Česko prosperuje a přesto je sevřené strachem. To nejlepší podhoubí pro autoritáře

25. 05. 2017 | 07:00
Přečteno 9224 krát
Za poslední čtvrt století se politici snažili o únos Česka ze střední Evropy všemi možnými směry. ODS republiku viděla v rámci britského konzervativního ostrovního království. ČSSD snila o Švédsku v českých poměrech. A třeba komunisté se nikdy nezbavili nostalgie, že patříme do ruské sféry vlivu. Jaké je ale doopravdy Česko a co skutečně Češi chtějí? Tato otázka byla samozřejmě důležitá vždycky. A nyní je podstatná dvojnásob. Blížíme se ke sněmovním volbám, které možná rozhodnou o směřování země na dlouhou dobu dopředu. Vládní krize ukázala, že politický střet o budoucnost státu je o dost vážnější a hlubší, než se do té doby zdálo.

Proto týdeník Ekonom přináší čtyři možné scénáře, kudy se republika po volbách může vydat. Z rozhovorů s politology a sociology celkem jasně vyplývá, že mohutní poptávka docela velkého počtu lidí po vládě pevné ruky. Vedle zhruba třetiny Čechů, která by ráda viděla levicovější Česko, a třetiny Čechů, která by preferovala reformní republiku, se utváří i třetina obyvatel, která by dala přednost autoritativnější vládě. A co je nové: tato část společnosti už má i vlivné politiky, kteří se o ni chtějí opřít.
Na základě těchto názorových posunů lze narýsovat pro Česko čtyři scénáře, kudy se země může po podzimních volbách vydat. První možností je autoritářská republika. Druhou je budování reálného socialismu. Třetí možností je hašteřivá koalice všech možných sil, kterou spojí společný strach z Andreje Babiše. A čtvrtou variantou je reformní republika. Co by jaký scénář zemi přinesl, si můžete přečíst v Ekonomu.

Velké srovnání

Zajímavé ale není jen to, kdo ze současných politiků reprezentuje ten který scénář. Ještě zajímavější je, odkud se vzala ta nečekaná poptávka po specifické české verzi autoritářství. Jistěže nějaký vliv mohou mít sami politici, kteří formují veřejnou diskusi. Ale při vší úctě k gigantům, kteří defilují v současné české politice, jen ti naše názory zas tak moc změnit nemohou. Za tím bude něco hlubšího.
Je tedy potřeba se podívat do sociologických průzkumů. Naštěstí tento květen americká nezisková organizace Pew Research uveřejnila sadu mimořádně zajímavých čísel o nejrůznějších aspektech života ve středo- a východoevropských zemích. Za prvé je důležité, na co se američtí výzkumníci ptají. A za druhé je podstatné geografické srovnání – srovnat se s ostatními zeměmi v postkomunistickém regionu je vždy mnohem hodnotnější, než neustále zjišťovat, že v Česku není stejná společnost jako v Británii, Švédsku či Německu.
Stačí jen rychlé srovnání a rázem začíná vysvítat, po jak křivolaké stezce se česká společnost začala ubírat.

Spokojení, leč ustrašení

Češi jsou nepochybně v Česku spokojení. To není zas tak samozřejmé, jak se může zdát. 52 procenta spokojených se životem je maximum mezi sedmnácti zkoumanými zeměmi. V Polsku je spokojených jen 34 procent Poláků, v Maďarsku je to podobné.



Z průzkumu, který se realizoval v letech 2015 a 2016, také vyplývá, že nikde jinde si tak moc lidé nepochvalují ekonomickou situaci. 53 procent Čechů ji má za dobrou, 46 za špatnou. Všude jinde je to naopak – méně než polovina obyvatel je spokojena a vždy více než polovina je kritická.



Po těchto datech bychom čekali, že Česko bude patřit mezi ty spokojenější národy i v politických otázkách. Jenže překvapivě tomu tak není. Ani ne polovina z nás si přeje demokracii. Nadpoloviční konsensus nad demokracií jako nejlepším možným systémem najdeme proti tomu třeba v Rumunsku, Chorvatsku či Litvě.



A zde se dostáváme ke specifické české touze po autoritářství. Ta v nás není motivována nějakou vizí Vůdce. Ne, Češi jsou celkově spokojení. Ale nikde jinde přitom ve srovnávaných zemích není takový rozdíl mezi podporou demokracie u sociálně spokojených lidí a sociálně frustrovaných lidí jako právě u nás. Češi, kteří si myslí, že lze věřit okolí, podporují demokracii z 64 procent. Ti, kdo jsou nedůvěřiví, jen ze 43 procent. Za příklonem k autoritářství v Česku je tedy asi nejspíše nějaký revival „blbé nálady“.



Tím se dají vysvětlit naprosto extrémní hodnoty, když dojde na důvěru k nějaké minoritě. Češi by nechtěli z velké většiny Roma za člena rodiny, souseda, dokonce ani za občana země. To samé platí pro muslimy. Přitom ani s Romy, ani s migrační vlnou rozhodně nemá Česko tak velké problémy jako mnohé okolní a tolerantnější země. Z jiného průzkumu Eurobarometeru navíc ještě vyplynulo, že Češi se nechtějí ocitnout ani vedle buddhistů. Absurdnější to už být nemůže.




Spása od autoritářů

V souvislosti s předchozími statistikami se tedy zdá, že Češi nejsou takoví rasisté, jak by mohl napovídat postoj vůči Romům či muslimům, ale že se prostě jen bojí. Bojíme se především sami sebe a dáváme to najevo nedůvěrou v okolí, systém či cokoliv jiného. A od autoritářů si slibujeme, že nás našich strachů zbaví.
Mor všeprostupující nedůvěry a nezájmu naznačují i další statistiky. Jen málo z nás je ochotno přispět na charitu. Nikde jinde se na dobrovolnické práci nepodílí méně lidí než v Česku (jen 9 procent z nás minulý rok nějak dobrovolničilo, třeba v Polsku to byla pětina obyvatel).
Na štíru jsme na tom i s hrdostí na naši republiku. Česko je jedním z nejúspěšnějších států postkomunistického bloku, ekonomicky se cítíme docela dobře zabezpečeni, ale na zemi není hrdá ani třetina z nás. Možná si namlouváme, že autoritáři v nás nějak onu zbytečně ztracenou hrdost probudí.



Výsledkem je pak tato tabulka, která se zdá na první pohled nesmyslná. Češi se v regionu nebojí nezaměstnanosti, propasti mezi bohatými a chudými, ani ekologických škod, protože republika celkem dobře prosperuje. A svírá je přesto strach, což dosvědčují další tři sloupce. Ateističtí Češi se bojí úpadku morálky více než katoličtí Poláci. Nikde jinde se lidé nebojí více konfliktu etnických skupin, ač Česko je jednou z nejhomogennějších zemí a romské etnikum je zde relativně velmi malé. Obavy mají Češi i z náboženských konfliktů, ač věřících je málo a muslim je raritou.



Strach z čehokoliv jiného pak dokládá většinový názor Čechů, že společnost má být složená ze stejných národností, náboženství i kultur. Je jistě celkem pochopitelné, proč lidé tento názor zastávají, ale nikde v regionu to není tak převládající přesvědčení jako právě u nás, kde přitom žádné problémy s rozdílnými etniky, náboženstvím a kulturami nejsou.



V Česku se tedy ustavuje jakási zvláštní touha po autoritářství, která nemá nic společného s konzervativními revolucemi Poláků či Maďarů. Spíš je to autoritářství ze zoufalství, strachu a pocitu všudypřítomného ohrožení a odcizení. A bohužel pár docela schopných politiků pochopilo, že se s tímto pocitem dá dobře pracovat.
Ne, autoritářství asi po volbách na celé čáře nezvítězí. Ale celkem výstižně naši současnou situaci ve zmíněném článku pro Ekonom popsal bývalý český premiér a předseda Senátu Petr Pithart, který zblízka sledoval snad všechny polistopadové proměny republiky. Země podle něj nadále bude spíš přešlapovat na místě, ale víc než kdykoliv předtím bude „pokoušená touhou vrhnout se do propasti nějakého autoritářství“.

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy