Kdesi jsem četl populární definici populisty: je to politik, který slibuje něco, o čem dobře ví, že nemůže splnit. Nerad bych se přiřadil k těm, kdo slibují nesplnitelné, protože je řada věcí, které musí podléhat našemu právnímu řádu, našim předpisům.

Když jsem přejížděl z pastorační cesty po Rakousku a Slovensku do Polska, kde jsem jednal s evropskými biskupy, zastavil jsem se pochopitelně na půlden doma. Někteří novináři z toho udělali senzaci, že prý se „zdržuji na neznámém místě v republice“, abych se nemusel vyjadřovat k některým otázkám. Pokud znají zeměpis a zaznamenali, že jsme dosud zmíněné země neanektovali, mohli by respektovat některá fakta.

Při zmíněné mezizastávce doma jsem byl dotázán na to, zda přijmout syrské sirotky. Protože jsem o tom nic nevěděl, poctivě jsem řekl, že jsem byl v zahraničí a neznám žádné podrobnosti, tedy se těžko mohu vyjadřovat. Navíc nejsem odborníkem na azylovou a migrační politiku, znám jen některé předpisy třeba pro adopci našich dětí v našich rodinách a vím, jak je to vše složité a pečlivě prováděné.

Po návratu jsem se dočetl, že oni sirotci možná mají rodiče, že z hlediska našeho práva se jedná o osoby bez doprovodu a že to nejsou děti, ale někteří jsou i mladí muži. Co dnes k tomu mohu se znalostí z médií říci?

Je nutné respektovat nejen původ sirotků, ale také jejich rodinné zázemí. Kolem nich v jejich vlasti byl zmatek, prožili kruté válečné a meziválečné doby. Ani nevědí, zda jejich rodina je naživu, nebo ne. Měli bychom si uvědomit, že rodina tam znamená širší společenství, nejen rodiče a děti a že má ze své tradice a práva povinnost se starat o své příslušníky. Naší povinností je pak uznávat kulturní, náboženské i národností vazby těchto lidí. Nelze je rozdělit jen na děti islámské a křesťanské, protože jejich vlast má velmi pestrou vnitřní náboženskou mapu. Nemá-li dojít k vážným konfliktům, vzájemné šikaně, je zapotřebí mít obeznámeného a citlivého garanta při této důležité humanitární akci. Není to možné bez spolupráce s naším zastupitelským úřadem v Sýrii, který je jediným legálním permanentním reprezentantem naší země.

Pro ilustraci citlivého přístupu bych rád povyprávěl příběh, který jsem slyšel z úst bývalého vrchního rabína Izraele, pana Launa, rodáka z Prešova, jehož dědeček byl vrchním rabínem v polské Kazimíři, jedné z největších židovských čtvrtí Polska.

Za budoucím papežem Janem Pavlem II. přišla jako za kaplanem paní, jejíž židovská přítelkyně musela do transportu. Krátce před nástupem porodila chlapečka a svěřila jej do péče této křesťanské kamarádce. Ta chtěla, aby chlapce kněz pokřtil. Budoucí papež se jí zeptal, zda by to takto chtěla její židovská přítelkyně. Když slyšel odpověď, že to asi ne, doporučil jí dítě nechat obřezat a vychovávat jako vlastní. Když onen zachráněný chlapec dospěl, často si s papežem dopisoval, byl jej navštívit i ve Vatikánu. To je tedy citlivý přístup, jaký bychom měli mít.

Nelíbí se mi, že osud těchto uprchlíků je spojován s politickými kampaněmi.Nikoho nechci podezřívat, ale faktem je, že se toto téma stalo součástí předvolebního boje, kterého se nemíním zúčastnit.

Sirotkům pak přeji nalezení vlastní rodiny či takového rodinného zázemí, které by jim umožnilo plnohodnotný rozvoj na půdě jejich víry a tradic. Vzhledem k tomu, že podle údajů z tisku se jedná nikoli o děti, ale mladé muže, je třeba respektovat i jejich vlastní volbu.


Dodatek z 4.10 2018
Rád bych zareagoval na některé názory v diskuzi - nepovažoval jsem za potřebné, vyprávět celý příběh o židovském polském dítěti. Není to vtip, jsou to fakta. Příběh setkání kaplana Wojtyły s vychovatelkou dítěte se odehrál v roce 1948, které bylo dítě židovskou rodinou svěřeno za války. Životopis Jana Pavla II. a jeho osobnost dobře znám a nenechám jej ostouzet. Příběh o dítěti jsem použil jako ilustraci, že máme respektovat tradice v nichž jsou lidé zrozeni, anebo v případě dospělých, jak píši v závěru článku, musíme respektovat jejich vlastní rozhodnutí. Skutečnost že se nejedná jen o malé děti, ale i mladé muže uvádím na počátku článku, stačí pozorně číst a chápat kontext jednotlivých vět.