Česko prosperuje a přesto je sevřené strachem. To nejlepší podhoubí pro autoritáře

25. 05. 2017 | 07:00
Přečteno 7787 krát
Za poslední čtvrt století se politici snažili o únos Česka ze střední Evropy všemi možnými směry. ODS republiku viděla v rámci britského konzervativního ostrovního království. ČSSD snila o Švédsku v českých poměrech. A třeba komunisté se nikdy nezbavili nostalgie, že patříme do ruské sféry vlivu. Jaké je ale doopravdy Česko a co skutečně Češi chtějí? Tato otázka byla samozřejmě důležitá vždycky. A nyní je podstatná dvojnásob. Blížíme se ke sněmovním volbám, které možná rozhodnou o směřování země na dlouhou dobu dopředu. Vládní krize ukázala, že politický střet o budoucnost státu je o dost vážnější a hlubší, než se do té doby zdálo.

Proto týdeník Ekonom přináší čtyři možné scénáře, kudy se republika po volbách může vydat. Z rozhovorů s politology a sociology celkem jasně vyplývá, že mohutní poptávka docela velkého počtu lidí po vládě pevné ruky. Vedle zhruba třetiny Čechů, která by ráda viděla levicovější Česko, a třetiny Čechů, která by preferovala reformní republiku, se utváří i třetina obyvatel, která by dala přednost autoritativnější vládě. A co je nové: tato část společnosti už má i vlivné politiky, kteří se o ni chtějí opřít.
Na základě těchto názorových posunů lze narýsovat pro Česko čtyři scénáře, kudy se země může po podzimních volbách vydat. První možností je autoritářská republika. Druhou je budování reálného socialismu. Třetí možností je hašteřivá koalice všech možných sil, kterou spojí společný strach z Andreje Babiše. A čtvrtou variantou je reformní republika. Co by jaký scénář zemi přinesl, si můžete přečíst v Ekonomu.

Velké srovnání

Zajímavé ale není jen to, kdo ze současných politiků reprezentuje ten který scénář. Ještě zajímavější je, odkud se vzala ta nečekaná poptávka po specifické české verzi autoritářství. Jistěže nějaký vliv mohou mít sami politici, kteří formují veřejnou diskusi. Ale při vší úctě k gigantům, kteří defilují v současné české politice, jen ti naše názory zas tak moc změnit nemohou. Za tím bude něco hlubšího.
Je tedy potřeba se podívat do sociologických průzkumů. Naštěstí tento květen americká nezisková organizace Pew Research uveřejnila sadu mimořádně zajímavých čísel o nejrůznějších aspektech života ve středo- a východoevropských zemích. Za prvé je důležité, na co se američtí výzkumníci ptají. A za druhé je podstatné geografické srovnání – srovnat se s ostatními zeměmi v postkomunistickém regionu je vždy mnohem hodnotnější, než neustále zjišťovat, že v Česku není stejná společnost jako v Británii, Švédsku či Německu.
Stačí jen rychlé srovnání a rázem začíná vysvítat, po jak křivolaké stezce se česká společnost začala ubírat.

Spokojení, leč ustrašení

Češi jsou nepochybně v Česku spokojení. To není zas tak samozřejmé, jak se může zdát. 52 procenta spokojených se životem je maximum mezi sedmnácti zkoumanými zeměmi. V Polsku je spokojených jen 34 procent Poláků, v Maďarsku je to podobné.



Z průzkumu, který se realizoval v letech 2015 a 2016, také vyplývá, že nikde jinde si tak moc lidé nepochvalují ekonomickou situaci. 53 procent Čechů ji má za dobrou, 46 za špatnou. Všude jinde je to naopak – méně než polovina obyvatel je spokojena a vždy více než polovina je kritická.



Po těchto datech bychom čekali, že Česko bude patřit mezi ty spokojenější národy i v politických otázkách. Jenže překvapivě tomu tak není. Ani ne polovina z nás si přeje demokracii. Nadpoloviční konsensus nad demokracií jako nejlepším možným systémem najdeme proti tomu třeba v Rumunsku, Chorvatsku či Litvě.



A zde se dostáváme ke specifické české touze po autoritářství. Ta v nás není motivována nějakou vizí Vůdce. Ne, Češi jsou celkově spokojení. Ale nikde jinde přitom ve srovnávaných zemích není takový rozdíl mezi podporou demokracie u sociálně spokojených lidí a sociálně frustrovaných lidí jako právě u nás. Češi, kteří si myslí, že lze věřit okolí, podporují demokracii z 64 procent. Ti, kdo jsou nedůvěřiví, jen ze 43 procent. Za příklonem k autoritářství v Česku je tedy asi nejspíše nějaký revival „blbé nálady“.



Tím se dají vysvětlit naprosto extrémní hodnoty, když dojde na důvěru k nějaké minoritě. Češi by nechtěli z velké většiny Roma za člena rodiny, souseda, dokonce ani za občana země. To samé platí pro muslimy. Přitom ani s Romy, ani s migrační vlnou rozhodně nemá Česko tak velké problémy jako mnohé okolní a tolerantnější země. Z jiného průzkumu Eurobarometeru navíc ještě vyplynulo, že Češi se nechtějí ocitnout ani vedle buddhistů. Absurdnější to už být nemůže.




Spása od autoritářů

V souvislosti s předchozími statistikami se tedy zdá, že Češi nejsou takoví rasisté, jak by mohl napovídat postoj vůči Romům či muslimům, ale že se prostě jen bojí. Bojíme se především sami sebe a dáváme to najevo nedůvěrou v okolí, systém či cokoliv jiného. A od autoritářů si slibujeme, že nás našich strachů zbaví.
Mor všeprostupující nedůvěry a nezájmu naznačují i další statistiky. Jen málo z nás je ochotno přispět na charitu. Nikde jinde se na dobrovolnické práci nepodílí méně lidí než v Česku (jen 9 procent z nás minulý rok nějak dobrovolničilo, třeba v Polsku to byla pětina obyvatel).
Na štíru jsme na tom i s hrdostí na naši republiku. Česko je jedním z nejúspěšnějších států postkomunistického bloku, ekonomicky se cítíme docela dobře zabezpečeni, ale na zemi není hrdá ani třetina z nás. Možná si namlouváme, že autoritáři v nás nějak onu zbytečně ztracenou hrdost probudí.



Výsledkem je pak tato tabulka, která se zdá na první pohled nesmyslná. Češi se v regionu nebojí nezaměstnanosti, propasti mezi bohatými a chudými, ani ekologických škod, protože republika celkem dobře prosperuje. A svírá je přesto strach, což dosvědčují další tři sloupce. Ateističtí Češi se bojí úpadku morálky více než katoličtí Poláci. Nikde jinde se lidé nebojí více konfliktu etnických skupin, ač Česko je jednou z nejhomogennějších zemí a romské etnikum je zde relativně velmi malé. Obavy mají Češi i z náboženských konfliktů, ač věřících je málo a muslim je raritou.



Strach z čehokoliv jiného pak dokládá většinový názor Čechů, že společnost má být složená ze stejných národností, náboženství i kultur. Je jistě celkem pochopitelné, proč lidé tento názor zastávají, ale nikde v regionu to není tak převládající přesvědčení jako právě u nás, kde přitom žádné problémy s rozdílnými etniky, náboženstvím a kulturami nejsou.



V Česku se tedy ustavuje jakási zvláštní touha po autoritářství, která nemá nic společného s konzervativními revolucemi Poláků či Maďarů. Spíš je to autoritářství ze zoufalství, strachu a pocitu všudypřítomného ohrožení a odcizení. A bohužel pár docela schopných politiků pochopilo, že se s tímto pocitem dá dobře pracovat.
Ne, autoritářství asi po volbách na celé čáře nezvítězí. Ale celkem výstižně naši současnou situaci ve zmíněném článku pro Ekonom popsal bývalý český premiér a předseda Senátu Petr Pithart, který zblízka sledoval snad všechny polistopadové proměny republiky. Země podle něj nadále bude spíš přešlapovat na místě, ale víc než kdykoliv předtím bude „pokoušená touhou vrhnout se do propasti nějakého autoritářství“.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy