčových pasáží, aby na nahrávce vynikly. Babiš se nachytal.

Nechci se zde zabývat úvahou o tom, nakolik jsou podobná kompra a následné vydírání v šedé podnikatelsko-politické zóně i samotné politice dnes běžná. Nechci zde rovněž otevírat diskuzi, nakolik na podobné - nebo spíše mnohem konkrétnější úrovni - hovoří jakýkoli jiný vrcholový politik se "svými" mediálními a PR poradci. Nevěřím, že politika je báječné místo, kde nikdo na nikoho nic neví, informace nezískává, nevypouští je spřáteleným novinářům a nevyužívá je k vlastnímu politickému prospěchu. Jediný rozdíl, který zde tuším, je ten, že renomované politické agentury i "blízké šedé eminence" mají zjevně daleko více moci ovlivnit to, co se bude publikovat. Protože nic z toho, o čem Přibil mluvil, publikováno nebylo. To vše ponechme stranou. Protože za nejpodstatnější považuji jiné aspekty celé kauzy.

DOBRODRUŽSTVÍ MEDIÁLNÍ INTERPRETACE

Na nahrávkách slyšíme z 95% novináře Přibila - konkrétního, zřetelného, opakujícího klíčové pasáže a místy až trochu ochotnicky přehrávajícího špionskou poradu. Babiš odpovídá úsečně, je patrné, že se v mnoha zmiňovaných jménech a událostech neorientuje, a reaguje víceméně neurčitě. Samozřejmě, nachytal se. O tom není sporu. A o tom koneckonců dobré kompro je. Odpověděl novináři, že by daná témata nechal až do voleb; v jiném případě, že by je teď nedával a počkal s nimi. Odpovídá na nepříliš určité úrovni. V naprosté většině nahraných pasáží si spíše nahlas objasňuje, o čem vlastně materiály jsou. Tím nechci nic omlouvat ani vyvozovat. Možná již tehdy pojal k Přibilovi podezření a nechával si skutečné rozhodnutí a ovlivňování na později. Nevíme. A není to důležité.

Co je důležité, je mediální reakce. Snad kromě zajímavé investigativní práce Janka Kroupy reagují novináři na nahrávky jednovrstevnatě a interpretují je jako "úkolování masmédií". Ve skutečnosti slyšíme hovor s jedním řadovým novinářem a spíše až vynucené reakce ve hře na hloupého pisálka a chytrého poradce, ne kterou Babiš skočil. Mediální obraz však nahrávky líčí skoro jako rozdávání příkazů, zadávání práce, vyslechnutí reportu ... podobně jako na manažerské schůzi Agrofertu. Nic takového ale na záznamech neslyšíme. Bohužel, média opět fungují na principu vyvolávání senzací, i pokud kvůli tomu musí realita bobtnat.

NA CO BYCHOM SE MĚLI PŘEDEVŠÍM PTÁT

Mnoho novinářských tweetů a statusů je ještě plošší než v článcích: "Když Babiš dále odpovídal a nechal se vmanipulovat do provokace, když neodešel, nenahlásil to ... tak jakápak je to provokace. Ha ha." Samozřejmě, že to provokace je. Každá dobrá provokace je nerozpoznaná až do konce. A každá z definice záměrně ovlivňuje chování toho, vůči komu je namířena. To je učebnicová definice provokace.

Příliš málo se ptáme na motivy a načasování celé kauzy. Jak je možné, že neřešíme etičnost, legitimnost i legálnost celého postupu vzniku nahrávky a jejího následného mediálního užití? Vzpomeňme si, že média a politici dříve považovali podobné kompromitující materiály za nechutné a distancovali se od nich - například v případě Forejta. Nebo je odmítli zkoumat z etických a právních důvodů, jako v případě Sobotkových emailů. Proč se o podobných aspektech nediskutuje nyní?

Netvrdím, že by se novináři neměli nahrávkami zabývat a že by si Andrej Babiš neměl sníst, co si navařil. Nesmíme ale zapomínat ani na eticko-právní souvislosti celé kompromitující provokace. V provokaci se jedná o vyvolání celé reakce, nikoli jen o pasivní odposlech. Je to rozdíl od situace, kdy hackeři uveřejní soukromou emailovou korespondenci, kterou ale nepozměnili.

Samotná veřejná diskuze - je-li vůbec nějaká - obchází reflexi jiných dimenzí než "Bureš ovlivňuje média". Dokonce i poslanecká sněmovna chce jednat o obsahu nahrávek, aniž by si kladla otázky o jejich původu, legálnosti, legitimnosti a motivaci.

Nemyslím si konspiračně, že že by někdo tahal za drátky - alespoň v případě novinářů to tak určitě není. Nemluvíme o tom všem prostě proto, že se nám to nehodí. Protože neoblíbená spolužačka...

POKUD NEBUDEME ZKOUMAT HRANICE, VYMEZÍ JE JINÍ

Lidskoprávní organizace poukazují na kauzy ve Spojených státech, kdy se bezpečnostní složky infiltrovaly mezi umírněné muslimy a radikalizovaly je. Agentovi se například podařilo navázat partnerský vztah s cílovou osobou a v něm ji postupně názorově ovlivňovat. Když se tyto cílové osoby vlivem svých partnerů - pod pohrůžkou rozchodu nebo jeho následkem - začaly skutečně názorově měnit - byly obviněny z podpory terorismu. Tak si bezpečnostní složky zlepšovaly statistiky v americkém politickém tématu číslo jedna: boji proti terorismu.

Uvedený příklad je nesouměřitelný s kauzou českého ministra financí, ale nastoluje podobné otázky: Kde je hranice toho, co si může - byť legálně nasazený provokatér - dovolit ovlivnit a co to znamená v oblasti viny? Kdo je vinen více? Kde je hranice toho, zda a nakolik můžeme ve veřejném prostoru nebo politickém (právním) systému využívat výsledky provokatéra? Kde jsou tyto hranice, není-li nasazen v souladu se zákonem nebo je-li dokonce přímo nasazen konkurenty či podsvětím?

NEKLADEME SI OTÁZKY, KTERÉ NÁS ZÍTRA DOSTIHNOU

Nebudeme-li si klást otázky o přijatelnosti podobných manipulací, mohou nás brzy dostihnout. Svou dychtivostí, se kterou dnes hmatáme po kompromitujících (zřejmě) provokacích, vytváříme veřejný precedens. Tyto způsoby se stanou legitimní, přijatelné. A později možná i očekávatelné. Dnes kompro na Babiše. Zítra na jiného politika. Pozítří na ředitele firmy, který se někomu nehodí.

Možná přijde doba, kdy se na obchodních schůzkách budeme prohledávat detektory a zapínat rušičky elektroniky. Kdy si nebudeme důvěřovat, protože nebudeme vědět, kdo právě vytváří nové kompro. Mnozí z komentátorů, kteří vytýkají Babišovi snahu o vybudování orwellovského světa a kteří se zaměřují na obsah toho, o čem se v materiálech hovoří, si neuvědomují, že díky zaslepenosti k formě, kterou takto schvalují, se sami na budování takového světa podílejí. Zkusme se zastavit a situaci reflektovat hlouběji, s odstupem; bez radosti, že její obětí je zrovna někdo, u koho se to spolužákům hodí.

DNEŠNÍ NADŠENÍ BUDE ZÍTŘEJŠÍ STRACH

V současné kauze se jedná mnohem o více než o Babiše. Nastavujeme úzus, který jednou může smést ... každého z nás. Protože v soukromí mluvíme jinak než na veřejnosti, na privátním jednání říkáme věci odlišně než do televize, v naštvanosti s kamarádem volíme jiná slova jinak než za řečnickým pultem.

Až na vás vytáhnou nahrávku telefonátu, kde společně pomlouváte vašeho známého. Až si vás manželka při schválně vyvolaném konfliktu nahraje a nahrávku použije u rozvodového soudu. Až si vás kolega u oběda natočí, jak drbete šéfa, a pak vás bude vydírat. To už bude pozdě pískat na píšťalku a křičet: "To se přece nedělá!"

Jakýkoli účel nemůže nikdy obhajovat nemravné prostředky. Dejme si proto pozor na to, nad čím se dnes radujeme. Dnešní nadšení se totiž může rychle proměnit v náš zítřejší strach.