Přestože nám naši nejvyšší představitelé stále znova a znova opakují, že kubánská revoluce byla “revolucí pracujících pro pracující”, skutečnost je jiná. Utopická představa lidu, který si sám vládne, už dávno nefunguje. To, co se zavedlo doopravdy, je stát řízený kmotry, vládnoucí třídou, která, místo aby sloužila lidu, ho naopak využívá ve svůj prospěch. Lid zase přijal roli, kterou mu pro život určil Lenin: být jedním bezvýznamným šroubkem z miliónu šroubků v soukolí stroje, kterým je stát.

Tato prospěchářská vize lidí stojících u zrodu ideologie, která dnes řídí naše osudy, se stala vzorem oficiálně uznávaného správného chování a z občana, dříve „středu pozornosti a zájmu marxistické praxe“, se stal pouhý úslužný otrok. Jakýkoli pokus vymanit se z nařízeného schématu z něj automaticky učiní věc, které je nutno se zbavit.

Ne náhodou se říká, že řetěz se vždycky přetrhne v nejslabším článku. Platí to také v případě občana, který má v závislosti na svém postavení pocit jistoty, nebo naopak bezmoci. Obyčejný občan zůstává na nejspodnější příčce společenského žebříčku a chybí málo, aby přestal být považován za lidskou bytost.

Elio Rojas Sabina, rodák ze Cienfuegos, je toho dobrým příkladem. Žije v osadě Guabairo, kde byla v osmdesátých letech postavena obrovská továrna Karl Marx na výrobu cementu, a místní obyvatelé tak byli odsouzeni k životu v zamořeném prostředí s negativním dopadem na jejich zdraví. Zájmy státu jako obvykle zase zvítězily.

Rojas si všiml, že se kvůli prachu z cementárny zhoršuje jeho zdraví a také zdraví mnoha jeho spoluobčanů. 4. srpna letošního roku se nakonec rozhodl, že vezme záležitost do svých rukou a tento problém šalamounsky vyřešit. Na silnici přivalil obrovské balvany, aby donutil kamiony, které jsou hlavní příčinou víření prachu až do domů obyvatel, ke snížení rychlosti. To si však dovolil hodně. Občan, který se rozhodne vlastnoručně vyřešit nějaký problém, není dobrým otrokem. Jeho čin samozřejmě nezůstal nepotrestán. Za hodinu se u něj doma objevila celá tlupa uniformovaných policistů, kteří ho spoutaného násilím vyvlekli ven. Na policejní stanici byl potom obviněn z neposlušnosti.

Rojas je obyčejný venkovan. Jeho skromný původ mu nedovoluje rozumět jazyku, kterým se vyjadřuje moc. Nemá šanci vyhrát, nakonec je jen pouhou statistikou, nepatrným atomem lidu - nejslabším článkem řetězu.