Dnes uplyne kulatých sto let od chvíle, kdy jeden z nejvýznamnějších českých vědců představil mezinárodní odborné veřejnosti výsledky své práce, jež výrazně posunuly hranice lidského poznání v oblasti lingvistiky, orientalistiky a historie. Právě před sto lety, 25. listopadu roku 1915 při přednášce pro berlínskou Předoasijskou společnost, oznámil Bedřich Hrozný, že rozluštil chetitský jazyk.

Nemáme v našich dějinách mnoho takových osobností, jakou byl prof. PhDr. Bedřich Hrozný, a je málo tak dobrých příležitostí k připomenutí událostí, které se svým významem spolupodílejí na hrdosti národa a budování jeho identity, jako je stoleté výročí. Přesto se chci vyhnout tomu, aby se blogový zápis, z podstaty výběrový a subjektivní, zvrhl do výkladu: do opisování monografií, encyklopedií, v horším případě do kopírování pasáží z Wikipedie.

Rád bych poukázal na několik málo okolností Hrozného života, které jej umožňují vnímat nejen jako příběh člověka vědy, ale také jako příběh člověka, který vášnivě hledá klíč k jiné kultuře.

Bedřich Hrozný studoval na gymnáziu, v jehož osnovách povinně figurovala klasická řečtina a latina – mrtvé jazyky, jejichž praktická využitelnost byla již tehdy nulová a dnes je ještě nulovější (mohu-li si v blogu o lingvistovi dovolit tuto jazykovou zkratku). Proto se dnes také klasická řečtina na gymnáziích neučí; latina se na některá z nich po Sametové revoluci ze sentimentálních důvodů vrátila, sestává však nejčastěji z promítání filmu Troja a pamětného učení názvů velkých kostí.

Dnes nás zajímá především takové vzdělání, které má povahu výcviku a jeho efekty jsou bezprostředně převoditelné na okamžitý, pokud možno finanční prospěch. Na všelidské kultivaci, jíž by skutečné vzdělání mělo být, se však jistá suma „zbytečného“ vědění podílí velmi významně; mimoto může zasít semeno celoživotního odborného zájmu, o němž zatím nic nevíme. Troufám si říci, že pokud by mladý Bedřich nestudoval tyto mrtvé jazyky, česká a československá věda by neměla jednoho z nejslavnějších orientalistů světa.

Příběh geniálního lingvisty dále podává svědectví o významu osobního příkladu učitele. Můžeme se patrně právem ptát, zda by se Bedřich Hrozný nadchl pro orientální jazyky, kdyby jeho učitelem na kolínském gymnáziu nebyl právě zapálený orientalista Justin Václav Prášek. Takových příkladů máme ostatně víc, jmenuje za všechny Václava Klimenta Klicperu, který jako gymnaziální učitel vedl Tyla, Hálka, Nerudu, Friče, Šmilovského a řadu dalších. Může to být jen náhoda?

V této souvislosti je dobré si připomenout, že koncept učitele coby představitele instituce poskytující vzdělání anonymní mase žáků je v dějinách poměrně mladý. Mnohonásobně starší je koncept učednictví, kdy žák v určité životní etapě doprovází svého Mistra. Učí se od něj tím, že s ním je. Že sdílí jeho život, jeho hodnoty – nejen jeho úzkou a specializovanou znalost. Samozřejmě že tento koncept známe především z tradice východních národů, nicméně i u nás se uplatňoval, např. v podobě tovaryšství, kdy tovaryš s Mistrovou rodinou prostě tři roky žil.

Škola, a zejména univerzita, kam Hrozný po maturitě nastoupil, byla vždy společenstvím studentů a profesorů. Bylo důležité, kdo vás učí. Záleželo na tom. Toto vědomí je ostatně stále živé v uměleckých oborech: žák Julia Mařáka, říkáme přece. Žákyně Marie Podvalové. Jenže dnes se např. Anadolu University v Turecku pyšní tím, že vzdělává 1,3 milionu studentů. Distančně, pochopitelně. Většina jejích absolventů nejenže neví, kde je Anadolu University, ale neví ani přesně, kde je Turecko. Jaký vliv asi mohou mít tamní profesoři na své žáky? Kdyby Bedřicha Hrozného neučil Justin Václav Prášek, chetitský jazyk by možná dodnes nebyl rozluštěn.

Dalším aspektem Hrozného života, který právě dnes stojí za povšimnutí, je jeho zájem o neznámé kultury; jeho upřímná touha porozumět nejen lexiku a gramatice orientálního jazyka, ale především světu, který tento jazyk otvírá. Proto vedle díla Jazyk Chetitů nacházíme v jeho bibliografii tituly jako Obilí ve staré Babylonii, Peníze u Babyloňanů, a především jeho stěžejné vědecké dílo Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie. K chetitskému jazyku nepřistupoval Hrozný jako k problému, který má vyřešit, ale jako k bráně do kultury, kterou se snaží pochopit. Možná také proto uspěl tam, kde jiní selhali.

To, co se sluší říct před úplným závěrem, je důležitá připomínka, totiž že profesor Bedřich Hrozný nerozluštil chetitské písmo, jak se často chybně uvádí kdekoli od víkendových příloh deníků po doplňkové středoškolské učebnice. Klínové písmo bylo v době Hrozného objevu dávno známé, neboť jej používali už Akkaďané, Asyřané a Babyloňané; znal je i Bedřich Hrozný. To podstatné bylo pochopit, jak tyto znaky fungují v dosud neznámém jazyce. Kdo tedy ztotožňuje Hrozného objev s rozluštěním písma, zle geniálnímu lingvistovi křivdí. Hrozný učinil mnohem víc: pochopil, k čemu znaky odkazují a jaké významy jejich spojení nesou.

I to je dnes, byť v obrazné rovině, úkol pro každého z nás. Rozumíme znakům, kterými naši bližní zachycují svá slova; rozumíme dokonce i slovům samým. Tím, co před námi leží jako úkol, je pochopit, co nám těmito slovy říkají; rozklíčovat jejich smysl. Současné napětí ve společnosti jakoby svědčilo o tom, že vzájemné rozluštění „chetitštiny“ našich promluv je pro nás stále těžší. Tím větší máme povinnost se o toto porozumění snažit i v těch nejtěžších situacích. Všichni se tak někdy ocitáme v kontextech, kde jsme, kdy máme být Hrozní…

Obraz velkého českého vědce a pedagoga by nebyl úplný bez vzpomínky na jeho lidskou statečnost. Na tomto místě mi přece dovolte citovat vzpomínku očitého svědka, studenta, který byl přítomen snaze příslušníků gestapa vtrhnout 17. listopadu 1939 na Karlovu univerzitu a zatýkat zde studenty, jak se to předtím stalo na kolejích v Praze a Brně:

"Venku před fakultou začala brzdit nákladní auta, začaly se ozývat německé povely a dupot okovaných bot. Běželi jsme se s kolegy podívat dolů do haly, kde stál profesor Hrozný a děkan doktor Wenig proti několika desítkám ozbrojených mužů, kteří vbíhali do budovy, kde začali zatýkat studenty. Profesor Hrozný na ně zakřičel "Halt und sofort hinaus! Hinaus! Der Kommandant soll bei mir melden!" Vojáci se zastavili a poslali pro svého velitele. Profesor Hrozný na něj čekal už před vchodem do budovy na schodech. Vysoký, v černých šatech, ruce založené na prsou, důstojný jako univerzita sama. "Jsem rektor Univerzity Karlovy. A vy stojíte na akademické půdě. Podle všech platných zákonů sem nesmí nikdo vstoupit bez mého svolení. Ani policie, ani vojsko. Jste vojáci, pánové, a jako takoví musíte ctít zákony. Odejděte." Důstojník zasalutoval a vojáci skutečně odjeli.
Když se vojáci za několik hodin vrátili i s povolením ke vstupu a dekretem o uzavření vysokých škol, nenašli na právnické fakultě už nikoho.

Po mrtvici, která Bedřicha Hrozného postihla v roce 1944, se už nemohl na univerzitu vrátit. Po úrazu v roce 1952 pak dožil v sanatoriu. Vzpomeňme tedy, prosím, u příležitosti stého výročí Hrozného triumfu, na tuto velkou postavu našich dějin, jakých jsme dosud mnoho neměli.