V tom aby se čert vyznal. Někteří ekonomové se vyjadřují o úsporných opatřeních v Řecku a dalších evropských státech s obavami, že ohrozí mladé oživování evropského hospodářského růstu.

S tím ovšem nesouhlasí renomovaný prezident renomované Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet a odmítá názory, že výrazné rozpočtové škrty, které ve svých výdajích chystají vlády zemí Eurozóny, stáhnou země zpět do hospodářské recese. Zanedlouho na to však reaguje šéfka Mezinárodního měnového fondu Lagardeová a naopak vyzývá vlády ke stimulaci svých ekonomik s varováním, že utahování opasků by nemělo být tak rychlé, aby ohrozilo hospodářské oživení. Přidává se k ní ještě odvážnější hlas z OSN, který vládám přímo doporučuje opětovnou podporu ekonomiky růstem výdajů a zvyšováním mezd. Podobné myšlenkové trumfování se ostatně dá vysledovat i v české kotlině.

I selský rozum jaksi selhává. Jak rozumět doporučení, abychom se před ekonomickou katastrofou bránili výdajovou expanzí, tedy přesně tím opatřením, jehož dlouhodobé uplatňování nás do dnešní zoufalé situace dovedlo. Tedy neschopnost demokratických systémů odolávat permanentnímu pokušení dopovat ekonomický růst zvyšováním státních výdajů v naději, že to povzbuzený ekonomický růst veřejným rozpočtům na výběru daní bohatě vynahradí. Ano, dlouho to vycházelo za cenu růstu podílu veřejných dluhů na HDP a dlouhodobě rostoucí míry státního přerozdělování. Rozšířil se proto pocit, že tomu tak bude už navždy. Problém ale v první dekádě nového století v tichosti dozrál a čekalo se jen na rozbušku. Ta přišla ve formě splasknutí realitní bubliny v USA. Nebýt jí, dříve či později by se objevila rozbuška jiná.

Situace dnes vypadá dost bezvýchodně. Pokud vlády své ekonomiky opět výdajově nadopují, zvýší deficity svých rozpočtů natolik, že ztratí důvěru trhů a zatlučou tak jen poslední z hřebíků do rakve dlouhodobé ekonomické prosperity. Když to vlády neudělají a šlápnou na brzdu úsporných opatření, hrozí jim v konečných důsledcích více méně totéž.

Intuitivně se dá dnešní situace přirovnat k rychlé jízdě na kole z kopce. Vláda škrtající výdaje státu představuje cyklistu, který prudce zmáčkne brzdu. Hrozí mu smyk a následný pád. Když brzdu nezmáčkne, kolo se ještě více rozjede a on vyletí ze zatáčky. To bude znamenat také pád, pouze o kousek dále, ve větší rychlosti a s většími následky. Takovému dilematu dnes čelí kdejaká země. V případě Řecka je nejrozumnějším řešení co nejrychleji to s kolem položit do příkopu, než se kolo stačí ještě více rozjet. Jinými slovy bankrot teď hned. Odřeniny budou určitě hodně bolestivé, ale mohlo by se to obejít bez zlomenin. Řecko je však cyklista povzbuzovaný svým okolím, aby to do příkopu nepokládal a všichni se zavřenýma očima doufají ve spásný protikopec za zatáčkou. Jenže za zatáčkou je ještě větší sešup.



Česká republika doufejme snad ještě řecký Rubikon nepřekročila. Brzdu na kole, zdá se, lze stále použít. Ale nesmí se na ní hamptnout. Jak radí v autoškole, je třeba opatrně a s citem přibrzďovat a balancovat na hraně smyku. Možná nějakou takovou radu mají na mysli i ti lídři mezinárodních institucí, byť to každý říká po svém. Jaksi však zatím není shoda, co to přibrzďování na hraně smyku vlastně je. Kde končí výdajová stimulace a začíná utahování opasků?