Poté, co jsem byla na dvacet měsíců odsouzena za údajné týrání svěřené osoby, jsem 23. dubna v půl osmé ráno nastoupila do věznice Manto Negro (Černý plášť, pozn. překladatele). Jedná se o ženskou věznice s přísným režimem na západ od Havany. Přesně v tento den a hodinu se můj život od základů změnil.

Je to už několik dní co mě propustili, čekám na odvolací soud a stále nemohu zapomenout na to, co jsem tam zažila. Znovu a znovu mě probouzí řinčení mříží a zámků, stále slyším štěkavé výkřiky bachařů. Především se mi však stále znovu vybavují tváře, jména a příběhy žen, které jsem poznala během 15 dní strávených ve vězení.

Vězenkyně žertem říkaly, že Manto Negro ( Černý plášť, takový hezký název!) by se spíš než nápravně výchovné zařízení mělo jmenovat Ubytovna pro nevinné. Smutný vtip, na kterém je mnoho pravdy.

Většina ze 23 žen, s nimiž jsem se setkala na cele 2 oddělení 12 (též na cele 1 a na odděleních 8 a13, ta jsou větší), zde byla z důvodu údajné zpronevěry a hospodářské kriminality s tresty od 8 do 20 let odnětí svobody. Mnohé byly nuceny krást na svých pracovištích (někdy to bylo jídlo) aby uživily své děti. Jednu ženu poslali za mříže kvůli tomu, že ukradla hovězí kosti, a odsoudili ji za krádež dobytka. Jiné byly odsouzeny za krádež, podplácení, přechovávání a pašeráctví. Nejpodivnější však byl případ jisté Madelaine. Tuto dívku obvinili z atentátu, protože se odmítla vyspat s policejním náčelníkem stanice v místě svého bydliště.

Poznala jsem ještě další Madelaine odsouzenou ke dvaceti letům za zpronevěru v bance, v níž pracovala. Spřátelila jsem se s Marií, právničkou, která pracovala 12 let na šestém odboru havanského městského soudu, odsouzenou za podvod s jistým potvrzením o vlastnictví nemovitosti.

Xiomara Peňa, majitelka zlatnictví na Floridě, byla odsouzena k deseti letům vězení za pašování zlata, protože při návštěvě rodiny na Kubě na sobě měla své vlastní šperky. Najmout si právníka z Miami jí nedovolili. Musela zaplatit 3000 konvertibilních pesos havanskému advokátovi, který toho pro ni stejně moc neudělal.

Beatriz Suarez byla též odsouzená za zpronevěru. Co však zpronevěřila je mi záhadou, protože byla ženou v domácnosti. Plakala pro své syny (jeden je skoro slepý), kterých se ujal stát, protože nemají na Kubě žádné příbuzné.

Jednu ženu budou věznit, dokud se neobjasní okolnosti vraždy, k níž došlo u ní doma. Zloději, kteří vnikli do jejího domu ji zmlátili a zabili zahradníka. Ona se jen bránila, policie jí však odmítá věřit.

Na každém oddělení je 63 a více žen. Mnohé z těch, které čekají na soudní líčení či obvinění, mohou čekat sedm měsíců až rok, někdy dokonce i déle.

Miriam Rondón čeká na obvinění už rok a čtyři měsíce. Když byla v nemocnici věznice Combinado del Este, zahájila hladovku. Bachaři ji odvedli, aby viděla Orlanda Zapatu Tamaya (politický vězeň černé barvy pleti, který zemřel koncem března 2010 na následky 83-denní hladovky, pozn. překladatele) a zeptali se jí, zda chce zemřít jako ten “mizernej černoch“.

Ono páteční odpoledne, kdy jsem dorazila do vězení, si jedna žena v cele podřízla žíly. Spoluvězeňkyně mi vyprávěly, že je ve vězení už dva měsíce a má psychické problémy. Odsoudili ji na 10 měsíců za to, že na ulici nelegálně prodávala igelitové tašky. Následující pondělí spáchala sebevraždu. Vykrvácela z ran, které si způsobila na krku a na hrudi.

Uchovala jsem ve své paměti mnoho dalších příběhů. Vše, co jsem si ve vězení zaznamenala, mi zabavili bachaři, kteří mě neustále šacovali hledajíce papíry s poznámkami.

Píši tyto příběhy po nocích jako je tato, kdy mi vzpomínky nedají spát.