Především omluva pan Orwellovi, dovolil jsem si vytvořit titulek zcela v duchu novinových titulků současných, kdy, jak praví klasik „text začíná Orwellem, končí Orwellem, ale jinak tam o něm nic není.“

Když psal někdy před více jak 80 lety G.Orwell svoji slavnou vizi roku 1984, mohlo to čtenářům připadat jako satira, přehánění, opravdu pouze literární fikce. My, kteří jsme se k tomuto dílu dostali v jeho ilegálním vydání v sedmdesátých letech minulého století jsme si už jen mohli povzdechnout, jak až příliš prorocká ta kniha je: vláda mění minulost podle toho, jak je třeba, v archivech se falšují staré noviny, knihy i fotografie. To už jsme měli za sebou zkušenost s procesy ve stalinské a gottwaldovské době, kdy z fotek s náčelníkem najednou zmizel ten či onen soudruh, který se mezi tím ocitl na šibenici. Klasický je „vyzmizíkovaný“ soudruh Clementis, přítel Slánského, na balkonu paláce Kinských, kde jeho přítel Gottwald oznámil později únorové „vítězství pracujícího lidu“.

Člověk by si řekl, že v pravé demokracii se už nic takového nemůže stávat. A ejhle! V Anglii uveřejní fotografii Winstona Churchila – v originále ovšem má předseda vlády v ústech tlustý doutník. Nyní bez doutníku. Dnes, když je kouření smrtelným hříchem, je třeba jít příkladem: nad nacisty mohl přece zvítězit jen nekuřák a abstinent, možná i vegetarián. Snad i kuřák marihuany, za jejíž legalizaci řada neziskovek tak bojuje. V kolébce demokracie zvlášť povedené přepisování dějin.

Nedávno se v Belgii i u nás objevilo další pozoruhodně „korektní“ falšování fotografií. Světoznámý ostrov Santorini, plný ortodoxních křesťanských chrámů, doznal na fotografii „vyzmizíkování“ křížků na kostelních báních, protože obchodní řetězec Lidl usoudil, že je třeba propagovat náboženskou různorodost, jak znělo vysvětlení. Nehledě na to, že valná část řeckého obyvatelstva jsou věřící křesťané, že Řecko darovalo lidstvu demokracii, slavnou řeckou filosofii, divadlo a umění, je třeba upravit skutečnost. Napsal jsem solidární list panu velvyslanci Řecké republiky, kde jsem připomenul své obavy, že úpravami fotografií začíná proces, který může skončit skutečným sundáváním křížů z chrámů.

Popravdě řečeno, to co mnohým lidem připadá jako směšné a okrajové, je příznakem hluboké choroby. Ano, může připadat jako pošetilost a komická záležitost, že řada zemí v západní Evropě už nesmí posílat pohlednice s nápisem „Veselé Vánoce“, ale jen „Veselé svátky“, že radnice odmítají na náměstích stavět vánoční stromy, protože je to křesťanský symbol a mohl by urážet jinověrce…

A to mně vždy připadalo jako vrchol humoresky, kdy ve Škvoreckého Lvíčeti se předělávají klasičtí autoři tak, že když se před kostelem potkají dva kněží a řeknou si Pochválen Pán Ježíš Kristus, v novém znění se potkají dva faráři před hasičskou zbrojnicí a pozdraví se Čest práci. Ne, kdepak, nebyla to literární nadsázka. Cenzura šla tak daleko, že ve slavném Saturninovi pana Jirotky změnila jedinou větu: když Saturnin vychází z lodi s maskou čerta a Mikuláše a ohlašuje vypuzení tety Kateřiny, říká „Je devět hodin patnáct minut. Bůh budiž pochválen“. Nová vydání už mají „Tak to bychom jako měli.“

Dnes v rámci politické korektnosti musíme převyprávět Chaloupku strýčka Toma, Karafiátovy Broučky a nevím co ještě, abychom- jak říkával Jan Werich – nepopudili.

Je otázka, kam až necháme situaci zajít? Nebo spíš kam se necháme zahnat bojůvkami za lepší zítřky. Těmi, kdo mají plná ústa svobody, různorodosti názorů a přitom pořádají mediální lynče na každého, kdo se odváží říci něco jiného, než co oni pokládají za vhodné. Naštěstí se i u nás objevilo několik statečných, možná však především „hubatých“ osobností, které si už přestaly brát servítky. A parafrázují Shakespeara do srozumitelné češtiny: „vážně si myslíte, že když začnu kravinci říkat růže, že začne vonět?“
Moji rodiče za celý život neřekli vulgární slovo. Prostě vystačili si s normální češtinou. Vulgaritu nepotřebovali. Chci se držet jejich příkladu a nenavršit na hlavy falšovatelů dějin i fotografií žádné silně řečené odsudky. Ale chci, abyste věděli, že jedno mi to rozhodně není.

Právě jsem se dověděl o dalším testu bomby v KLDR. S napětím čekám na všechny ty bohulibé organizace, hojně placené, které se starají o budoucnost lidstva, o to, aby správně přemýšlelo, aby reagovalo podle předem schválených scénářů. Copak nového řeknou, co udělají? Myslím, že už by mohlo padnout něco víc, než jen slova o solidaritě, semknutosti a vzájemné bezradné podpoře.