Podzim na vlásku
Procházím zahradou, společnost mi dělá jen ticho a podzim. Před námi peláší černá fenka, zjevně s úmyslem dostihnout ostražité kočky, aby jim beze svědků od plic vysvětlila, co si o nich myslí.
Z blankytných výšin se chladně zubí slunce a potměšile strouhá zimomřivým pozemšťanům mrkvičku, štiplavý vzduch ševelí jako hedvábné sukně jižanské krásky, která každého dne, snad uplacena vším padlým zlatem, shodí po jedné, po dvou pestře vyšívaných spodničkách. Jitra se zdají odlitá z mlžného stříbra, jehož přidušeným jasem se místy prodere osamělé ptačí zakvokání, zato odpoledne přicházejí v jednom plameni.
Užívám si podzimu, ticha, stříbra i plamenů, psisko si užívá procházky. Tváří se spokojeně, nepřítel s předstihem vyklidil pozice, velkoryse tedy upouští od dalšího pronásledování. Tajně naši fenku podezřívám, že s kočkami udržuje nepřátelské vztahy čistě pro formu, ze sportu, z čiré setrvačnosti, z potřeby opatřit si jaksepatří důležitou pracovní náplň. Vlastně se v tom nijak zásadně neliší od lidí. Abych ji odškodnila za případný šrám na teriéří cti, pátráme spolu po všem, co zbylo z uplynulého léta. Bilance dosti žalostná - pět scvrklých švestek, útlé krásenky, pár přerostlých topinamburů, skomíravá divizna, kráter po vykopaném a zazimovaném rozmarýnu. Jen trsy afrikánů září tak houževnatou žlutí, až se ocitám v pokušení prohřát si nad nimi zkřehlé prsty.
Na zpáteční cestě potkáme rudou růži – visí na křišťálovém vláknu křehčím než život. Stačí hnout prstem nebo fouknout a po chvějivém vzepětí pavoučí píle nezůstane ani stopy, přesto si nedokážu představit bytost schopnou podobné ukrutnosti. Jako by na onom jediném tenounkém (nebo teninkém?) vlásku neviselo jedno úpěnlivé poupě, nýbrž všechny krásy pokročilé jeseně. Jako by jediný neopatrný pohyb nezvratně přivolal zimu, prý tisíciletou, nebo ne zase tolik tisíciletou, kdož ví. Pro jistotu se růží na vlásku chvíli opatrně kochám, pak odvelím náš nepočetný kolektiv zpět k rodinnému krbu. Cestou mi nejde z hlavy obrázek uvolněného vlákna, kterak si zvolna, snad i trochu potměšile plachtí vstříc modravému nekonečnu.
Příštího rána svět vypadá jinak, v zahradě mrazivě jiskří jinovatka, místní vrabčáci ani nepípnou, ticho radostně houstne. Čarování nad růží v pavučině nepomohlo, ale netruchlím zbytečně dlouho. Nastává přece čas dlouhých nocí, horkých polévek, pečených kaštanů, svařeného vína, dušiček, pohádek pro děti všeho věku. A kdyby nic z toho nezabralo, vždy se smíme těšit na jaro…
Z blankytných výšin se chladně zubí slunce a potměšile strouhá zimomřivým pozemšťanům mrkvičku, štiplavý vzduch ševelí jako hedvábné sukně jižanské krásky, která každého dne, snad uplacena vším padlým zlatem, shodí po jedné, po dvou pestře vyšívaných spodničkách. Jitra se zdají odlitá z mlžného stříbra, jehož přidušeným jasem se místy prodere osamělé ptačí zakvokání, zato odpoledne přicházejí v jednom plameni.
Užívám si podzimu, ticha, stříbra i plamenů, psisko si užívá procházky. Tváří se spokojeně, nepřítel s předstihem vyklidil pozice, velkoryse tedy upouští od dalšího pronásledování. Tajně naši fenku podezřívám, že s kočkami udržuje nepřátelské vztahy čistě pro formu, ze sportu, z čiré setrvačnosti, z potřeby opatřit si jaksepatří důležitou pracovní náplň. Vlastně se v tom nijak zásadně neliší od lidí. Abych ji odškodnila za případný šrám na teriéří cti, pátráme spolu po všem, co zbylo z uplynulého léta. Bilance dosti žalostná - pět scvrklých švestek, útlé krásenky, pár přerostlých topinamburů, skomíravá divizna, kráter po vykopaném a zazimovaném rozmarýnu. Jen trsy afrikánů září tak houževnatou žlutí, až se ocitám v pokušení prohřát si nad nimi zkřehlé prsty.
Na zpáteční cestě potkáme rudou růži – visí na křišťálovém vláknu křehčím než život. Stačí hnout prstem nebo fouknout a po chvějivém vzepětí pavoučí píle nezůstane ani stopy, přesto si nedokážu představit bytost schopnou podobné ukrutnosti. Jako by na onom jediném tenounkém (nebo teninkém?) vlásku neviselo jedno úpěnlivé poupě, nýbrž všechny krásy pokročilé jeseně. Jako by jediný neopatrný pohyb nezvratně přivolal zimu, prý tisíciletou, nebo ne zase tolik tisíciletou, kdož ví. Pro jistotu se růží na vlásku chvíli opatrně kochám, pak odvelím náš nepočetný kolektiv zpět k rodinnému krbu. Cestou mi nejde z hlavy obrázek uvolněného vlákna, kterak si zvolna, snad i trochu potměšile plachtí vstříc modravému nekonečnu.
Příštího rána svět vypadá jinak, v zahradě mrazivě jiskří jinovatka, místní vrabčáci ani nepípnou, ticho radostně houstne. Čarování nad růží v pavučině nepomohlo, ale netruchlím zbytečně dlouho. Nastává přece čas dlouhých nocí, horkých polévek, pečených kaštanů, svařeného vína, dušiček, pohádek pro děti všeho věku. A kdyby nic z toho nezabralo, vždy se smíme těšit na jaro…