Současná omezení i samotná koronavirová krize jsou skleníkem, ve kterém o to rychleji zrají plody našich hodnot, zvyků a charakteru.

SBOR UBLÍŽENÝCH MÁ NOVÉHO VINÍKA: COVID

Sleduji lidi okolo. A vidím, že mnoho lidí si opět jen stěžuje. Vše vidí negativně. Jsou naštvaní, frustrovaní, ustrašení. Jejich snahou pak bývá tuto svou emoci alespoň rozšířit, aby ji mohli před sebou ospravedlnit: "Podívej se, vždyť se tak cítí všichni okolo mě." A tak zahlcují svou negativitou sociální sítě, rodiny, komunity. Otravují emoční prostor nás ostatních svými připomínkami, stížnostmi a komentáři, aby v sebenaplňujícím proroctví naší rozmrzelé reakce mohli na závěr konstatovat: "Vidíte, jak jsou všichni naštvaní?".

Tito lidé se cítí jako celoživotní oběti situace "tam venku", na které samozřejmě nemají žádný podíl. Včera za jejich mizérii mohli "ti, kteří si nakradli", předevčírem to byli komunisti a dneska je to covid (nebo vládní opatření). A jejich hodnoty a charakter (a následné chování) pak samozřejmě pouze posilují toto přesvědčení - protože díky tomuto svému chování zažívají jen více negativních emocí - které jim potvrdí jejich filozofii světa.

Sami sebe přitom vnímají tak, že přece jen "reagují na danou situaci". A ta je objektivně negativní. Je přece skutečně špatně, jsme objektivně v ohrožení, nemůžeme dělat to, co dříve...

Jsou ale stejně tak logické a samozřejmé i naše emoce, naše slova a naše chování?

KAŽDÁ KRIZE JE SKLENÍKEM NAŠÍ OSOBNOSTI

Tyto věčné oběti životních okolností si často neuvědomují to, na co nás upozorňují snad všechny duchovní knihy světa i praktická psychologie. Ty přece do úmoru opakují:

- Jak zaseješ, tak sklidíš.
- Zasaď rozhodnutí, sklidíš chování - zasaď chování, sklidíš zvyk - zasaď zvyk, sklidíš charakter - zasaď charakter, sklidíš osud.
- Celý život jsem si myslel, že se dívám z okna. A já jsem se přitom jenom díval do zrcadla.

A tak podobně. Co nám tato tvrzení připomínají? Že naše odpověď není automatickou reakcí NA NEPŘÍZNIVOU SITUACI, ale daleko spíše je REAKCÍ NAŠÍ OSOBNOSTI na nepříznivou situaci. Že tedy říká daleko více o nás, jací jsme a jak přemýšlíme. Neboli také: jak moc jsme sobečtí, jak dokážeme opustit své ego a své představy, čemu věříme, že je hodnotné, jaké zvyky jsme v sobě vybudovali. Jak se dokážeme uskromnit ve svých přáních. A tak podobně.

Nepříznivá situace totiž nijak nepodmiňuje amorální chování. V každodenních diskuzích, článcích i v komentářích se opakovaně setkávám s tvrzením: "No jo, ale lidé mají strach. Lidé se obávají..." Že nebudou mít práci. Že děti budou pozadu s učením. Že bude jinak, než si představovali.

EMOCE NEJSOU MORÁLNÍ UKAZATELE

Už zase používáme nebezpečné argumentování vlastní emocí: "Mám nějakou emoci, a to mě morálně opravňuje k nějakému jednání, slovům, činům". Nikoli kvalita této emoce nebo myšlenka, která ji vyvolala. Ale už samotný fakt, že tuto emoci prožívám, mě opravňuje k jakémukoli řešení, které mě ji zbaví, bez ohledu na hodnoty nebo širší důsledky: Bojím se uprchlíků, proto jim odmítnu pomoci. Bojím se o budoucnost dětí, proto budu kolaborovat s totalitním režimem. Bojím se židů, proto je pošlu do plynu.

V normální společnosti se lidé za (některé) své emoce stydí. Omlouvají se za ně. Zpětně je reflektují a hodnotí, zda byly, nebo nebyly správné či užitečné. Emoce nemá hluboký psychologický význam jen proto, že je. Má význam pro to, o čem nás spravuje a na co upozorňuje. Nejsme oprávněni po společnosti něco požadovat jen z toho důvodu, že máme emoci. Ten požadavek leží možná na druhé straně pomyslné rovnice - leží v našem umění vlastní emoci regulovat. Schopnosti regulovat negativní a neužitečné emoce se říká sebekontrola, emoční inteligence nebo charakter.

Naše emoce tedy nejsou morální ukazatelé. Těmi jsou naše zvyky, chování, hodnoty a svědomí. Ty ukazují na to, jak kvalitní máme osobnost. Z těch se dá vyčíst hloubka našeho života. A právě tyto vlastnosti se také ukazují nejvíce v našich jednáních nejvíce BĚHEM KRIZOVÝCH situací.

CHARAKTER LIDÍ SE UKÁŽE V KRIZI

Je to tak: Zda je člověk dobrý, nepoznáme nejlépe v jeho běžném chování - podle toho, jak si zavazuje tkaničky nebo jestli přijde do práce včas. Hloubku člověka poznáme především a jednoznačně podle toho, jak se chová v krizi. Jak se chová v době, kdy jemu osobně není dobře. Kdy je omezen. Kdy nemůže, co by si přál. Protože co v takovou chvíli ovlivňuje jeho chování, není radost z toho, že je jednička..., není to zážitek, jak je výborný a úspěšný. V tuto chvíli nejedná takový člověk tak, jak mu určují jeho emoce, ale jak mu určuje jeho charakter - tedy jeho hodnoty, zvyky, zažitý systém víry.

Charakterní lidé se chovají eticky, ať jsou bohatí nebo i když jim moc peněz nezbývá. Když jsou profesně naplněni, i když přijdou o práci. Když jim všechno klape, i když jim doma křičí děti, kterým zavřeli školu... Morálního člověka neopouští jeho morální chování, ani když jej nespravedlivě zavřou do vězení, ani když mu hrozí ztráta zdraví, svobody nebo života. Dokonce ani když jej vedou na popraviště, jak opakovaně svědčí hrdinové všech totalitních režimů.

Pokud člověka etika nebo svědomí v tyto chvíle opustí, nebyla to etika, na co byl pyšný, ale hra na ni; nebyly to hluboké životní zásady, co jej vedlo, ale jejich falešné náhražky. Protože pevnost hlubokých životních hodnot poznáme právě tehdy, když už na povrchu životního běhu moc nezbývá: když je nám úzko, když už nemůžeme, když už nic nejde.

KDO NEZAŽIL TOTALITU, AŤ MÁ OČI OTEVŘENÉ

Zůstaňme však ještě chvíli u naší totalitní zkušenosti. Především mladé lidi chci upozornit, že současná koronakrize je mimořádně zajímavou ukázkou toho, jak se lidé chovali i za totality (a jak se budou chovat za jakékoli krize, nesvobody, omezení).

Stejně tak jako během totality, i v naší současné koronakrizi se obnažují charaktery - ty dobré a obětavé i ty špatné a sobecké. Ano, byli to podobně ustrašení lidé, kteří chtěli mít za totality především a hlavně: klid na práci, v neděli vepřové a děti aby vystudovali prestižní školu. Kvůli tomu dělali morální kompromisy s režimem, zavírali oči před stíháním nespravedlivých, odmítali se postavit za slabé ve chvíli, kdy to bylo potřeba, nebo vstupovali do komunistické strany. Kvůli těmto svým - v jejich vlastním pohledu tak oprávněných a samozřejmých hodnotách - neviděli, jak jejich charakter upadá a do jaké mravní nouze klesají.

A co vidím dnes? Ustrašení a frustrované komentáře lidí, kteří se bojí "aby jim krize neohrozila profesní postup", "aby nezchudli", "aby jim nezrušili cvičení", "aby mohli jet příští rok na dovolenou". Tímto poměřují své nezodpovědné chování, svou nespokojenost a podporu nepříliš chytrých tezí nepříliš chytrých influencerů. A naprosto totožně jako za totality i tito lidé svůj postoj odůvodňují strachem o pohodlí svých blízkých, o své oprávněné blaho, o svou práci, o své štěstí.

VOLÁNÍ NEJSLABŠÍCH JE VŽDYCKY TICHÉ

A opět si nevšímají, do jakého mravního bahna se propadají. Že kolem nich - částečně důsledkem našeho společenského chování, našich kolektivních voleb - někde odsunuti v institucích, abychom je neviděli: umírá sto, dvě stě lidí denně. Často těch nejvíce bezmocných - starých, chronicky nemocných, slabých. Těch, kteří už za sebe a své názory křičet nemůžou. Těch, kteří nemají svůj blog s paranoidními teoriemi o spiklenectví farma-firem. Těch, kteří už nemají síly na to, zajímavě názorovat a říkat lidem, co chtějí slyšet. Těch, kteří jsou nejslabší a na konci života a na které proto mnozí lidé proto pohlížejí na jako na porouchané, neužitečné, bezcenné. Jako na ty, kteří nám - ostatním - nyní de facto brání žít život, na který máme právo.

A jsme opět u dobrého člověka. Dobrého člověka nepoznáte především tím, jak se chová ke svému šéfovi, ke své mamince, ke svému čtenáři, ke komukoli, z koho má prospěch, slávu, plácání po ramenou. Morálního člověka poznáte podle toho, jak se chová nikoli směrem nahoru, ale směrem dolů: Jak se chová k těm nejslabším. K těm, kteří mu už nic nemohou dát.

NAŠE CHOVÁNÍ NEŘÍKÁ NIC O COVIDU, ALE ŘÍKÁ VŠECHNO O NÁS

A tak okolo sebe sleduji různé lidi. Vidím ty, s nimiž se osud rozhodně nemazlil a kteří nemají příliš příznivé podmínky pro život ani teď. Ale kteří se přesto dokážou i v současné situaci chovat zodpovědně, starat se o druhé, podílet se na zvládání krize, alespoň měrou, kterou zvládnou. A do toho dokonce kolem sebe - pokud můžou a síly jim stačí - šíří radost nebo trochu dobré nálady. Sleduji to každodenně a děkuji, že je mohu potkávat.

Sleduji ale i ty druhé: stále nespokojené křiklouny s jedinou agendou - strkat všem pod oči domnělé utrpení vlastního já jako dobře vykrmenou slepici na tržišti: Lidé, kteří volají, že je zle a že jim někdo ubližuje, protože jejich děti nemohou chodit za spolužáky a že méně vydělají a že jim něco zavřeli a že nemohou, co mohli dříve... Ti první jsou na tom často objektivně (ekonomicky) hůře než ti druzí. Psychologicky jsou na tom ale nesrovnatelně lépe.

Ano, v nouzi poznáš přítele, říkáme. Ale platí to i obecně: V nouzi poznáš charaktery lidí.

Teď je nouze. A ta podává mnohdy pozitivně překvapující a mnohdy neblahou zprávu o lidech okolo... a někdy i o nás samých. Toto chování nevypovídá mnoho o situaci, ve které se nacházíme. Garantuji vám, že bude stejné v jakékoli jiné krizi, v jakémkoli jiném omezení svobody, v jakékoli jiné totalitě. Protože naše chování nakonec vždy vypovídá především o nás samých.