Při příležitosti dnešního státního svátku ČR udělil prezident republiky vyznamenání i dvěma duchovním, kteří jsou symbolem odporu vůči totalitním režimům, které naši zemi sužovaly: je to lidický farář Štemberka, který zůstal se svými bývalými farníky i ve chvíli, kdy věděl, že jde o život a čihošťský farář Toufar, kterého umučila komunistická moc.

Často se katolické církvi vyčítají všemožné nectnosti a hříchy, kterých se za dva tisíce let své existence její členové dopustili. Z úst posledních papežů zazněla řada omluv v nejrůznějších oblastech, v nichž členové církve selhali. Církev u nás má z posledních let zkušenost s dvěma totalitními režimy - nacismem a socialismem. Je až překvapivé, jak se v letech tzv. reálného socialismu kopírovala strategie, postoje a mechanismy pronásledování církve z doby nacismu. Pokud přečteme následující řádky, budeme možná hádat, že zazněly z úst některého komunistického ideologa, například Václava Kopeckého, Klementa Gottwalda či Antonína Zápotockého:

„Katolická církev, to je něco velikého. Ti znají své lidi. Ti vědí, kde je bota tlačí. Ale teď jejich doba minula. Dáme jim pečeť sprostých zločinců. A nepostačí-li to, vystavíme je posměchu a pohrdání. Ve filmu budeme ukazovat historii těch černých. Tu bude pak možno se obdivovat celé té spoustě nesmyslu, zištnosti, ohlupování a podvodu. Jak tahali peníze ze země. Jak čachrovali se Židy o závod, jak se dopouštěli krvesmilství. Uděláme to tak napínavé, že sen každý bude chtít na to podívat. My jsme také církev. Až budeme mít mládež – a ta to vezme za svou věc – ať se staří belhají do zpovědnic.“

Váhá-li laskavý čtenář s určením, mohu ujistit, že to jsou slova Adolfa Hitlera v rozhovoru s Hermannem Rauschnigem. Postup proti církvím, zvláště katolické, byl v Německu takovýto: došlo k zákazu katolických spolků a organizací mládeže pod církevní správou, pak se znemožnilo vyučování náboženství ve školách, charitativním a sociálním církevním zařízením byly odebrány finanční prostředky, bylo potlačeno vydávání církevního tisku, došlo na zákaz svobodného kázání a zatýkání kněží i věřících. To vše už v roce 1933. V roce 1936 začaly hospodářské procesy s řády, pak první monstrprocesy sloužící k diskreditaci církve v očích veřejnosti, rušení církevních škol, klášterů.

„Na starosti“ mělo církve jak gestapo (státní tajná policie), tak Sicherheitsdienst (bezpečnostní služba), byl zřízen i úřad pro církevní záležitosti. Nemohu se zbavit dojmu, že komunisté museli být velmi pilnými studenty těchto metod i organizací. Jejich státní bezpečnost, úřad pro věci církevní na ministerstvu a vládě, či ideologičtí okresní a krajští tajemníci jen kopírovali nacistické složky. Také postup proti církvi byl stejný: zpočátku tolerance, když ještě potřebovali hlasy věřících, pak útok na organizace mládeže a práci s ní, omezení církevních vydavatelství, uzavření církevních škol, převedení charit a sociálních ústavů pod státní správu, procesy s řeholníky a biskupy, uzavírání klášterů, procesy s kněžími a věřícími, z nichž mnozí byli odsouzeni k trestu smrti, jiní k mnohaletému žaláři a práci v uranových dolech.

Pro toho, kdo by chtěl vědět podrobnosti, včetně statistik, je tu kniha Petra Fialy a Jiřího Hanuše Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Je to vlastně sborník řady autorů, kteří z různých úhlů a témat pojednávají o tomto problémy. Ne nadarmo se říká, že historia est magistra vitae, tedy že historie je učitelkou života.