Je tomu v těchto dnech pět let, kdy jsem přijal službu pražského arcibiskupa, se kterou je spojen titul českého primase a myslím, že ten čas stojí za malé ohlédnutí. Nechci to ovšem pojmout jako odškrtání pomyslných závazků splněných v uplynulé „pětiletce“, jak tomu kdysi bývalo, už proto, že často se ony závazky plnily jen naoko. Také bych nerad, abychom vnímali toto ohlédnutí jako nějaké chlubení, čeho se dosáhlo. Naopak- chci poctivě zvážit prohry i výhry s vědomím, že člověk se má snažit, ale je vždy spolupracovníkem na Božím díle – takže na úspěchy nemůže být pyšný a z neúspěchů by se neměl hroutit.



Pražská arcidiecéze se většinou kryje s územím hlavního města Prahy, má zvláštní skladbu obyvatelstva oproti ostatním diecézím a sídlí zde téměř všechny státní a kulturní instituce, je tu diplomatické zastoupení mnoha zemí světa, je tu staroslavná Karlova Univerzita a žije zde mnoho cizinců. To vše vznáší na biskupa této diecéze specifické nároky. V diecézi existují cizojazyčné komunity a tedy i bohoslužby, jsme věkově nejmladší diecézí díky studentům, musíme být v kontaktu se světem politiky a umění ve velké míře.

Můj předchůdce, kardinál Miloslav Vlk položil základy organizace naší diecéze, ale také žil ve stínu velké legendy kardinála Tomáška. Prožil návštěvy papeže Jana Pavla II., podobně jako my přítomnost papeže Benedikta XVI. Církevní život v Praze je velmi rušný, jen jako příklad uvedu setkání mládeže pořádané komunitou v Taizé na přelomu minulého a tohoto roku.

Ohlédnu-li se zpět, vidím jako první velkou stopu dohodu o užívání svatovítské katedrály. V této věci i v celé záležitosti využití domů v areálu Pražského hradu je církev velkorysá, vzájemná jednání a dobré sousedství vyžadují porozumění a respekt. To se projevilo i při projednávání zákona o majetkovém vyrovnání, jehož smyslem je zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd, které byly spáchány komunistickým režimem. Nemám pocit vítězství, ale spíše pocit odpovědnosti vůči životu církve i spoluzodpovědnost církve za život celé naší společnosti. Vždyť církev dnes výrazně a dobře působí v oblasti školství a vzdělání vůbec, v sociální a zdravotní pomoci doma i v zahraničí, je přítomna ve sdělovacích prostředcích i kultuře.

Poslední léta ukázala, jak důležitá je nejen práce lidí v církevních organizacích, ale i naše přítomnost v armádě, nemocnicích, u policie a v dalších oblastech, které stojí o naše služby. Není žádné tajemství, že zvláště tak zvané restituce přinesly řadu útoků na církev. Podle mého nebyly způsobeny věcnou příčinou, vždyť jde jen o dvě tisíciny státního rozpočtu ročně, ale spíše historickými resentimenty a především obavou z toho, že církev bude příliš samostatná. Dnes, troufám si říci, se situace výrazně uklidňuje a hledáme a nacházíme se státními institucemi spíše oblasti spolupráce,než konfrontace.

Toto ohlédnutí za pěti roky služby ve funkci pražského arcibiskupa pro mne osobně znamená spíše než pocit uspokojení pocit další odpovědnosti a vědomí, že církev skutečně neuvažuje v časových horizontech od jedněch voleb ke druhým, ale přes generace. Připadám si trochu jako ten, kdo sází stromy, jejichž plody budou možná sklízet další generace. Ale bude záležet i na nich, jak se o ně budou starat, zda nepřijde nějaká vnější pohroma. Naučil jsem se také, že nejde zvládnout vše, co by člověk chtěl, ale že je nutné stanovit priority činnosti s ohledem na lidské i jiné síly. Dá-li Bůh, mám před sebou tři roky práce, kdy v 75 letech podám předepsanou rezignaci. Snad mohu prozradit, že jsem opravdu tuto funkci vzhledem ke svému věku odmítal. Nyní po pěti letech ale mohu říci s vám mnoha dobře známým otcem Stanislavem Krátkým „Nelituji toho rozhodnutí.“

Vyprošuji proto tentokrát vám všem, ale i sobě, Boží pomoc a dary Ducha svatého.