V mé oblíbené pohádkové knize od Neila Gaimana se nezletilý hrdina za bujarého dušičkového reje ocitne tváří v tvář tajemné Šedé paní na bílém koni. Její totožnost sice autor nikde výslovně neuvádí, přesto o ní nelze na okamžik pochybovat. Chlapec by se rád na švarném oři svezl, Šedá paní se jej sice uvolí vzít do sedla – ale ne dříve, než nadejde jeho čas. „Slibuješ?“ naléhá kluk. „Slibuji.“

Vzpomenu si na onu krásnou, mrazivě pravdivou scénu, kdykoliv bělouš odcválá za obzor s člověkem blízkým mému srdci. V neděli třiadvacátého ledna si Šedá paní odvezla profesora Luboše Holého, vzácnou osobnost brněnského veterinárního lékařství a především živoucí legendu, rytíře moravského folkloru.

Existují šťastlivci, kteří prudce zazáří a stejně rychle zhasnou, jiní se spokojí s dlouhodobým setrvalým plápoláním, z dalších by při nejlepší vůli nevykřesal jedinou jiskru. Pan profesor Holý patřil k výjimečným bytostem, nebála bych se říci k obdivuhodným přírodním úkazům, které září jasně, oslnivě – a dlouho. Stále ještě o něm nedokážu přemýšlet v minulém čase.

Jako dcera zvěrolékaře a vnučka zvěrolékaře jsem se nemohla s „majstrem“ minout. Doma se o něm mluvilo se zbožnou úctou, proto jsem k němu dlouhá léta pociťovala ostych, který by dozajista smetl ze stolu nezaměnitelně zvučným „Ho, hó!“. Luboš Holý, muž mocného hlasu, bohatýrského ducha, velkorysé mysli a nevšedního smyslu pro humor, se totiž dělil o své dary velmi neokázale, ba obětavě.

Těžko najít zpěváka, který dokázal stejně dokonale potrápit muzikanty vyhlášenou „agogickou rozvahou, intuitivním přístupem a strhujícím emocionálním provedením“, abych projednou dala slovo tetičce Wikipedii. Tím zřejmě chtěli odborníci lidsky naznačit, že panu profesorovi hudba při zpěvu nijak nevadila, zvláště pokud hrála v legendárním „chá-moll“. A kupodivu to nikdy nebylo na škodu věci.

Každé vystoupení působilo jedinečně, každé obnášelo niterný citový náboj, aniž přitom interpret činil rozdílu mezi komorním interiérem vinného sklepa nebo velkolepým folklorním festivalem, vše zvládal s nemenším osobním nasazením. V záplavě instantní spotřební hudby účinkovalo majstrovo srdce na dlani jako zázračná živá voda, i když vodou by ho tedy nikdo neuctil („Ježišmarijá, dyť zrezivíte!“). Na Moravě se sluší nalévat vínka, nejlépe červeného.

Písně rodného Horňácka prokládal folklorními evergreeny z Moravy i Slovenska, pokud si to žádaly okolnosti, s charakteristickou jiskrou v oku zapěl třeba „Na tom pražským mostě“, ovšem latinsky. Nejlépe mu – podle mého čistě soukromého, nevědeckého soudu – seděla jitřivě baladická poloha. Kdykoli přednesl „Prší, prší, len sa leje (a já chodím bez náděje)“ nebo „Ej lásko, lásko“, oko nezůstalo suché. Při písni „Kolikrát jsem, má Kačenko…“, zvláště v sólu pro violoncello a majstrův sytý baryton, běhal po zádech mráz.

Radost a něžný smutek, které pan profesor Holý velkoryse rozdal, by vydaly na několik životů. Dostal do vínku zvláštní moc činit nelehký lidský úděl – alespoň dočasně – snesitelnějším a využíval jej, co mu síly stačily. Ona pohádková Šedá paní nakonec neušetří nikoho, ale než přijde její chvíle, budeme vděčně vzpomínat. A budeme si prozpěvovat.