Ano, uznávám, že je to trochu zvláštní titulek, ale v dnešní mediální a globální době je to docela výstižné. Blíží se totiž celocírkevní svátek Božího těla, správně Těla a Krve Páně, u jehož zrodu stál český kanovník Petr.

Ano, uznávám, že je to trochu zvláštní titulek, ale v dnešní mediální a globální době je to docela výstižné. Blíží se totiž celocírkevní svátek Božího těla, správně Těla a Krve Páně, u jehož zrodu stál český kanovník Petr. Od dvanáctého století sílilo totiž v církvi vědomí, že při sloužení mše svaté se skutečně promění hostie (nekvašený chléb) a víno v tělo a krev Ježíše Krista. Ne všichni ale tuto víru vyznávali a jeden z českých kanovníků putoval do Říma na pouť, kde se chtěl modlit za to, aby byl zbaven pochybností. Ujištění se mu dostalo opravdu originálním způsobem: nedaleko Říma v italském Bolsenu se při mši skutečně proměnila hostie tak, že byly vidět kapky krve. Náš kanovník o tom neprodleně informoval papeže, který byl právě v nedalekém Orvietu a ten od roku1264 ustanovil svátek Těla a Krve Páně. Při tomto svátku obyčejně putuje mimo kostel procesí s baldachýnem a pod ním kněz nese v monstranci proměněnou hostii, slouží se malé pobožnosti u venku postavených oltářů. A naše maminky či vaše babičky jistě pamatují, jaká to bývala sláva, když mohly v nových šatečkách dělat družičky a sypat okvětní plátky pivoněk a růží na cestu průvodu. Za naší první republiky to tak trochu byl i svátek na ukončení školního roku. A protože během komunistického režimu církev na veřejnosti nemohla vystupovat, byly tyto průvody obnoveny po roce 1989 ne jako projev církevního triumfalismu, ale jako projev úcty k eucharistii, tedy Nejsvětější svátosti.



Pro středověkého člověka to byla víra docela běžná, pokud znalosti o středověku nečerpáme jen z tzv. historických filmů. Jak jinak by byla eucharistie v takové úctě, že v kostele tvoří svatostánek srdce každého chrámu, právě tam jsou uloženy proměněné hostie. Před nimi se modlíme, adorujeme. Nejsme žádní modláři, to jen církev vyšla vstříc normální touze vidět, slyšet, osahat si něco z toho, co je vnitřně těžko uchopitelné a těžko pochopitelné. Středověk učil, že při vyslovení konsekračních slov se hostie a víno vnitřně promění v tělo a krev. Nebyl však tehdy nikdo tak pošetilý, aby hlásal, že z hostie se stane lidské tělo a z vína krev. Složitou naukou o transsubstanciaci, tedy přepodstatnění, bylo řečeno, že viditelně je to stále chléb a víno, ale na vnitřní duchovní úrovni to je Kristovo tělo a krev. Ne, nejsme žádní lidožrouti, jak se domnívá pan režisér zmíněného filmu, inspirován patrně komunistickými příručkami z oboru ateismu z padesátých let. Snad pro lepší pochopení pro děti i intelektuály zkusím jiné přirovnání: když maminka nosí pod srdcem děťátko, živí ho vlastní krví, aby rostlo. Je to dítě snad kanibal? Jistě že ne. Také my se živíme eucharistií v duchovním smyslu, přijímáme Krista a otevíráme se k tomu, aby proměnil naše životy. Není to však jen znamení, symbolika. Ta je tam jistě také – proto Kristus zvolil chléb a víno, dvě nejdostupnější potraviny Středomoří. Nikoli zdraví nebezpečnou a mnohdy kontaminovanou vodu, ale víno, které z vody, země a sluníčka po vysilující lidské práci dodává nápoj k obveselení srdce. Tato symbolika znamená, že eucharistie má být dostupná podobně jako víno a chléb, kdysi základní zdroje obživy.

Chce –li dnes někdo argumentovat „vědeckým“ měřením hostie a vína před a po proměňování a tvrdí, že k žádné změně nedošlo, musím se zdvořile zeptat, čím to všechno měřili? Myslím, že neporozumění ontologii a aristotelovské metafyzice dovoluje takovéto neadekvátní námitky, jako že když kosmonauti vylétli do vesmíru, žádného Boha tam neviděli a ten tudíž neexistuje. Já bych naopak mohl uvést jména řady nositelů Nobelových cen, kteří svou vírou živí z eucharistie, ze svatého přijímání. A vědomí Boha jim pomáhá nejen v osobním životě, ale také v pokorném a velmi úspěšném životě profesním.

Snad mi tedy dovolíte zakončit trochu nadsázkou: krásný svátek naší hluboké víry v Krista a jeho přítomnost v eucharistii jsme opravdu způsobili my, Češi a to díky typickým českým pochybnostem. Ejhle, k čemu je dobré občas zapochybovat.