Pravice bagatelizuje osmašedesátý, neboť kazí její černobílý pohled na minulost, normalizací nasáklí komunisté zase proto, aby si nemuseli připustit zradu, jíž se dopustili na Češích a Slovácích. Přesto a právě proto máme i dnes na dění v roce 1968 čím navazovat.

Narodil jsem se v květnu 1969, jsem tedy svým způsobem dítě prvních týdnů okupace z osmašedesátého roku. To mě ale ke smířlivosti s ní nevede. Naopak. Můj táta poté, co se účastnil legendárního vysílání 21. srpna, ještě pár měsíců pobyl v rozhlasu a dál už jej čekaly jen roky v disentu, k nimž neodmyslitelně patřil kriminál. Podobné osudy jsem viděl všude okolo. Sám nemůžu zapomenout na nedůstojné domovní prohlídky. Studovat školu, která mě skutečně lákala, jsem mohl až po devětaosmdesátém.

To všechno se mi vybaví pokaždé, když uslyším, že rok 1968 byl pouhým soubojem dvou klik v KSČ, nebo že jsme měli vděčně přijmout bratrskou internacionalistickou pomoc organizovanou Moskvou.

Pravice bagatelizuje osmašedesátý, neboť kazí její černobílý pohled na minulost, normalizací nasáklí komunisté zase proto, aby si nemuseli připustit zradu, jíž se dopustili na Češích a Slovácích, k níž došlo podpisem tzv. moskevského protokolu a dalším jednadvacetiletým potlačováním lidských práv a svobod.

Pražské jaro si neidealizuji. Došlo k němu propojením demokraticky uvažujících komunistů s pragmatiky, kteří chtěli lidem dopřát aspoň něco ze západního blahobytu. Mnohem zajímavější byly posuny v kultuře, žurnalistice, ekonomice a samotné společnosti. Lidé se učili volně dýchat, rozvíjet svůj talent, chápat taje politiky. Sny mnohých rozmetaly tanky. Další se však snažili ještě několik měsíců po jejich příjezdu vzdorovat. Setkávali se, diskutovali, sepisovali veřejné apely. To oni se stali skutečnými hrdiny „demokratizačního procesu“.

Proto i dnes máme čím na dění v roce 1968 navazovat. Občanským zájmem, formulováním smělých vizí, politikou, jež není uzavřena do paláců ze slonoviny, ale sází na spojení s lidmi. Pravicoví bolševici (jak je před třiceti lety trefně pojmenoval táta) válcující druhé ani věrozvěsti neviditelné ruky trhu to nikdy nepochopí. A s nimi ani ti, co jsou nejšťastnější, když je někdo vede za ruku, byť by to byl Brežněv, Husák nebo nějaký novodobý autoritář. Mne však dál láká politika, která omezuje kompromisy na nezbytné minimum a snaží se prosadit to, co pokládám za správné.

Česká republika má řadu chyb a úroveň politické reprezentace není bůhvíjaká. Přesto si važme svobodného prostředí a demokratické politické soutěže. Ne všude mají takové štěstí. Když jsem si přečetl, že Vladimír Putin nabízí Alexandru Lukašenkovi pomoc při ubránění Běloruska v jeho rukách, vzpomněl jsem si na události před dvaapadesáti lety u nás. Nemám potřebu nasazovat Rusku psí hlavu. Příčí se mi ale režimy, pro něž je člověk pouhou nahraditelnou figurkou na šachovnici. A držím palce těm Bělorusům, kteří se pokoušejí s Lukašenkovým režimem pohnout i pod hrozbou perzekucí.

O uspořádání poměrů mají rozhodovat lidé ve svobodných volbách, ne sekretariáty státostran, natožpak tanky. Tak to je a tak to vždy bude, přestože se najdou paraziti, kteří nám vnucují zdánlivě nezištnou pomoc a jednoduché odpovědi na složité otázky. Demokracie – možnost vždy znovu rozhodovat o své budoucnosti a svých krocích – je hodnota, na jejíž obranu nikdy nesmíme rezignovat.