Obeslali mě z jistého nového měsíčníku pro milovníky historie. Příjemný pan redaktor mě pozvedl mezi velmi významné osobnosti, potom se zdvořile, nebojím se říci uctivě, zajímal, zdali bych svou troškou nepřispěla do jejich dějepravné ankety. Klíčová otázka zněla: „Kým je pro vás historická osobnost královny Kleopatry?“ Jak bych dokázala odolat?

Nešlo o mé první oficiální setkání s poslední panovnicí tajemné říše na Nilu (neoficiálně jsme se samozřejmě potkaly již mnohokrát). Před rokem jsem překládala báječnou životopisnou knihu od britské egyptoložky Joyce Tyldesleyové, právě tato okolnost mi zřejmě nyní zaručila postup do užšího výběru. I strávila jsem noc rozjímáním. Pomyslný osobní význam přece jen vyžaduje určitou dávku pohotového vtipu, břitké osobitosti, pronikavého úsudku.

Ortodoxní egyptologové se staví ke Kleopatře spíše odtažitě a nelze jim to zazlívat. Koneckonců se jednalo o Egypťanku makedonského původu, jež měla s érou velkých faraonů pramálo společného. Seriozním badatelům se nádavkem příčí bulvární dusno, které ji po dvou tisíciletích nadále obklopuje. Kleopatřin osud totiž obsahuje vše, po čem srdce senzacechtivého čtenáře prahne – najde se v něm exotická erotika, vysoká mezinárodní politika, krvavé intriky, bratrovražedné boje, milostné pletky, jaksepatří působivé závěrečné drama.

Kleopatřin hluboký lidský příběh, abych užila moderní terminologie, neodolatelně vábil antické autory, renesanční dramatiky i tvůrce výpravných historických velkofilmů (těžko posoudit, zda na plátně působí efektněji princezna úhledně srolovaná do koberce nebo závěrečný výjev se dvěma hady). Každý si přitom mocnou vládkyni přizpůsobil svému vnímání světa či mentálním schopnostem. V očích římských dějepisců se stala zvrácenou záškodnici ve smyslu „Hanba mužům, kterým žena vládne!“, Shakespeare v ní viděl tragickou hrdinku, novodobí tvůrci nejspíše křehkou bytost, jež se prostřednictvím ženských zbraní snaží obstát v mužském světě. Pokud s pomocí strýčka Googla vyhledáte fotografie Kleopatřiných nejslavnějších filmových představitelek (Theda Bara, Claudette Colbertová, Vivien Leighová, samozřejmě Elizabeth Taylorová nebo přepůvabná Monica Belluciová), shledáte, jak pozoruhodně se vyvíjí pojetí svůdné ženské krásy. A to se prosím o Klepatřině zevnějšku setrvale vedou vášnivé akademické spory. Skoro by se chtělo říci, že si každá doba žádá svou Kleopatru. Nebo alespoň svou představu o Kleopatře.

To vše mi proběhlo hlavou, než jsem se zmohla na následující anketní odpověď: Poslední egyptská vládkyně pro mě zůstane především zosobněním ženské síly, smělou, prozíravou, leckdy (všeho)schopnou vládkyní. Ptolemaiovci ostatně nikdy nevynikali holubičí povahou. Dokázala skvěle využít slabostí i předností svých souputníků, ať šlo o Caesara nebo Antonia, když se ukázalo, že vsadila na nesprávného, neváhala nést za chybné rozhodnutí zodpovědnost. Její osud by neměl probouzet romantické okouzlení, nýbrž cosi na způsob mrazivé úcty…

Zdvořilý pan redaktor, který mě do ankety přizval, o pouhý týden později napsal pokornou omluvu. Jeho nadřízení se rozhodli počet respondentů zredukovat, můj krátký příspěvek tedy nevyjde (dotyčné periodikum mělo spatřit světlo světa začátkem listopadu, tedy někdy touto dobou). Dlouho jsem se na obláčku vlastní velké významnosti nevznášela a po pravdě řečeno, bezmála se mi ulevilo. Jen ta moje zatrápená ješitnost mě ponoukla k sepsání tematického blogu.

Jaké si vzít z vývoje situace ponaučení? Napadá mě například: Nikdy nejste tak významní, aby se nenašel někdo významnější (zde si prosím domyslete nějakého pěkného smajlíka). Z hlediska věčnosti na mém názoru sotva sejde a Kleopatře by byl stejně fuk.