Podobně stejně jako mnoho dalších kubánských mladíků se Adrián ocitl ve vězení podle zákona o potenciální nebezpečnosti pro společnost. Byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. Hlavní část trestu si odpykal ve vězení v Guanajay. Teď byl propuštěn na svobodu a neví, co si má počít. Jen v jednom má jasno, radši zemřít, než se vrátit do vězení.

Mluví poněkud zmateně. Chybí mu několik zubů, o které přišel při nakládačce, kterou schytal nedlouho předtím, než byl propuštěn na svobodu. „Bylo to kvůli tomu, že jsem měl ve vězení hlad,” říká.

Adrián a ostatní vězni chodili do zahrady za věznicí. Velitel věznice tam choval několik slepic, které se volně procházely mezi záhony. Jednoho dne Adrián nemohl překonat hlad a odolat pokušení jednu ze slepic sníst.
„Zbláznil ses? Když tě chytí, zmlátí tě, že tě vlastní matka nepozná,“ varovali ho spoluvězni, kteří s ním pracovali.
„To mě nezajímá. Mám hlad a prostě ji sním,“ odpověděl.

Nebylo těžké jednu ze slepic chytit a zakroutit jí krkem. Schoval ji v keřích vzadu za boudami. Našel si kastrol, dal do něj vodu, nasbíral klacky a zapálil oheň.
Slepici oškubal, vykuchal ji žiletkou a dal ji vařit. Když byla uvařená, trochu ji osolil solí, kterou nosil v kapse u kalhot a konečně se dosyta najedl, jak o tom tolikrát snil.

Téhož večera ho odvedli do kanceláře velitele. Ten tam stál se dvěma strážci po boku. „Proč jste snědl tu slepici?“ zeptal se ho velitel.
„Protože jsem měl strašný hlad,“ odpověděl Adrián.

Důstojník se na něj vážně podíval a řekl: „Víte, že tohle je velmi vážný prohřešek, a ke všemu máte teď být propuštěn na svobodu. Nebojte se, o propuštění vás nepřipravím, ale můžete si být jistý, že budete celý život litovat, že jste mi tu slepici snědl.“

V tu chvíli upustil na zem propisovačku a nařídil Adriánovi, aby ji sebral. Když se sehnul dostal kopanec do zad. Nemohl se otočit, aby se podíval, kdo ho vlastně nakopl. Když ho tloukli do obličeje, měl pocit, že se mu čelist rozskočí na kusy. Nic víc už si nepamatuje. Když se následující den probudil na ošetřovně, zjistil, že mu chybí několik zubů.

Na svobodu byl propuštěn tři dny poté. Když se blížil k hlavní bráně vězení přitočil se k němu voják a s úsměvem mu řekl: „Přeju ti hodně štěstí venku. Snad se ti brzy podaří zapomenout co se ti stalo za to, že jsi snědl velitelovu slepici.“