"Budu zastáncem všech chudých a slabých", řekl Karel Schwarzenberg v projevu po prvním kole voleb. A posléze to několikrát zopakoval. Zlatá a v Česku velmi vzácná slova z úst vysokého politika.

KS měl zřejmě na mysli ty, na které většinově zdravá a zajištěná společnost, volební kampaně politických stran a vlády u nás dosud moc nemyslely. Aby bylo jasno, jde o:

1) Nadané děti vyrůstající v sociálních ghetech, kde nedostanou šanci na kvalitní vzdělání, protože se o nich ani pořádně neví, natož aby se k nim směřovala výraznější asistence.

2) Malé děti, o jejichž výchovu a vývoj se jejich rodič(e) starají pouze minimálně - tak, aby jim nebyly odebrány. Tyto děti samozřejmě nechodí do školek, kde by dostaly šanci, aby později nepropadaly ve škole, dokončily úspěšně alespoň střední školu a mohli se zařadit do spořádané a úspěšné části společnosti.

3) Neúměrně vysoký počet dětí vyrůstajících v dětských domovech, pro které stát a společnost dlouhodobě nejsou schopni či ochotni nalézt lepší řešení. Tyto, na samostatný život nedostatečně připravené mladé lidi, stát po dosažení dospělosti vypouští do světa s pár korunami v kapse, ať se o své přežití v komplikovaném světě nějak sami postarají. Oni se nakonec samozřejmě nějak postarají, ale až příliš často to nemá podobu, jakou by si oni a většinová společnost představovali.

4) Rodiče vážně postižených dětí, kteří jsou pro nedostatek dostupných sociálních služeb, stacionářů a asistentů trvale vázání doma a nemohou se pracovně a společensky uplatnit.

5) Zdravotně postižení, ať fyzicky či mentálně. Příliš mnoho lidí je u nás zavřeno dlouhodobě doma nebo za ploty v psychiatrických léčebnách a podobných zařízeních, kde je o ně často postaráno udržovacím způsobem za někdy až zoufalých materiálních a finančních podmínek poplatných dávné minulosti a nikoliv modernímu státu 21. století, za který ten náš rádi vydáváme. Lidem znevýhodněným fyzickým postižením se nedostává solidních pomůcek (modernějších invalidních vozíků, pomůcek nahrazující poškozené smysly, asistentů, bezbariérové dostupnosti atd.), aby se mohli vhodným způsobem v životě, práci a společnosti dostatečně realizovat. Nevím proč se tak často musíme v TV dívat na šťastlivce ze zástupu nešťastných postižených, kterým se televizní diváci skládají na automatický invalidní vozík nebo jinou pomůcku, protože na to český "sociální" stát nemá peníze, aby na druhé straně posílal miliardy na mnohem méně důležité přilepšení zdravých, zajištěných a namnoze i bohatých.

6) Vězni z nedbalosti a pro menší prohřešky, kteří se pro zoufalou přeplněnost a finanční situaci našeho vězeňství ve vězení učí všemu špatnému co na tomto světě existuje, a které stát po výkonu trestu vystrčí s pár korunama za bránu věznice (amnestie, sic!), ať se o sebe sami nějak postarají. Výsledek je až příliš často velmi smutný a neblahý jak pro ně, tak pro celou společnost.

7) Lidé po vyléčeném úrazu, kteří nemají peníze na rehabilitaci a s trvalými následky úrazu jsou zbytečně vyřazeni z běžného života.

8) Staří a opuštění o které se nemá kdo či nechce nikdo postarat. Nedostatek vhodných zařízení pro tyto lidi, předlouhé čekací doby, nedostupnost terénních služeb jsou jen některé vážné nedostatky, potvrzující přehlížení těchto lidí většinovou zdravou a do budoucna zajištěnou částí společností.

9) Jistě existují další a další skupiny na okraji, na které jsem zapomněl, protože se o nich v novinách a televizi moc nemluví, natož v předvolebních kampaních.,

Sociálnost českého státu je rozporuplná. Na jedné straně dlouhodobě vykazuje jednu z nejnižších měr relativní chudoby na světě, jeden z nejnižších výskytů předčasných odchodů mladých z počátečního vzdělávání, relativně nízkou míru nezaměstnanosti, relativně nízkou míru příjmových a majetkových nerovností. Na straně druhé náš stát, veřejný sektor a občanská společnost nejsou schopni a ochotni dostatečně a vhodnou efektivní formou pomáhat těm nejslabším, kteří jsou nejvíce znevýhodněni a v podstatě bezbranní. A ty, co si za svou bídu a problémy mohou hodně sami, stát svou laxností nebo neschopností postrkává do ještě větší bídy a potíží, jejich a celé společnosti.

Částky státního rozpočtu, které jdou na pomoc a asistenci těm nejslabším a skutečně a výrazně znevýhodněných u nás jsou drobnými ve srovnání s tím, kolik "sociálních" výdajů stát dává na přilepšení lidem zdravým, dobře zajištěným a mnohdy dokonce velice bohatým. Když člověk z balíku peněz označovaných "sociální výdaje" odečte obrovský balík výdajů na důchody a další veřejná pojištění (na které lidé platí odvody), na skutečné sociální výdaje pomáhající těm opravdu slabým a znevýhodněným už toho moc nezbývá. Jinde přitom stát lehkovážně rozhazuje. Děje se tak i proto, že většinová společnost o těchto lidech na okraji nechce moc slyšet, ani je nechce mít moc na očích.

Bude jenom dobře, když nám budoucí prezident bude tyto nepříjemné věci pravidelně připomínat. A je moc dobře, že našel odvahu nám voličům tento společenský dluh připomenout již teď, před druhým kolem voleb.