Snižme sazby povinných pojistných odvodů z mezd rodičů! S tímto návrhem přišlo nedávno ministerstvo práce. Osvojilo si tak návrh odborné důchodové komise. K návrhu se však negativně postavilo ministerstvo financí výroky svého ministra. Nápad z dílny důchodové komise však má mnohem větší ekonomický smysl než ten na nižší zdanění točeného piva z dílny ministerstva financí.


K pochopení smysluplnosti původního návrhu důchodové komise si musíme uvědomit jednu zásadní věc. Český daňový systém velmi spoléhá na příjmy ze zdanění práce. Daň z příjmů fyzických osob a povinné odvody z mezd na sociální a zdravotní pojištění v součtu způsobuje i na evropské poměry vysoké mezní přímé zdanění (viz. studie IDEA). Pokud jde o demotivační efekty na trhu práce, je úplně jedno, že velkou část pojistného odvádí účetně zaměstnavatelé, že pojistné nenazýváme daní a že ho vybírají jiné instituce než finanční úřady. Vysokému zdanění navíc podléhají i nízkovýděleční zaměstnanci. U sociálních odvodů totiž neexistuje daňová progrese a z vydělané koruny odvádějí na daních všichni podobné procento.

Změna struktury daňových příjmů veřejných rozpočtů a snížení podílu přímých daní je však nesmírně politicky obtížná. Vyžadovala by zásadní změny v agendách několika ministerstev – daní, důchodů a zdravotnictví. K tomu ale dosud nenašla kuráž ani jedna z vlád. Navrhované snížení sazeb pojistného je tedy způsob, jak omezit negativní důsledky vysokého zdanění práce bez čekání na zásadní daňovou reformu, která je pro politickou reprezentaci a státní správu příliš velkým soustem.

Slevy na dani nic neřeší

Snížená sazba na pojistném podle počtu dětí má potenciál omezit, samozřejmě že ne vyřešit, řadu problémů zároveň. Snížily by se náklady práce a podpořila by se tak zaměstnatelnost nízkovýdělečných rodičů, kteří chtějí pracovat a výběr zaměstnání musejí přizpůsobovat rodičovským povinnostem. Propad zaměstnanosti rodičů menších dětí je totiž u nás jeden z nejvyšších v Evropě (viz. studie IDEA). Zvýšily by se také čisté příjmy těchto rodin z práce a snížil tlak na výplatu sociální dávek. Že to vše už řeší existující slevy na dani z příjmů za děti? Neřeší! Nízkovýděleční zaměstnanci totiž často daň z příjmů neplatí a nemají si slevy z čeho odečítat (viz. studie IDEA). A zavedené daňové bonusy jsou velmi problematické, protože se rozmohlo jejich zneužívání.

Sleva na pojistném by částečně zohlednila i skutečnost, že pracující rodiče vychovávají budoucího daňového poplatníka, který svými budoucími odvody z mezd pomůže zmírnit dopady neodvratného a výrazného demografického stárnutí na veřejné rozpočty (viz. studie IDEA). A dokonce je možné, že snadnější zaměstnatelnost rodičů toto opatření povzbudí mít dětí více.

Návrh ministerstva práce však má jeden velký háček. Sleva na pojistném pro všechny pracující rodiče by sice byla elegantní, ale pro státní rozpočet neúnosně drahá. Aby to státní rozpočet utáhl, musela by být úleva malá. Ale potom by zase nemělo valný smysl ji zavádět. Rozpočtové neutrality se dá dosáhnout podstatným zvýšením sazeb odvodů poplatníků bez dětí. To je však obtížně představitelné, protože sazby jsou už dnes velmi vysoké. Aby bylo snížení sazeb rozpočtově únosné, a přitom mělo pozitivní dopady, je třeba nárok na snížené pojistné omezit. Snížené pojistné by se proto mělo vztahovat jen na rodiče mladších dětí. S věkem dítěte se totiž snižují pracovní omezení rodičů a v případě mladších dětí lze zároveň čekat nejvyšší pozitivní dopad na zaměstnanost. Má-li být poměr přínosy/náklady opatření co nejvyšší, je záhodno slevit na pojistném jen tomu ze dvou rodičů, který vydělává méně. A konečně by sleva na pojistném měla být uplatnitelná jen na výdělky do určité výše, například do dvojnásobku minimální mzdy.

Článek vyšel v Lidovkách novinách 2, března 2016