Jejich svobodu narveme do popelnic

17. 11. 2018 | 15:20
Přečteno 19015 krát
Sentiment davu určil, kdo smí uctít Listopad a kdo nesmí. Svoboda je privatizována. Sílu argumentu, dialogu a smíření nahrazuje nekonečné posilování emocí. A ještě více a ještě si přidáme. Svátek svobody a demokracie začíná

Letošní oslavy 17. listopadu se staly nebezpečnou karikaturou svobody. Díky dlouhodobé názorové polarizaci nad dvěma výraznými osobami české politiky - Babišem a Zemanem - se dostáváme do emocionální vyhraněnosti, ve které nejsme ochotni odstupu, pochopení, tolerance, a zdá se, že ani základní slušnosti.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, věřili jsme v Listopadu. Je pozoruhodné, jak rychle se v post-faktické (post-pravdivé) době z pravdy stává nenávist. "Nenávidím, ale mám pravdu" a "Mám pravdu, a proto nenávidím" jsou vnitřní pozice mnohých z těch, u kterých zprvu pochopitelný a oprávněný zájem o (ne)spravedlnost, podivné kauzy a ohrožení demokracie přerostl do vypjatých emocionálních pozic, které demokracii a svobodu začínají naopak ohrožovat.

PREMIÉR SE PLÍŽÍ POD ROUŠKOU NOCI A MY SE TOMU POBAVENĚ CHECHTÁME

Ukázku jsme zažili dnes v noci. Atmosféru v této zemi jsme zjitřili natolik, že premiér i opoziční politici se musí plížit pod rouškou noci, aby mohli pietně uctít krvavé listopadové události roku 1939 i 1989. A mezi příznivci "těch druhých" to vyvolá veselí, pocit vítězství, nikoli rozpaky či pocity trapnosti, jak bychom čekali u každého, kdo umí jen trochu poodstoupit od bujících emocí a zamyslet se nad hlubšími důsledky svých činů; nad trendem, který nastoluje.

Je to opravdu velkolepá oslava demokracie, pravdy a lásky, když se (v Praze) nepopulární politická reprezentace nemůže zúčastnit piety v denní době bez nebezpečí, že vyvolá veřejný lynč a pouliční násilnosti. Je jedno, jak je nám sympatický pan Babiš nebo pan Okamura. Jsou to demokraticky zvolení politici, kteří reprezentují část našich občanů. A každý má snad ještě právo v klidu položit kytici, pomodlit se nebo zavzpomínat. Nebo už ne?

Aby toho nebylo málo, dav sebere jejich kytice a narve je do popelnic, přesně jako ve známé písni Hapky a Horáčka. Začalo to pískáním na Václava Klause (u téhož památníku v roce 2009). Ani on nemohl uctít památku, i tehdy si ji někteří potřebovali privatizovat. Pouze my můžeme. Pouze my máme právo na svobodu. Končí to - zdá se - novou úrovní občanského dialogu, která je jen mírně upravenou variantou plenění hrobů a kopání do věnců. Nejsme schopni druhého tolerovat nejen v jeho projevu, ale dokonce ani v kytici, kterou někde položí. Pro některé důvod k dalšímu smíchu a veselí.

VINA JE VŽDYCKY TĚCH DRUHÝCH

Jako psycholog chápu, že neexistuje kreativnější schopnost lidské mysli, než zdůvodňování, kdo vlastně může za moje chování. Proto už dopředu, ještě než se podívám na komentáře a názory na sociálních sítích, vím: Bude to zase "jejich" vina. Je to totiž vždycky vina těch druhých. Kopeme do Babišova věnce, protože Čapí hnízdo. Vyhodíme Okamurovu kytici, protože Lety. To je přece jasný důvod - protože oni "vyvolali" naši emoci, jsou zodpovědní i za to, co pod jejím vlivem uděláme.

V postfaktické době se emoce stává hodnotou: Cítím-li emoci, mám povinnost a právo ji vyjádřit. Nebo má někdo jiný povinnost postarat se, aby nebyla. Je totiž hodnotou. Mnohokrát jsem upozorňoval na absurditu protiuprchlických nálad, během kterých se argumentovalo větou nebohého občana "ale já mám strach". Strach přece není hodnota. Strach je pouhá emoce. A emoce slušný člověk třídí. Některé projeví, za jiné se stydí. Strach nijak neopodstatňuje to, co udělám, nebo neudělám. To má opodstatňovat etická úvaha - nekonám podle toho, jakou mám emoci; konám to, co poznávám jako dobré. V postfaktické době se tato etická zásada bohužel mění na svůj protiklad: dobré je to, co dělám, protože mám emoci, která to legitimizuje.

Za všechno tedy opět mohou ti druzí. Kolo obviňování nikdy neskončí. Vždy dokážeme ukázat na "viníka", kvůli kterému tady jsme. Kvůli kterému házíme věnce do popelnic. Je nepohodlné připustit si, že (ne)vhodnost a (ne)slušnost vašeho projevu nikdy nelegitimizuje ten druhý. Neschopnost regulovat nepřiměřenost, nenávist a zlobu je vaše neschopnost. Babiš za ni nemůže.

Tolerance či tlumení emocí přestaly být důležité. Je zde pouze nevývratné přesvědčení, síla emoce, metání argumentů. Chybí zde někdo, kdo by opět dokázal vystoupit nejen za svou, ale i za jejich svobodu. Svoboda je tak pouze "naše". O svobodě však platí, že patří-li někomu, pak ji nemá nikdo.

EMOCIONALIZACE MÉDIÍ A SOCIÁLNÍCH SÍTÍ

Naše emoce jsou dále posilovány dramatickou bravurou nových forem zpravodajství a mediálních reportáži. Nabíjíme se sociálními sítěmi, se kterými trávíme dlouhé hodiny denně. Mnozí chtějí na této platformě publikační demokratizace vyniknout. Ale jak být originální v neoriginální době monotematismu? Jak být originální, když to, že Zeman je sprosťák, už jsme si řekli? A řekli jsme si to dokonce stokrát? Zjišťujeme, že je to možné jediným možným směrem - přitvrdíme. Kdo přitvrdí víc, bude mít více lajků. V jednoduchém světě názorové polarizace, tedy hry na pouhé dvě polohy, se originalita omezuje: vyprazdňuje se na pouhou možnost větší extremizace. Kdo dá více, kdo dá silněji.

Nestačí již natočit běžnou investigativní reportáž. Musíme natočit něco, co stojí mezi dramatizací a pravdou, po vzoru zábavných reality show. To strhne dav, to vyvolá - ještě větší dávku emocí, bez ohledu na to, koho tím můžeme poškodit. Vše samozřejmě v nejvhodnějším příhodném načasování.

Efekt je více než etika, emoce je více než pravda. O to se v postfaktické době jedná. To je bohužel mechanismem jejího fungování, a tedy zároveň mechanismem úspěchu všech, kteří se v ní chtějí prosadit a být slavní: youtuberů, opinion-makerů, politiků, novinářů i aktivistů...

Také pro politiku platí pravidla postfaktické doby, politici nestojí mimo ni. Proto se také oni na této vlně svezou rádi - přisadí si, řeknou to, co lidé "chtějí slyšet", nasytí poptávku názorem, který je sám o sobě třeba oprávněný. Chybí mu ovšem velmi důležité: "ale". I politici totiž potřebují popularitu, lajky, podporu. A proto musí - neproblematizovat. Novináři chtějí čtenost, politici chtějí hlasy. Všichni naskočí na jednoduchá pravidla hry - přitvrdíme, zjednodušíme, emocionalizujeme, zkrátíme.

SKUTEČNÉ NEBEZPEČÍ POLITICKÉ POLARIZACE

Zaslepeni emocemi a dobovými kauzami nám uniká skutečné nebezpečí, do kterého se řítíme: Vykopáváme společenské příkopy, které se zasypávají léta, je-li to vůbec možné. Podporujeme atmosféru naštvání, frustrace, zloby - na obou stranách. Vytváříme podhoubí pro radikalizaci našich názorů, pro neporozumění mezi sousedy, přáteli i rodinami. Paradoxně se bojíme radikalizace běžných muslimů do islamistických teroristů, ale lhostejně přehlížíme možnost, že pod sílící vlnou frustrací a bezmoci, vyhecován hysterií sociálních sítí, se bude radikalizovat psychicky nestabilní otec rodiny z Dolní Lhoty a provede nějaký zkratkovitý čin - a je jedno, z jakého bude tábora. Na to čekáme?

Optikou ruské informační války je to pak právě Putin, kdo naší nové polarizaci tleská asi nejvíce. Jeho trollům je úplně jedno, kterou stranu přiživí o další emoce a zaručené interpretace - protože když budou emoce sílit, bude sílit polarizace. Přesně to je pozice, ve které chce Moskva západní demokracie mít. Oslabené, s lidmi namířenými proti sobě, pochybujícími o schopnostech jejich vlastní kultury (médií, policie, soudů, politiků...) řídit samu sebe.

SVOBODA VLASTNÍ NESVOBODOU

Začínáme být svědky karikatury svobody a demokracie - ve které už není podstatná tolerance, respekt, porozumění, protože ty vždy znamenají ochotu poodstoupit ze svých pozic a emocí. Hlavní hodnotou a cílem jsou sdílené emoce, sentiment a názorové trendy a jejich prosazení. Je to demokracie řízená hegemonií sociálních sítí, mediální obrazotvornosti a naší emoční závislostí na nich. Chceme být populární nikoli tím, že dokážeme nezávisle myslet a poslouchat své svědomí, ale přiklonit se k těm druhým a získat co nejvíce lajků. Jak známý je tento mechanismus z totalitních režimů, jak moc si neuvědomujeme, že začínáme být v jeho zajetí.

Je to svoboda dobrovolným znesvobodněním se. Svoboda myšlenkové lenosti, ve které jen opakujeme ("sdílíme") to, co zrovna tvrdí ti okolo nás. Je to éra nejpohodlnější cesty, bezpečného fanouškovství a líbí-nelíbí.

Myslíme si, že něco zásadního získáme tím, že "politicky zničíme reprezentanty těch druhých" - že Babiš odstoupí, že Zeman odstoupí (nebo naopak - dosaďte si politiky dle svých preferencí). Nechápeme, že místo nich povstanou noví Babišové, noví Okamurové a noví Zemanové, protože ti jenom reprezentují své voliče - jejich smýšlení, jejich preferenci, jejich chápání světa. I z mělké historie vidíme, jak snadno se sentiment davu přelévá, jak se jednou hází vajíčka na Kalouska, aby se zítra jeho jméno oslavně skandovalo na Václavském náměstí.

Dvě zhruba stejné poloviny spoluobčanů jsou v patové situaci a nechápou, že symbolické zaměření jejich mysli na konkrétního politika jako na protagonistu všeho zla jim jen útěšně zabraňuje vidět pro ně děsivou realitu - že je zde totiž celá "druhá polovina" spoluobčanů, která ho podporuje. Ti druzí. A ty neodstraníte. Můžete je ovšem zesměšňovat nebo nenávidět.

JEDNOTNOU FRONTOU KE KULTUŘE NEPOCHOPENÍ

Je docela jedno, kdo se stane předmětem našich emocí, pokud je nedokážeme řídit. Jednu generaci populistů jen vystřídá další generace populistů - ať už v tradičních politických stranách či těch nesystémových. Právě proto, že své emoce řídit neumíme a právě proto, že se staly hodnotou. Poptávku po kultuře zkratky a rychlých řešení místo poctivosti a trpělivosti noví politici opět rádi nabídnou. Nezměníme-li se, budou zde stále. My je volíme. My je vytváříme. Nikoli jen ti druzí.

Všichni budujeme stejnou kulturu nepochopení. Jedni ji nastolují zesměšňováním těch, kteří "špatně" volí, nechápou svět, nemají patřičné vzdělání, úroveň, schopnost přemýšlení. Druzí ji živí proudem nekultivovaných obav a strachu, když se v komplikujícím se světě nedokážou vyznat, neměli štěstí a podporu nebo jej prostě odmítají poznávat nesnadnou cestou vlastní změny a vzdělání. Obě pozice jsou ze stejné látky. Obě nakonec přerostou ve zlobu, pocity ohrožení, frustraci a pohrdání.

Petr Pithart v této souvislosti nedávno trefně poznamenal: (v čase 30:28)

"Pro spoustu z nás - a zejména starších - (je) změn ... tak hodně a jdou tak rychle, že prostě nestačíme. Snažme se tomu ... rozumět, nezavrhovat to. Lidé se skutečně těžko orientují, zejména když nezkrocená globalizace zvětšuje sociální rozdíly, které se skoro vždycky zvětšovaly, ale teď je zvětšuje tempem, které už je neúnosné.

A lidi, kteří všechno udělali dobře, mají tu školu, jsou šikovní, vůbec nejsou líní, stojí na tom svém nádraží ... čekají, že jejich vlak přijede, vždycky přijížděl, a on prostě nepřijede. A nepřijede ani druhý den. A oni se pak dovídají, že už nikdy nepřijede, protože už jede po jiné trase a je to nějaký rychlovlak. A ti lidé jsou dezorientovaní, nešťastní a já se velmi přimlouvám, abychom tomu rozuměli.

Abychom se nedívali (spatra) na ty lidi, kteří volili podle nás špatně. Abychom se na ně nedívali svrchu. Prostě nestačíme. Já už taky mnoha věcem nerozumím, nestačím, a to se velmi snažím. A to žiju uprostřed hlavního města a mám politickou zkušenost a dokážu si představit, co tato doba dělá s lidmi, kteří žijí v menším městě, které je v regionu, který ta globalizace momentálně nepotřebuje."

---

Západní demokracie stojí a padá na hodnotách: tolerance, respektu, hledání společného zájmu, snahy se dohodnout. To je pravda a láska Václava Havla v kontextu každodenního společného pobývání i politického hledání. Jedině svoboda, která vede ke vzájemné pomoci, snaze porozumět si a ohlazovat emoce a nepochopení, má cenu. Moc bych si přál, abychom na to uprostřed hysterie osočování "těch druhých" při dnešním svátku svobody dokázali alespoň na chvíli myslet. Abychom si všichni přáli...

...ať mír dál zůstává s touto krajinou.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy