Když stát něco podporuje, nejde pouze o to kolik ho podpora stojí, ale jak ji rozděluje. Příkladem je každoročních dvacet miliard ze státního rozpočtu na podporu vzdělávání na veřejných vysokých školách (VVŠ).

V médiích k tomuto tématu každoročně proběhne téměř stereotypní mediální diskuse: bude podpora příští rok o miliardu či dvě vyšší nebo již jen nižší? Ve stínu pozornosti však zůstává způsob, jak se tyto peníze mezi VVŠ rozdělují. A zde je mnohé zlepšovat.

Před pár týdny jsme s NERVem ve věci rozdělování peněz mezi VVŠ vládě nabídli řadu námětů. Se zavedením většiny z nich nemusí vláda čekat na nový vysokoškolský zákon a po první májové středě už ani na nového ministra školství.

Jak se to vlastně rozděluje
Největší část 20 mld. balíku peněz se mezi VVŠ rozděluje normativně, tedy podle počtu studentů a absolventů. Dalších přibližně 20% je alokováno podle řady, více či méně diskutabilních ukazatelů kvality VVŠ. Rozdělování peněz popisují dvě vyhlášky MŠMT [1][2]. Jejich každoroční aktualizaci po projednání se zástupci VVŠ schvaluje MŠMT.

Námět č.1: Financujme školám pouze standardní dobu studia (SDS) studenta a přestat financovat SDS + 1 (tzv. delší studium)
Stát dnes školám plošně financuje i studenty, kteří studují až o celý jeden rok déle než je akreditovaná tzv. standardní doba studia - SDS (tzv. delší studium). To studenty nemotivuje včas školu dokončovat a školy to nemotivuje adekvátně strukturovat vzdělávací programy, aby je bylo možno včas dokončovat. Systém naopak školy finančně motivuje, aby studium komplikovaly a protahovaly a mohly kasírovat normativ. Vcelku je to ale přetahovaná škol s nulovým součtem, protože více peněz se přetahováním nevykouzlí. Zkrácení financování na SDS nejenže může zvýšit studijní motivace, ale jako rozpočtově neutrální umožní navýšit normativ na studenta ve SDS.

Lze namítnout, že změna postihne i studenty, kteří nestihnout včas dostudovat v důsledku delších nemocí či obdobných životních peripetií. Takové případy se samozřejmě stávají. Je jich však relativně málo. Není proto vhodné věc řešit plošným proplácením normativu školám za doby SDS+1. Školy změna o peníze neochudí, protože o ušetřené peníze může ministerstvo navýšit normativ na studenta. Škola navíc ví vždy lépe než stát, proč ten který student nestačil dostudovat včas. Autonomní a samosprávný charakter našich VVŠ přitom studentským zástupcům v jejich akademických senátech dává dostatečnou možnost formovat politiku školy tak, aby na změnu nedopláceli studenti, kteří za dlouhé studium nemohou.

Lze také namítnout, že změna omezí zahraniční studijní výjezdy. Zde je třeba připomenout, že by se měly podporovat jen ty studijní pobyty, které vedou k uznatelným kreditům. Vždyť i proto jednotný kreditový systém v Evropě vznikl. Studijní pobyt tedy nemusí vyžadovat studium nad rámec SDS. A pokud škola přesto soudí, že prodloužení studia opravdu užitečné, může mu to povolit. Finančně jí to příliš nezatíží, protože student je během pobytu v zahraničí stejně pryč. A opět je třeba připomenout, že školy o peníze nepřijdou, protože o to so ce ušetří může ministerstvo navýšit normativ na studenta.

Pro méně pozorné čtenáře ještě připomenu, že námět č. 1 ani trochu nepojednává o tom, zda a co by měli případně platit studenti překračující SDS. Pojednává pouze o tom, že rok nad rámec SDS by již neměl vstupovat do výpočtu státní dotace pro VVŠ.


Námět č.2: Školám neplaťme za studenty, kteří program dané úrovně již jednou v životě vystudovali (tzv. další studium)
Dnes VVŠ dostává od státu normativ i na studenty, kteří program stejné úrovně již dříve někde vystudovali. Není však důvod, aby stát plošně financoval násobné studium na VVŠ, když má omezené prostředky a další zájemce o první studium v životě.

Někdo namítne, že existují i velmi nadaní studenti, kteří zvládnou studium dvou oborů a může to být pro ně, školu i společnost užitečné. To je samozřejmě pravda. Ale opět existují méně plošná řešení, než pomoc všem včetně věčných studentů. Nikdo by školám nebránil, aby takové skvělé zájemce přijaly i bez normativu. Řadě skutečně supernadaných studentů ve studiu dalších škol rádi pomohou i zaměstnavatelé, pokud se u něj takový skvělý člověk zaváže pracovat. A ti ze supernadaných, kteří se cítí školami i zaměstnavateli zneuznaní, si na další studium mohou dříve či později vydělat díky svým výjimečným schopnostem.


Námět č.3: Během 5 let výrazně snižme podíl zapisovaných studentů do magisterských programů
Systém financování nutí školy přijímat do dlouhých a navazujících magisterských[4] programů příliš vysoký počet studentů, kteří nemají adekvátní studijní dispozice. Školy ve snaze získat studenty a na ně vázaný normativ musí snižovat laťku náročnosti MA programů. Příliš mnoho VVŠ navíc není ani schopno kvalitní MA studium nabídnout, protože na to nemají lidské zdroje.

V posledních 10 letech totiž stát v usměrňování financovaného počtu MA studentů během otevírání systému VVŠ selhával. Důsledkem toho dnes v ČR máme na světové poměry extrémně vysokou průměrnou dobu celého dokončeného VŠ studia. Přirozeně jsou potom poměrně vysoké náklady na jedno celé ukončené studium. To se při omezeném rozpočtu na VVŠ promítá do stagnace a poslední roky i snižování ročního normativu na studenta, což školy celkem oprávněné kritizují.

Na začátku 90. let šlo na VŠ pouze cca 15% mladých, intelektuální špička, a všichni studovali dlouhé MA programy. Dnes jde na VŠ cca 60% mladých[5], t.j. 4x více, a cca 80% z nich se také zapisuje do magisterských programů. Většina z nich už ovšem žádnou intelektuální špičku nepředstavuje a není proto z podstaty MA studia pro něj intelektuálně dostatečně disponována. Pro ně jsou smysluplné BA programy. Ale i ty musí být vhodněji nastavené, aby nešlo jako dnes často o teoretickou přípravku na navazující MA studium. Stát by proto měl finanční regulací výrazně zredukovat podíl financovaných studentů v MA programech. Neměl by to však v žádném případě dělat plošně, ale pouze u méně kvalitních programů, kde není dostatečné zázemí a nedělá se kvalitní výzkum. Takto ušetřené veřejné prostředky může ministerstvo opět použít na zvýšení normativů nebo na podporu graduate schools, jejichž založení si vláda naplánovalo ve svém programovém prohlášení.

Pro řadu četnářů bude možná překvapivá poznámka, že počet státem financovaných studentů na VVŠ se u nás z úrovně ministerstva usměrňoval vždy (tzv. numerus clausus). Komu není po chuti obrovské otevření VVŠ v posledních letech, neměl by si stěžovat na liberální přístup, ale na způsob, jakým stát počet financnovaných studentů celou dobu usměrňoval.


Námět č.4: Ministerstvo by mělo každý rok předkládat analýzu efektivnosti financování VVŠ
Je pozoruhodné, že veřejnost ani vláda dosud nemá o skutečnostech a výše popsaných neefektivnostech veřejných výdajů na VVŠ věrohodné a podrobné údaje. Například není systematicky sledováno kolik normativů bylo vyplaceno na neúspěšně ukončená studia, kolik na studia delší (překračující SDS), kolik na studia další (opakovaná), kolik na studia cizinců, atd. Přitom existuje matrika studentů, která veškeré potřebné informace obsahuje. Zveřejňování vhodně spočtených ukazatelů, a nejen těch ve vztahu k financování, na úrovni studijních programů VVŠ by velice zracionalizovalo diskuse o financování VVŠ. Navíc předpokladem pro zdravou konkurenci jsou dobře informovaní zájemci o studium a dobře informovaní zaměstnavatelé a celá veřejnost.

Další náměty NERVu již vyžadují změny vysokoškolského zákona a jsou tedy na mnohem delší lokte.


Teoretický ekonomický model VVŠ jako blog-bonus
Zajímavý může být pokus formálně charakterizovat postavení současné veřejné vysoké školy (VVŠ) jazykem ekonomické teorie firmy:

- VVŠ představují zvláštní formu neziskové firmy (nesmí dosahovat zisk),

- řízené svými zaměstnanci a vybranými zákazníky (školy si vybírají studenty, kteří si spolu s akademiky volí akademické senáty a ty volí vedení i vědecké rady VVŠ a schvalují klíčová rozhodnutí),

- jejíž náklady (normativ na studenta) a produkce (počty vzdělávaných studentů) jsou externě silně regulovány (MŠMT)

- cílovou funkci (objective function) VVŠ představuje maximalizace určité kombinace akademické zaměstnanosti, jistoty pracovních míst a výše poměrně rovnostářských platů.

V tomto ekonomickém modelu hraje kvalita vzdělávací služby méně významnou roli, protože škole stačí plnit minimální kvalitativní nároky (akreditační standardy) při naplnění kvóty státem financovaných studentů (bez přísnějších ohledů na jejich studijní dispozice a úsilí).

Teoretická analýza chování takových ekonomických subjektů je pěkné téma pro diplomovou či disertační práci.

Článek vyšel ve výrazně osekané verzi v Hospodářských novinách 26. 4. 2012

Poznámky:
[1] Pravidla pro poskytování příspěvku a dotací VVŠ.
[2] Zásady a pravidly financování VVŠ.
[3] Viz. Pravidla pro poskytování příspěvku a dotací, str. 3.
[4] Jedná se o dlouhé MA (5-6 let) a tzv. navazující nMA programy (2 roky) následující zpravidla po po třech letech bakalářského (BA) programu.
[5] Na VŠ hned po maturitě nastupuje cca 55% maturantů a maturanti dnes představují cca 70% věkového ročníku. Na VŠ tedy hned po skončení střední školy nastupuje cca 40% věkové kohorty. Část maturantů však na VŠ nastoupí v dalších letech po maturitě a proto se zde uvádí odhad nástup cca 60% věkového ročníku. Zdaleka ne všichni zapsaní ale dostudují, takže lze odhadovat, že ze současných 19 letých bude mít ve věku 30-35 let VŠ vzdělání cca 50-55%.