S dnešní stávkou nesouhlasím, ale sobecky jsem se na ní těšil. Před časem jsem totiž sám sobě slíbil, že budu do práce občas, ale pravidelně jezdit na kole. Ale jak říkají lidé z "businessu", slibem nezarmoutíš. Platí to asi i pro sebe sama a tak zůstalo jen u mých předsevzetí. Stávka mi nabídla možnost neutíkat svým předsevzetím. Moje akademické ekonomické Já mi sice našeptává cosi o teorii hyperbolických preferencích, ale o tom dnes psát nechci.

Dnes se zde chci jako řada dalších blogerů (1 | 2 | 3) podělit o mé unikátní (pořádná stávka je v Česku stále spíše vzácností, která se opakuje cca jednou za deset let), byť prosté postřehy.

Postřeh první: Ráno doma normálně nesnídám. Už jsem si zvykl snídat až později při vyřizování ranní pošty, která se od koblih neumastí, protože je elektronická. Když ale člověka čeká deset kilometrů na kole, vzpomene si na hypoglykemickou příhodu a raději si začne dělat snídani. A věci se začínají komplikovat, protože rutina, naše velká pomocnice všedních dnů, někam mizí. Vše trvá mnohem déle než jindy a čas se táhne. Ale výmluvou za zdržování mi je výjimečný den.

Postřeh druhý: Překvapí čerstvé noviny ve schránce - Mladá fronta (to je ten název z komunistických dob schovaný malým písmem pod názvem DNES). Připadá mi to jako kouzlo, že se z myšlenky z hlav novinářů a titulky článků prodejce senzací za pár hodin opět dostávají na papíře až k nám domů, stávce navzdory .

Postřeh třetí: Vyjiždím směrem do velké Prahy kolem půl deváté. Ptáci se již očividně intenzivně starají o svou pravidelnou stravu. Ryba občas vyskočí nad hladinu. Někdo z rybářů dokonce i ráno je i ve všední den na rybách. Kočky končí svou noční výpravu. Ano, tak to probíhá každý den, ale díky stávce to mohu vidět na vlastní oči.

Postřeh čtvrtý: Vjíždím na předměstí. Na cyklostezce v Karlíně to začíná vypadat jako na výpadovce. Proti rychlá kola, předjiždějí rychlejší kola a do toho se motají lidé na kolečkových bruslích a bezstarostní chodci s pejskaři. Člověk neví zda si hlídat zadek, předek, zatáčku nebo kanály.Idilka končí.

Postřeh pátý: Nořím se do centra města. Někdo za mnou několikrát někomu nahlas sděluje, že Praha je dnes tichá jako nikdy. Zkouším se zaposlouchat do ticha, ale nemohu si vybavit hluk velkoměsta, když není stávka. Rutina si očividně vzala co jí patří. Za chvíli už musím odbočit z nábřeží a tím skončí cyklostezka. Jedu "na blind", tedy naslepo. Výraz, který jsme asi převzali z angličtiny. Nebo to bylo jinak? Zde si dovolím tzv. product placement na nově spuštěný slovník spisovného jazyka českého.

Postřeh šestý: Cesta osudu mě zavádí do Zlatnické ulice. Od dětských let mám v hlavě zapsáno, že tam je skvělá drogerie. I v dobách socialismu se tam dal sehnat i vzácný petrolej do lampy na chatě. A překvapivě tomu je stále tak. Sesednu z kola a koupím to, co jsem se marně snažil koupit již rok, protože na kole kolem Zlatnické nejezdím. Nejenže pozvou mé kolo do drogerie, abych ho nemusel přepásat řetězem, ale mi i ochotně poradí, že nejlepší prostředek proti vlezlým mravencům je česká zubní pasta Fluora (dosud nevyzkoušeno!). Takže díky od spokojeného zákazníka.

Postřeh sedmý: Poslední míle je složitá. Všude jsou jednosměrky a v těch v Česku ještě cyklisté do protisměru nesmí. Auta v ulicích patří většinou taxikářům, kteří mají žně a jsou jako utržení ze řetězu. Jestli někdo nebere ohledy na chodce na přechodech a na cyklisty, tak to dnes byli právě taxikáři. Naštěstí mají viditelné označení a člověk má zpravidla dost času se před nimi zdekovat.

Postřeh osmý: Jsem v práci. Ejhle, stojan na kola ve vstupní hale někam zmizel. Takže kolo musí do kanceláře. Ze sedla do křesla. Rozdíl je to ale velký a příjemný. Od teď opět přebírá otěže rutina. Nějaký čas se probírám daty PISA, abych konečně zjistil, proč vlastně vzdělanost českých školáků v poslední dekádě tak upadá. Potom se ještě chvíli probírám novým citačním faktorem Scimago SJR abych si ověřil, jak na tom je Česká republika ve výzkumu. Mám se při tom srovnání člověk radovat či plakat?

Postřeh devátý: Cesta zpět z práce domů už nemá čím překvapit. Jezdit na kole do práce by se mohlo stát rutinou. Aby se z ježdění na kole do práce v Praze stala rutina, chtělo by to asi více stávek (ale nepřivolávejme ďábla), když osobní předsevzetí nefunguje. Řada lidí ale dnes díky stávce určitě prozřela. Vše špatné je k něčemu dobré.

Postřeh desátý: Večer po cyklo cestě tam a zase zpátky mnohem lépe chutná. Jestli se bude i lépe v noci spát právě odcházím zjistit. Dobrou noc.