Sudety si už konečně zaslouží budoucnost

05. 11. 2018 | 07:46
Přečteno 2184 krát
Ve střední Evropě je spousta historických hranic, které nechtějí zmizet. Některé jsou docela dobře známy a jednotlivé země o nich živě debatují a snaží se je překonat. Nikdo nepopírá, že mezi bývalým západním a východním Německem jsou stále výrazné ekonomické a sociální rozdíly. Na jihu Slovenska kreslí dělicí čáru zase maďarština. Na sever od nás bývalá hranice německého Pruska rýsuje předěl mezi západním liberálnějším a východním konzervativnějším Polskem.

A pak je tu Česko – nejhomogennější stát středoevropského regionu, kde je od jednoho konce republiky na druhý rozumět stejnému jazyku, kde nenajdete žádné velké regiony s minoritami či naprostými ekonomickými a sociálními propady. Přesto i Česko má ve svém nitru jednu historickou hranici, se kterou si nedovede poradit – Sudety.

Trocha historie, když je těch sto let od vzniku Československé republiky: při vzpomínce na rok 1918 totiž musíme vzpomenout i čtyři německé provincie, které vyhlásily na konci října téhož roku autonomii. Začne to Sudetskem, tedy severozápadem Moravy a severovýchodem Čech. Pokračuje přes Německé Čechy zahrnující severozápad Čech až do Sudetské župy, která zabírala jih Čech. A už jste na Německé jižní Moravě. Jejich pokus o politické odloučení tehdy neuspěl.

V 20. letech se dokonce zdálo, že nejen Češi a Slováci, ale i Němci budou nakonec schopni ztotožnit se jako občané s novým státem. V roce 1926 vstoupily dvě německé strany do československé vlády, v roce 1929 dvě třetiny Němců hlasovaly pro aktivistické strany, tedy pro ty, které chtěly spolupracovat s Prahou a netáhlo je to už do Berlína či Vídně.

Zbytek známe. Po zvěrstvech nacismu v roce 1945 byly tři milióny německy mluvících obyvatel vysídleny a za tím byl problém - abychom použily slova prezidenta Edvarda Beneše - „vylikvidován“. Nejen fyzicky vysídlením, ale bylo to myšleno i historicky, sociálně a ekonomicky.

Část historickou a politickou otevřel po roce 1989 prezident Václav Havel svou omluvou za vysídlení, která vyústila v Česko-německou deklaraci v roce 1997.
Ale sociální a ekonomické dědictví Sudet nezmizelo. Linie Sudet dnes už nekreslí etnickou a jazykovou hranici, ale hranici chudoby a všech možných znevýhodnění.

Z dálky jasné, zblízka nepochopitelné

Dobře je to vidět například, když přiložíte přes sebe někdejší mapu jazykové hranice a dnešní mapu vícečetných exekucí. Ta linie je až neuvěřitelně podobná. A takto s většími či menšími odchylkami můžete pracovat s dalšími statistikami: největší nezaměstnanost, doplatky na bydlení, vyloučené lokality, průměrný věk dožití, kupní síla obyvatel, počet dlužníku v prodlení…

Na jednu stranu to není nic nepochopitelného. Komunistická vláda dosídlila pohraničí často nekvalifikovanými dělníky a zemědělci, přeorientovala regiony na těžký průmysl a těžbu. V pozdním socialismu vše řešila mohutnými transfery, ale do zcela neperspektivních odvětví ekonomiky. Po roce 1989 se vše zhroutilo a spousta lidí přišla o perspektivu jistot, jakkoliv mizerných. Nevyřčená naděje, že pohraničí bude po roce 1989 zachráněno otevřením hranic a kapitalismem a ještě později vstupem do Evropské unie a eurofondy, se ukázala mylná. Na ojedinělé pozitivní příklady stále připadají celé regiony výrazně zaostávající za zbytkem republiky.

Co ale může být pochopitelné při pohledu z vrtulníku, to není vůbec pochopitelné zblízka. Každý jednotlivý okres s klesající kupní silou, každé město neschopné se už půl století znovu nastartovat, každé předměstské ghetto je často zcela zbytečný konkrétní příběh oblasti, na kterou všichni zapomněli.

Na příkladu je to vždy nejlépe viditelné. Tak třeba Předlice, kdysi výstavní německé městečko Predlitz v blízkosti jednoho z průmyslových center Sudet Ústí nad Labem (Aussig). Dnes ghetto na konci Ústí, kde je vše špatně. Rozbořené domy, které nikdo nedokáže ani strhnout, ani opravit. Byznys s chudobou v plném proudu. Při deštích vytékající kanály.

Předlice si přitom na nedostatek pozornosti nemohou stěžovat. Média mají o čem referovat: Jednou tam spadne roh domu vedle mateřské školky, jindy je to ohnisko žloutenky, a jindy zase dvě desítky lidí včetně dětí musí do nemocnice po požáru domu.

Ale to je vše. Přitom jde v tomto případě jen o pár ulic na předměstí jednoho z velkých měst republiky, která zažívá časy hospodářského boomu. A i přesto si s odkazem Sudet zde nikdo nedokáže pohnout.

Chudoba nejen ekonomická, ale i sociální

Sudety chudoby často evokují především ekonomické problémy. Ale dnešní Sudety jsou definovány mnohem více také sociálně, nejen ekonomicky. Politolog Jakub Lysek se v jednom průzkumu z roku 2013 zaměřil na měření sociálního kapitálu. Podíval se například, jak se v kterých krajích důvěřuje institucím, čte se seriózní tisk, jaký je počet neziskových organizací či dárců krve na tisíc obyvatel, kolik lidí se organizuje v dobrovolných hasičích či sportovních svazech.
Výzkum nebyl po okresech – kde jsou sudetské hranice vidět zdaleka nejlépe –, ale i tak výzkum dokázal, že výrazná apatie je například v Ústeckém, Moravskoslezském či Karlovarském kraji.

Teprve když takto spojíme ekonomická a sociální data, vidíme pravý rozměr problému. Nejen nejnižší kupní síla, nejen nejvyšší nezaměstnanost či nejvíce exekucí. Ale i největší nedůvěra ve stát, vysoká apatie ve vztahu k okolí, nízké možnosti komunitního trávení volného času.
To jsou dnešní Sudety ve všech podobách chudoby.

Místo apatie protest

Problémy pohraničí jsou samozřejmě už viditelné od obnovení demokracie v Československu v roce 1989. Ale dosud to nebylo velké téma. Politicky totiž Sudety nedělaly problémy. Po nadšení pro Konrada Henleina a pak Klementa Gottwalda se sice po roce 1989 pohraničí stalo volební základnou KSČM, ale nebylo to nic, co by ohrožovalo život republiky. Sudety především vždy po roce 1989 volily tím, že nevolily – nikde jinde v republice nebyla větší volební apatie.

Ale to se mění. Sněmovny volby v roce 2017 ukázaly vedle KSČM ještě jednu stranu, která má nově nejintenzivnější podporu právě v pohraničí, a to je hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Zatímco starší ročníky protestně volí krajně levicovou KSČM, ti mladší volí krajně pravicovou SPD.

Jak zásadní jsou Sudety v dnešní politickém životě, pak dokázaly prezidentské volby v roce 2018. V prvním kole Sudety sehrály svou obvyklou roli – sice si vybraly toho protestnějšího kandidáta (Miloše Zemana), ale příliš nevolily. Vše se ovšem změnilo v druhém kole. Prezident Zeman se cíleně obrátil svou rétorikou a tématy právě na protestní voliče v pohraničí a vyplatilo se mu to. Zatímco ve vnitrozemí najdeme spoustu okresů, kde volební účast klesla, Sudety se rozhodly jít k volbám. A volit masově Zemana.

Přehlížený problém Sudet od prezidentské volby najednou Prahu a další centra moci eminentně zajímá, protože má sílu rozhodnout volby. Zloba pohraničí už má reálné politické vyjádření. Pokud Zeman vyhrál v těsném souboji o 150 tisíc hlasů a v druhém kole se největší nárůst počtu voličů projevil právě v pohraničí, pak se logicky nabízí vysvětlení, že ona dosud apatická protestní masa našla své nové hrdiny. A dokázala jim i pomoci k úspěchu.

Pořád řešitelný problém

Co s tím? Teď by asi měla zaznít úvaha, jak je těžké, ne-li nemožné během pár roků zkusit vyřešit sedmdesát let živený problém.
Ale nezazní. Vždyť co je český problém se Sudety proti slovenskému problému s jihem (ale i východem), proti hlubokému západo-východnímu napětí v Polsku, proti rozseknutému a znovu sešitému Německu, proti Maďarsku s maďarskými menšinami za hranicemi? I při vší složitosti českého pohraničí je nutné odpovědět: ve srovnání s problémy sousedních států to není nic neřešitelného.

Kdybychom se detailněji pustili do rozboru počtu exekucí a pásem nezaměstnanosti, zjistili bychom, že problémy zatím nemají pandemický ráz. Stále je možné vyčlenit jednotky či desítky miliard, které v případě dobrého zacílení mohou problém zmírnit či vyřešit a pomoci republice jako celku k vyššímu hospodářskému růstu.

Základem je změna uvažování v centrem moci v Praze a jinde. Není nutný žádný kopernikánský obrat, stačí pouze si uvědomit, jak moc surovinové drancování v historii přispívalo k hospodářskému růstu celé republiky a že nyní je třeba zase něco vrátit. To samé platí o těžkém a těžebním průmyslu, který globálně vydělával, ale lokálně za sebou zanechával sociální, zdravotní a ekologické škody.

Sudety nepotřebují soucit vnitrozemí. Skoro třicet let od konce komunismu bychom se neměli vracet k centrálnímu plánování a vytvářet například natvrdo speciální daňové pohraniční zóny, kam by utíkaly fabriky z vnitrozemí.

Sudety jen potřebují odvalit ten balvan historické zátěže. Chytrých řešení může být nespočet a v různé kombinaci za různě vysoké částky. Vyberme tedy jen některé.

Určitě je to budování infrastruktury. Pohraničí protíná tu a tam dálnice, ale nikdo neopravuje praskající okresky, které by se nově vyasfaltovaly a pobídly tak k dojíždění do práce do vedlejší vesnice. Infrastruktura ale samozřejmě není jen asfalt a beton. Jsou to například i data. Zasíťování pohraničí vysokorychlostním internetem by nepochybně představovalo jeden z nejúspěšnějších projektů v poměru cena/výkon.

Pak se nabízí státní pomoc s brownfieldy. Stará průmyslová pohraniční města hyzdí obrovské chátrající továrny a další průmyslové zóny. Na jejich strhnutí nemají města často peníze a stát dává málo. To je nepochopitelné. Jednak žádné město s padající sudetskou továrnou na náměstí nezačne pořádně žít. A pak to je hloupost i ekonomicky. Často jde o lukrativní parcely a po demolici by je město jistě dobře prodalo na smysluplné využití.

Dalším bodem jsou daně a poplatky. Není třeba speciální nižší daně z příjmu právnických osob. Postačí poddolovaným a jinak znevýhodněným městům zvýšit rozpočtové určení daní.

Předsevzetí ke stému výročí republiky

Pokud si připomínáme letos sto let od vzniku republiky, připomeňme si také tehdejší snahu Tomáše Garrigue Masaryka a dalších vtáhnout tehdejší Sudety do života nové republiky. A v druhé polovině 20. století se na chvíli i zdálo, že Sudety se opravdu rozhodly ztotožnit s československým státem.

Dnes je situace jiná v tom, že neřešíme spor etnik. Řešíme ekonomické a sociální znevýhodnění pohraničí, které dlouho mlčelo, ale v posledních volbách ukazuje, že mlčet už nechce. I tento protest je potřeba znovu vtáhnout do života republiky. Podaří se to? To poznáme podle toho, že místo extrémistů a populistů začne pohraničí volit alespoň tu a tam někoho jiného.

Jedno z nejdůležitějších předsevzetí při oslavách sta let republiky by tedy mělo být: rozmazat tu stále příliš dobře viditelnou hranici Sudet a dopřát pohraničí už konečně smysluplnou budoucnost.

Vyplatilo by se to celé republice.


Esej ze 109. čísla Revue Prostor "Osmičky"


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy