Když mi novináři z Lidových novin položili otázku z podtitulku, začal jsem čtením vládního programového prohlášení. Jenže to je v tomto ohledu velmi stručné. Takže píši spíše o tom, co by vláda v oblasti vysokého školství dělat měla.


Programové prohlášení

Hned první bod deklaruje, že vláda vysokoškolské vzdělání nezpoplatní. Jestliže se se školným dnes bojí přijít i strany ideově napravo od současné vládní koalice, je s podivem, že se o tom v prohlášení vůbec píše. Daná pasáž zabírá dokonce skoro čtvrtinu textu k vysokým školám.

Druhý slib již zní pozitivně: „Při řízení a financování systému veřejného vysokého školství budeme klást větší důraz na kvalitu a výkon a budeme významněji zohledňovat celospolečenskou potřebnost některých profesí, zejména lékařů, učitelů, absolventů technických oborů, zdravotnického personálu.“ Dlužno dodat, že cílenou podporu bude vláda muset uskutečnit nestandardně omašličkováním části peněz. A o co více vláda vyčlení školám bokem, o to menší bude hlavní balík peněz a také rozhodovací autonomie škol. I slib většího důrazu na kvalitu a výkon byl snem všech dosavadních vlád. Ten však vždy končí u zjištění, že státu se věrohodných informací o kvalitě výzkumu – a natož výuky na školách – zoufale nedostává.

Další slibem, totiž: „budeme podporovat výjezdy studentů vysokých škol do zahraničí i výměnu vědců mezi českými a zahraničními výzkumnými organizacemi větším zapojením do evropských programů“, vláda jistě nikoho neurazí. Podpora nicméně existuje již dnes, takže klidně vše může zůstat při starém. Je vlastně s podivem, že k mezinárodní spolupráci musí vláda školy motivovat zvlášť. Neměly by to náhodou dělat školy samy od sebe ve snaze dobrat se úspěchů ve výuce a výzkumu? Vcelku to signalizuje nedostatky v nastavení systému hodnocení a ve vnitřním řízení škol. Cílené speciální dotace jako tyto totiž namnoze končí potěmkinovskou vesnicí spolupráce-pro-spolupráci. Často se takto cílená podpora, aby to nebyla spolupráce-pro-spolupráci, ověsí předivem omezení, až se akademikům zježí vlasy na hlavě.

Úsměvný je záměr posílit spolupráci mezi fakultami připravujícími učitele. Stát totiž může autonomní fakulty ke spolupráci pouze lákat omašličkováním dalšího balíčku peněz. A to je opět spojeno s rizikem vzniku spolupráce pro spolupráci a spletí pravidel.

Nejen vysokých škol se týká příslib poslední: „Nastavíme a provedeme transparentní hodnocení vědy a výzkumu, a to včetně zohlednění jejich skutečného přínosu pro aplikační praxi s přímým dopadem na financování výzkumných organizací.“ Připomeňme, že hodnocení vědy na školách mělo začít už dávno. Zatím však nejsou schváleny ani hodnoticí postupy a kritéria. Jakýkoliv posun v tomto směru bude historickým úspěchem.

Co by bylo potřeba

Z vládního prohlášení se zdá, že situace ve vysokém školství je náramná – není to tak, jak ukazuje letmý přehled bolavých míst dále.

České vysoké školství je podfinancované. Důvodem jsou nízké příjmy škol ze soukromých zdrojů, tedy ze školného a ze spolupráce s komerčním sektorem ve výzkumu. A nízké dotace státu. Školné si vláda zakázala, s receptem na zvýšení příjmů od firem nepřichází a o navyšování veřejné podpory program mlčí. S penězi úzce souvisí i neefektivita. Míra nedokončování bakalářského studia převyšuje 50 procent a někde je i výrazně vyšší. Vzdělává se příliš vysoký podíl drahých magisterských studentů a málo profesně orientovaných bakalářů. Efektivitu snižuje nedostatečná informovanost těch, kdo školství řídí, i zájemců o studium. O zřízení internetově založeného informačního systému o studiu na vysokých školách se totiž dlouhé roky hovoří jen v kuloárech.

Máme zastaralý systém nepřímé finanční podpory studentů skrze slevy na dani rodičů za zletilé dítě. O základních a sociálních grantech nebo bezrizikových, rozumně úročených půjčkách na studentské živobytí se nám může stále jen zdát, stejně jako o finanční podpoře studia na špičkových zahraničních univerzitách. Psalo se o tom již před deseti lety v Bíle knize terciárního vzdělávání.

Mnoho škol praktikuje inbreading, najímání vlastních absolventů do akademických pozic. To vede k degeneraci intelektuálního potenciálu pracovišť. Zatím jsme se však nedostali ani k přiznání problému a k jeho monitorování.

Systém jmenování profesorů prezidentem je přežitkem. Kdyby prezident považoval jmenování profesorů za čest a osvícení prezidentského majestátu, proč ne. Jenže ve vzduchu dnes visí hrozba nejmenování každého aspiranta na profesora, který se o konání prezidenta či dění ve společnosti vyjádří jinak, než je prezidentovi libo. [1|2] Akademici si pak raději dají bobříka veřejného mlčení – na úkor kvality důležitých společenských debat.

Česko nemá jedinou VŠ v evropské, natož světové špičce. V mezinárodních žebříčcích se naše školy nachází až od třetí stovky. Občas se sice podaří umístění lepší, ale to jen v určitém dílčím oboru.

Až bude vláda na základě svého programu skládat účty, skoro jistě řekne: „Splněno!“ Ambicióznější cíle si v něm totiž nestanovila.

Článek vyšel v kratší podobě bez odkazů 18.7. 2018 v Lidových novinách.