Naše místo je v Evropě a na Západě. To je poselství 28. října 1918, které si máme letos připomenout nejvýrazněji. A máme si i připomenout, že veškeré třeštění kolem Hradu na základní politické orientaci našeho státu nic nemění.

Pro Tomáše Garrigue Masaryka i Edvarda Beneše jako jeho spolupracovníka a následovníka byla západní orientace naší země nejen osobní zkušeností, ale i pragmatickým a rozumným politickým krokem.

Masaryk zažil revoluci 1917 v carském Rusku, v Petrohradu psal svoji Novou Evropu, knihu, ve které formuloval hlavní body poválečného evropského uspořádání. Zkušenost se zhroucením carského Ruska a následnou revolucí ho mohla jen utvrdit v rozhodnutí vidět budoucnost Československa ve spojenectví se západními demokraciemi.

Osobní zkušenost, kterou z Francie za řadu desetiletí před první světovou válkou měl nejen Beneš, ale desítky umělců i akademiků všeho druhu, činila tuto prozápadní vazbu ještě logičtější a ještě silnější.

Masarykova a Benešova představa československého státu je tedy pro mě spojena s rozvojem pevných vazeb na západní demokratické státy, s představou silné kultury a s vědomím, že když zformuluji realistický politický program, mohu ho prosadit, i když podmínky v dané chvíli pro žádný velký úspěch nesvědčí.

Věřím, že alespoň na Masarykově příkladu lze stále doložit, že politický realismus a mezinárodní vliv může mít i zástupce národa a státu, který v Evropě ani ve světě nepatří mezi velmoci.

Onen politický realismus pak před téměř sto lety nechyběl ani sociální demokracii. A je třeba říci, že to byla právě sociální demokracie, která v prvních letech nové Československé republiky prosadila v tehdejší vládě a Parlamentu řadu opatření, která zásadně zlepšovala životní jistoty obyvatel nového státu, dávala jim prostor k emancipaci a posilovala solidaritu mezi bohatšími a chudšími.

Osmihodinovou pracovní dobu, základy veřejného pojištění pro případ nemoci, invalidity nebo stáří i všeobecné volební právo konečně i pro ženy, bylo ustaveno hned v prvních poválečných letech díky sociální demokracii a díky tomu, že tehdejší politika byla připravena s takto výraznou modernizací a takto výrazným zlepšením podmínek pro život přijít a prosadit je.

Dnešní politická reprezentace, tu sociálně demokratickou nevyjímaje, má stejný úkol, jaký měl před osmadevadesáti lety Masaryk. Realisticky popsat, jak chce provést zemi radikálními změnami, které dennodenně zažíváme, nadchnout pro tyto kroky veřejnost a realizovat je.
V duchu masarykovské tradice to mají být kroky, které posílí lidskou důstojnost a které dají člověku další možnosti, jak se rozvíjet.