Fidel Catro se znovu objevil. Jako za starých dobrých časů se ukázal na veřejnosti čtyřikrát během jednoho týdne: ve výzkumných ústavech, v Národním akváriu, v programu Kulatý stůl, pohovořil s ekonomy a setkal se s kubánskými velvyslanci na Ministerstvu zahraničních věcí.



Návrat Fidela Castra na veřejnou scénu byl světovou senzací, ale na Kubě se o této osobnosti ani doma ani na ulici nemluví tolik, jak by se dalo čekat. Někteří říkají, že přibral a lépe vypadá. Že využil toho, že se mu ulevilo, aby se ukázal lidem a odvedl pozornost od případu vyhoštěných politických vězňů. Od nikoho jsem ale neslyšel, že by při svém stavu mysli byl schopen dělat závažná rozhodnutí či ovlivňovat vládu, dokonce ani od jeho nejvěrnějších příznivců.

Jeho výpadky paměti způsobují, že mluví o něčem, co neexistuje, plete si slova, ztrácí se, zapomíná, o čem mluvil. Bez brýlí ztrácí orientaci, sliní si prst, převrací papíry, mění téma. V tomto věku je skleróza u starců naprosto normální, zvláště pak po několika operacích. U Fidela ale ne, tvrdí jeho obdivovatelé.

Po pravdě řečeno, vždycky přeskakoval z jednoho tématu na druhé a odpovídal na něco úplně jiného, než byl tázán. Ne jenom teď, v necelých 84 letech, ale už před padesáti lety v roce 1959, když mu bylo třicet a něco.

Soudruh Fidel, který vyměnil své značkové kostkované košile za sportovní bundu Adidas, teď když hlásá, že se blíží konec světa, se snaží řešit všechny možné mezinárodní problémy, ale zapomíná na problémy své vlastní země. Ohlašuje útok Američanů na Írán, pak zase na Severní Koreu, mluví o klimatických změnách a o jaderných raketách. To, že lidem chybí rýže a křoviny marabu zaplevelují pole, však neřeší.

Nejvíc znepokojující je, že se od prvního propuštění politických vězňů a od Fidelova vzkříšení vůbec neobjevil jeho bratr Raúl Castro. A už se začínají šířit fámy.

Pokud se tedy nic nestane, můžeme se, teď když se Fidelovi tak dobře daří a revoluce má vítr v zádech, těšit na to, že 26. července v Santa Clara se svým projevem vystoupí oba dva.