Jak se z jídelen staly restauranty
Dříve, než Fidel Castro připravil Kubánce o všechny soukromé podniky, fungovaly na ostrově lokály nazývané lidové jídelny. A naši otcové a dědové vzpomínají, jak dobře a levně se tam člověk najedl.
“Je tomu již dávno, co jsem chtěl napsat o lidových jídelnách, zařízeních, kde se dalo najíst za levný peníz, a která existovala až do znárodnění v rámci takzvané Revoluční ofenzívy v březnu 1968. Jednalo se o malý lidový podnik, který byl na kulinářském žebříčku někde mezi čínským bistrem a nejskromnější restaurací. Lokál byl obvykle otevřený do ulice, s různorodým nábytkem a umaštěnými ubrusy a na rozdíl od jiných podniků jste si zde mohli přisednout ke kterémukoli stolu a mohli jste mít na sobě cokoli.
Mezi obvyklá jídla kubánské jídelny patřilo: pečené maso a smažená ryba s jemným a běloučkým masíčkem, mleté maso po havansku s rýží ozdobenou volským okem a plátky slaďoučkých černozlatých banánů. Lidé hodně vzpomínají na známá menu, která zahrnovala bílou rýži, černé fazole, mleté maso a dva banány jako dezert. V dražší variantě byl místo mletého masa z předchozí nabídky pořádný plátek pečeného hovězího špikovaného kusy vepřové slaniny.
Když nebylo dost peněz, mohl si zákazník objednat pouze polévku, do které si mohl přidat oleje dle chuti, protože skleněné břichaté nádobky na olej s úzkým hrdlem byly stejně jako cukřenky vždy strávníkovi po ruce. “
Tento popis, ač by se tak mohlo zdát, nepochází z pera nějakého nezávislého novináře, kterému se stýská po předrevoluční době. Právě naopak, autorem je novinář Ciro Bianchi spolupracovník vládního deníku Revoluční mládež.
Vynikající a pestré menu, které popisuje Bianchi, zmizelo ze stolu Kubánců kvůli posedlosti Fidela Castra zcela zlikvidovat soukromé vlastnictví. Pečené maso, smaženou rybu a plátek pečeného hovězího nahradila rýže, luštěniny, vejce a ruské konzervy.
Nyní, po mnoha letech, je to stejné soukromé vlastnictví, které bylo odsouzeno k zániku, spásou hospodářství. Vláda byla nakonec donucena povolit, aby se malé soukromé podniky vrátily.
Lidové jídelny už se ale bohužel nevrátily. Teď se jim říká restauranty a nemají nic společného s jídelnami, které popisuje Ciro Bianchi. Stůl má každý vlastní, ale vzhledem k ceně jídla si tento luxus většina Kubánců nemůže dovolit, a šatník většiny z nich zde najednou působí nepatřičně.
“Je tomu již dávno, co jsem chtěl napsat o lidových jídelnách, zařízeních, kde se dalo najíst za levný peníz, a která existovala až do znárodnění v rámci takzvané Revoluční ofenzívy v březnu 1968. Jednalo se o malý lidový podnik, který byl na kulinářském žebříčku někde mezi čínským bistrem a nejskromnější restaurací. Lokál byl obvykle otevřený do ulice, s různorodým nábytkem a umaštěnými ubrusy a na rozdíl od jiných podniků jste si zde mohli přisednout ke kterémukoli stolu a mohli jste mít na sobě cokoli.
Mezi obvyklá jídla kubánské jídelny patřilo: pečené maso a smažená ryba s jemným a běloučkým masíčkem, mleté maso po havansku s rýží ozdobenou volským okem a plátky slaďoučkých černozlatých banánů. Lidé hodně vzpomínají na známá menu, která zahrnovala bílou rýži, černé fazole, mleté maso a dva banány jako dezert. V dražší variantě byl místo mletého masa z předchozí nabídky pořádný plátek pečeného hovězího špikovaného kusy vepřové slaniny.
Když nebylo dost peněz, mohl si zákazník objednat pouze polévku, do které si mohl přidat oleje dle chuti, protože skleněné břichaté nádobky na olej s úzkým hrdlem byly stejně jako cukřenky vždy strávníkovi po ruce. “
Tento popis, ač by se tak mohlo zdát, nepochází z pera nějakého nezávislého novináře, kterému se stýská po předrevoluční době. Právě naopak, autorem je novinář Ciro Bianchi spolupracovník vládního deníku Revoluční mládež.
Vynikající a pestré menu, které popisuje Bianchi, zmizelo ze stolu Kubánců kvůli posedlosti Fidela Castra zcela zlikvidovat soukromé vlastnictví. Pečené maso, smaženou rybu a plátek pečeného hovězího nahradila rýže, luštěniny, vejce a ruské konzervy.
Nyní, po mnoha letech, je to stejné soukromé vlastnictví, které bylo odsouzeno k zániku, spásou hospodářství. Vláda byla nakonec donucena povolit, aby se malé soukromé podniky vrátily.
Lidové jídelny už se ale bohužel nevrátily. Teď se jim říká restauranty a nemají nic společného s jídelnami, které popisuje Ciro Bianchi. Stůl má každý vlastní, ale vzhledem k ceně jídla si tento luxus většina Kubánců nemůže dovolit, a šatník většiny z nich zde najednou působí nepatřičně.