Mám ráda advent, zároveň se ho vždy trochu děsím. Všeho, nebo téměř všeho lidu se zmocňuje předvánoční zběsilost nezřídka téměř hysterických rozměrů, potřeba páchat organizované dobro nabývá koncentrace, při níž tuhne úsměv na rtech, všední návštěva místní samoobsluhy začíná nepříjemně připomínat branné cvičení…

Přesto se žádná jiná část roku nedokáže pochlubit toutéž hutně tajemnou, chcete-li magickou atmosférou. Svět od svítání do soumraku tone v uzardělé mlze, ulicemi se ruku v ruce svorně potloukají mocnosti světla i temnot, nelibou komerční vřavou se zvolna šíří ticho – křehké, zároveň jitřivě průbojné a nečekaně bohabojné. Stačí mu dopřát sluchu.

Mysl, přinejmenším moje mysl, neodvážím se zobecňovat, se ocitá v prazvláštním stavu konejšivě zastřené bdělosti nebo snad denního polosnění. Svět ztrácí pevné obrysy, vezdejší dění působí rozostřeně, neskutečně, pohádkově. Nedivím se, že se pražským spisovatelům zjevují nahá pacholata (Jáchym Topol promine, tolik se mi jeho fejeton líbil), ani zde na venkově není o zjevení nouze. Splývá mi přitom rozdíl mezi zjevením a přízrakem.

Poněkud nereálně – naštěstí – působí dáma pokročilého středního věku, která do mě ve frontě před pokladnou neurvale strká nákupním košíkem, jako by mohla celý proces urychlit. Pán, co před pultem s lahůdkami naprosto neomaleně žvýká sušené fíky a s plnými ústy nevybíravě sekýruje prodavačku. Stařenka vyzbrojená věkovitým, mnohokrát vyspraveným dětským kočárkem, do něhož obětavě klade pět kilo hladké mouky dvounulky. Nemám nejmenší tušení, jak s takovým vratkým vehiklem zvládne venkovní náledí... Před naší Jednotou mě zastavuje vyslanec hnutí Hare Krišna. Šafránovou řízu prozíravě překryl péřovou bundou, halí jej neprostupná vůně kadidla, velmi výrazným pražským přízvukem se dotazuje, zdali jsem zdejší. Za kladnou odpověď mi z proutěného košíku nabízí cestu k sebezdokonalení. Odmítám spíše nelaskavě – a trochu se za to stydím.

Jen o pár kroků dál mi zastoupí cestu mladá dívka, pohledná a úpravná, ve tváři shovívavý úsměv učitelky z mateřské školy. Velkoryse přehlédne moje těžké nákupní tašky a statečně se pídí, copak asi vím o původu Vánoc. Chvíli si onu nepravděpodobnou bytost nechápavě měřím, přemýšlím, odkud se známe (známe se?), pak mi vše dojde. Pípnu cosi o svátcích slunovratu a pokusím se nasadit jaksepatří pohanský výraz. Dívka nepoleví v trpělivém úsměvu, nicméně přesune se k hloučku čekajících bratří a sester přibližně stejného věku i vnějškové úpravy, nato společně táhnou dál ulicí. V očích jim plápolá odhodlání bojovat a trpět za jedinou pravdu. Svědkové Jehovovi. Provázím je pohledem. Nikdy nevím, zda je litovat, nebo jim závidět (majitelům jediné pravdy třeba připadá život snazší), ale duši jim v žádném případě upisovat nehodlám.

Kopec nad naším domem jiskří, jako by ho někdo posel střípky ze zrcadla ledové královny, v oslnivých ploškách se zrcadlí bělavá Luna. A adventu již máme nakrátku, blízko, blizoučko… Však víte. Tehdy v nás navzdory reklamní masáži, nabídkám instantního spasení i mediálnímu špičkování, ba navzdory lidské přirozenosti dokáže zvítězit to lepší. Příznivý okamžik nepotrvá dlouho, většinou jen coby se sklidilo ze štědrovečerního stolu, i tak za něj zůstávám vděčná. Ukazuje, že to umíme – když chceme.
Než k tomu dojde, než umeteme poslední sváteční šlépěje a všechno začne nanovo, dovolím si pokorně pronést přání. Nebude nové, ani původní, přesto je letos nějak musím zaznamenat: Pokud nás napřesrok nebude víc, ať nás alespoň není míň…

Dámy a pánové, přeji krásné, bílé a požehnané Vánoce!