Únor 1948 podle otce Breburdy: „Sme podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši!“

23. 02. 2018 | 11:52
Přečteno 2977 krát
Když jde o historická výročí, historie musí obvykle stranou. Rádi roubujeme naprosto jiné dějinné poměry na ty aktuální a snažíme se o vymazání všech problematických odstínů šedi v černobílém příběhu o dobru a zlu. Nejinak tomu musí být i v případě sedmdesátého výročí komunistického puče.

Proto vinu za Únor 1948 s úlevou svalujeme výhradně na prezidenta Edvarda Beneše, jako by jen on byl hybatelem všeho dění. Proto je Únor soubojem demokracie a totality, jakkoliv pluralita stranického systému byla udušena nikoliv až v Únoru, ale už dávno předtím Košickým programem za nadšeného souhlasu „demokratů“. Proto jsou všichni ministři, kteří podali demisi, bezvýhradní demokraté, tedy i třeba sociální demokrat František Tymeš, který se pak tak skvěle vyznamenal při slučování ČSSD s KSČ, až z toho chytil Řád Klementa Gottwalda.

Pak samozřejmě není těžké ze sedmdesát let starých událostí schématicky odvozovat mravní apely k dnešku: od varování před ruským medvědem až po ztotožňování některých tehdejších stran s dnešními.

Jak ale Únor doopravdy probíhal? Co si lidé mysleli a jak situaci vnímali? Můžeme se samozřejmě začíst do dobových novin, které byly v drtivé většině zatíženy stranickými zájmy. Nebo do pamětí aktérů, kteří především odůvodňují zpětně své dobové chování (od memoárů Československo, můj osud Prokopa Drtiny, kde je Únor zásadní zlom, až třeba po paměti Žil jsem zbytečně jiného významného národního socialisty Jiřího Hejdy, odsouzeného s procesu s Miladou Horákovou, pro kterého Únor zjevně zas takový zlom není).

Jak ale „obyčejní lidé“ vpluli z jednoho režimu do druhého, to příliš nevíme. A ani na to není dosud mnoho historických studií. Proto je možná vhodné právě v tyto výroční dny vzít za vděk uměleckou fikcí. A jednou takovou, která skvěle vystihuje únorový převrat v brutální grotesce, je jistě i Konec starých časů spisovatele Jaroslava Žáka, kde se snoubí černočerný smysl pro humor a detailní znalost dobové politiky národněsocialistického novináře.

Pokrokový a třídně uvědomělý Žákův Pepův Týnec

Jaroslava Žáka známe především jako scénáristu a autora předloh k filmům Škola základ života nebo Cesta do hlubin študákovy duše. Ale Žák se stal také po válce novinářem. Za své politické grotesky dostal zákaz už před Únorem, po Únoru už vůbec nemohl publikovat a dožil v nuzných podmínkách. A právě v této době mezi lety 1948 a 1949 sepsal Žák unikátní grotesku o únorových událostech ve fiktivním maloměstě Pepův Týnec.

Ač je vše zcela vymyšlené, je to zároveň jeden z nejlepších esejů o psychologických, sociálních, historických a ideologických okolnostech únorového převratu.
Žák jako novinář věděl o každém detailu ze života třetí republiky, sledoval všemožná reálná překabátění a mocenské vzestupy tehdejší elity a umně vše vsunul do svého směšného, ale i neuvěřitelně krutého skeče.

Jen posuďte pár úryvků:

Městečko Pepův Týnec se dostává do varu potom, co v pátek 20. února ministři tří nekomunistických stran podávají demisi. Žák to popisuje následovně: „Vláda podala demisi, neboť ve Sboru národní bezpečnosti (což byl eufemistický název pro policii) docházelo k záhadným přesunům sil a ministr mající policii na péči to odmítal vysvětlit (protože byl komunista); tedy: ona část vlády, jež se skládala z ministrů nekomunistických a měla většinu, podala demisi. Tito mužové, jejichž myšlení se ubíralo starobylými a nemoderními pochody, usuzovali, že krize povede k novým volbám a v těch to vyhrají. Zapomněli, že postaru se nedá myslet, zejména když druzí ministři mají pod čepicí. Ti první spoléhali na prezidenta, druzí rovněž na hlavu státu, jenže na hlavu většího státu, než byl státek domácí.“

V té chvíli Žák rozehrává (se zkušeností středoškolského profesora v Jaroměři) tragikomické divadlo o maloměstské panice. „Chybělo ještě několik hodin do okamžiku, kdy Veliký prorok v beranici zvěstoval zděšenému pražskému lidu, že to vyhrál nad reakcí (lid), ale v Pepově Týnci visel život reakce už jen na vlásku. Týnec je totiž město každým coulem pokrokové a často předbíhá dobu. Místní znalci poměrů tvrdí, že i potápky se objevily na městské promenádě o měsíc dříve než v Praze a jejich úbor byl prý mnohem pestřejší a průbojnější.“

Na scénu přichází zbrklé převlékání kabátů a osvojování komunistického slovníku. Ústřední postavou je někdejší železničář, demokrat, otec Breburda, který stírá slovně i fyzicky komunisty v každé situaci. Když mu třeba jeden zánovní komunista vytkne, že nejde s lidem jako on, Breburda opáčí: „Co já vím, bejval ste před válkou u agrárníků a eště před tejdnem ste na tomhle místě projevoval svý sympatie k lidovcům a říkal ste, že ve volbách získaj. A jestli vode dneška táhnete s lumpama.“

Střízlivění slušných komunistů

Žákovi je zároveň cizí přílišná schématizace situace. Nechce ve svém fiktivním městečku vše házet na maloměstské výlupky, kteří ještě včera kolaborovali s Němci a nyní zakládají akční výbory.

Městem se proto hemží i spousta poctivých komunistů, kteří rychle v dialozích s Breburdou střízliví z iluzí. Zde jeden z lehkých dialogů, které ale jistě Žák musel jistě několikrát přepisovat, než do něj vtěsnal celou poválečnou historii střední Evropy:

„I bez toho jste si to mohl spočítat na prstech,“ pokračoval otec káravě, „po Polsku, Rumunsku, Maďarsku a Bulharsku jsme museli přijít na řadu my.“
„Já myslel, že se to u nás nemůže stát, že jsme inteligentní národ…“
„Jo, inteligentní národ,“ usmál se otec shovívavě, „to byste musil nějakej čas žít pod jednou střechou s našima komunistama. Vy jste, profesore, vždycky moc myslel. Já se pamatuju, jak jste se jednou nalíznul a pustil jste se do mě, proč nejsem komunista. Že prej jako pracující člověk tam mám dávno bejt a vy že tam nejste jen proto, že jste si eště dost neosvojil to jejich učení. Vy jste tenkrát velebil ten jejich ráj. Já jsem vám jen říkal, co vím od parketáře Fikejze, kterej tam žil třináct let, a vy jste mě div nesežral. Já vám to nevyčítám, taky jsem měl v mládí doby, kdy jsem byl pro to nadšenej.“
„Byli jsme všichni naivní idealisté,“ vzdychl bývalý levý intelektuál profesor Popílek.
„Byli jsme všichni volové,“ souhlasil otec, „proto nám tohleto patří. My to potřebujeme jako koza drbání. Musíme si to užít, a jestli za něco stojíme, tak nás to vzpamatuje.“

Úplně stejný problém – jak tolik vnitřně poctivých lidí mohlo uvěřit komunistům – Žák řeší na postavě komunistického interbrigadisty ze španělské občanské války přezdívaného Don Barcelona, který se rozhodne okamžitě emigrovat, jakmile moc uchopí jeho spolusoudruzi. Žák mu proto píše tyto dialogy s nekomunistickým primářem:

„Viděl jsem vás, jak jste za revoluce vyskočil na rozjetý německý tank a přinutil posádku, aby se vzdala. Já to mám, pane, dokonce nafilmováno na amatérskou osmičku. Kde byli tenkrát všichni ti Cholévkové?“
„Ale, to byla rutina, pane primáři, ze Španělska…“
„Dobrá, rutina, ale držme se věci. Podle mého názoru jste slušný člověk a poctivý komunista. A když už to musí takhle být, jako že s tím nesouhlasím, proč to nevezmete do ruky a nevyhodíte ze sedla všechny ty Cholévky a Pechoče? Což by lidé nešli za vámi?“
„Vy do toho, pane primáři, nevidíte. Za Cholévkou stojí strana. Ten měl už před rokem kursy na tenhleten převrat. Má tam nějakého protektora, asi známost z Říše, a moc za to nedám, že stejného grázla, jako je sám. Jo, poctiví komunisti! Znám to všechno ze Španěl a říkám vám, pane primáři, bude to hrozný, zachraň se, kdo můžeš!“

Problémy s novým komunistickým jazykem

Novinář Žák skvěle odpozoroval také, jaké problémy má nová elita se slovníkem, který si ještě ne tak úplně osvojila. To nejlépe rozehrává v nevydařené komunistické manifestaci, která je zjevným pastišem na Gottwaldovo shromáždění na Václavském náměstí 21. února.

Místní vykutálený předák komunistů přezdívaný Velký Sovět s potížemi deklamuje:

„Soudruzi a soudružky, pracující lide! Sešli jsme se tu na znamení, že lid odrazil plány reakcionářů na krveprolití dělnický třídy. Sou to velký události, a jak jste už slyšeli z rádia, dějinnej mezník, jakej tu eště nebyl. Soudruh profesor Šošolka vám nyní vyloží, vo co při těch událostech de, co zamejšlela reakce a jakej význam má nástup dělnický třídy. Prosím soudruha profesora…“

Jenže profesor Šošolka, včera kolaborant, dnes komunista přezdívaný Malý Sovět, nejde. A tak využije příležitosti Breburda, vystoupí na pódium a pronese:

„Vážení spoluobčani! Vy jste se tady sešli, abyste vyslechli výklad o politický situaci. Jelikož se nikdo nemá k tomu, aby vám ty události vysvětlil, řeknu vám stručně, o co de: sme podruhý ve sračkách, a podruhý až po uši.“

Reakce neví co dělat

A pak přichází skvělá parodie na samotný 25. únor, která má jasný předobraz v chování pražských centrál stran.

„První zmizeli v temnotách dva sociální demokraté, knihař Bača a zvěrolékař Kroužil, zdrceni nejen náporem pokrokových sil, ale hlavně nevysvětlitelným faktem, že jejich statečný velitel, parádní řečník, divoký bojovník a sjednotitel protikomunistického bloku, truhlářský dělník Josef Pilát se do schůze vůbec nedostavil.“

„Lidovci, počtem čtyři, malou chvíli váhali. Stáli v hloučku před radnicí a kolísali mezi možností co nejrychleji prchnout, nebo sehrát roli Moravanů u Hvězdy, jak je nabádal zlatník Dědičík, muž moravského původu a tudíž věrný tradicím.“

Žák má zjevně největší sympatie ke svým národním socialistům, ale i ty krutě znectí za jejich naivitu a vzhlížení k prezidentu Benešovi, když popisuje myšlenky místního předsedy národních socialistů, pana řídícího Semeráka: „Toto vše, opakoval, je planý puč a záhy bude obnoven pořádek. Vždyť přece mluvil před třemi dny s vysoce postavenou osobností a ta ho ujistila doslovně: Buď klidný, bratře, demise ministrů přijata nebude, vím to z nejvyššího místa. Komunisté nedají vládu dohromady a budou nové volby. Jen klid a rozvahu.“

Následně pro nedostatek instrukcí odchází volat do Prahy.

Hlavně to přežít

V přelomovou noc pak nechá Žák Pepův Týnek ponořit do úplné absurdity, kdy se komunisté i reakce opijí, na chvíli se vyhlásí omylem fašistická diktatura, ale nakonec se Žákovy Zvonokosy přeci jen podvolí v pozdní noci novým poměrům.

Otec Breburda na závěr v rodinném kruhu shrnuje situaci únorových dnů lépe, než všechny historické práce dohromady:

„Já nevím, co se děje venku, ale nic zvláštního se tam dít nemůže. Poslechni si rádio a uvidíš, že v Praze to komunisti vyhráli a nikdo se jim nepostavil na odpor. Profesor Popílek, ten dlouhej, co tak rád pije, přijel zrovna votamtaď a vyprávěl, jak se všecky strany podělaly před bolšánama. Největší legrace na tom je, že voni sami sou taky podělaný. Kdyby sem teď, Karle, přijel jeden tank, tureckej, čínskej nebo třeba indiánskej, a jednou vystřelil, je pánem situace. A teď mi řekni, proč zrovna v Týnci by se měli bouřit fašisti? Já byl na ruský frontě, vojákoval jsem v Istrii, znám trochu Německo a poznal jsem moc různejch měst, ale tak posraný město, jako je Týnec, jsem neviděl. A ty mi vykládáš, že se tady bojuje a ňáký fašisti, který tu nikdy nebyli, panujou nad městem. Neblázni a jdi spát. A ty mi tady neřvi,“ obrátil se na snachu, „ať nevzbudíš děti. Alenka má nějakou zvýšenou teplotu, asi se jí chytá nádcha.“
„Jděte spát, jděte,“ domlouvala paní Breburdová, „jestli máte hlad, v troubě je eště trochu guláše. Táta má pravdu. Nebojte se, nějak to přežijeme.“
„Co,“ fňukala Sofa, „ten fašismus?“
„Prdlačku,“ řekl otec nahněvaně, „fašismus jsme už přežili. Teď eště musíme přežít komunismus.“

Tak takhle si pravděpodobně o Únoru povídali nejen ve fiktivním Pepově Týnci, ale i na spoustě dalších míst tehdejšího Československa v únorové dny 1948...

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy