Rád bych se ještě jednou dotkl nikoliv svého působení, ale postavy papeže Pia XI., kdy si musíme uvědomit, jak obrovský kus práce vykonal tento velký muž církve po skončení I. světové války pro církev ve střední Evropě a pro vznik nových států. Ty vznikly na rozpadlé evropské mapě po skončení I. světové války. Proto si papež Pius XI. zaslouží spíše opravdový respekt než nestrukturální kritiku v některých krocích. Ty jsou nutné vykonat v rámci politické činnosti, která je vždycky uměním možného. A toto umění možného není také možné bez potřebných kompromisů. Ale jsou kompromisy, které jsou přijatelné a kompromisy, které jsou morálně nepřijatelné. A zde na rozdíl od mnoha politiků a různých osobností Pius XI. nezklamal.


Dovolím si začít slovy těch, kteří hodnotili dílo Pia XI. v okamžiku po jeho úmrtí: “V smutku nad zřeknutím se demokracie zněl hlas velkého papeže Pia XI., jediný neohrožený hlas uprostřed tolika zmatků…protože tento jeho hlas nebyl "kam vítr tam plášť”, a nenechal se ovládat ani strachem nebo panikou…hlas, který prosí a učí, ale který se nemění, ani nemizí.” Tato slova napsal Georges Bidault, pozdější premiér Francie.¹

Byl to neohrožený hlas Pia XI., který zněl před i po Mnichovu. Ve chvíli, kdy se “mírotvůrci” z Mnichova radovali, vyslovil se Pius XI. o míru, který byl uzavřen na základě obětování Československa bez toho, že by se s ním jednalo. “Krásný mír, mír, který byl slátán, navíc na účet jednoho slabého, který ani nebyl konzultován!” ²

Stojí za přečtení slova kardinála Kašpara: “Papež Pius XI. byl jediný, který v těch nejtěžších dnech uznal za vhodné se nás zastat.” Ale myslím, že výmluvnější je vyjádření díků Dr. Edvardem Benešem: “Nemohu zapomenout na velmi sympatický postoj Jeho Svatosti papeže Pia XI. k Československu během krize r. 1938 a na vzkaz, který mi poslal v nejkritičtější chvíli historie mého národa.”³

Položím si otázku: “Kdo se zastal mé vlasti v této situaci?”

Na adresu vztahu k Mussolinimu a jeho fašismu pak je faktem to, že dva roky po podepsání Lateránských smluv 30. května 1931 protestuje papež Pius XI. listem odeslaným vládě a poté následuje řeč ke kardinálům ve Vatikánské knihovně. Celou situaci ve fašistické Itálii nazývá “hodinou smutku, nejsmutnější ze všech, které musel v životě prožít” ⁴. Národní fašistická strana pak reagovala ve Státním rozhlasu kritikou o nevděčnosti církevních autorit s tím, že “nebude tolerován přežívající existující antifašismus pod jakoukoliv vlajkou – ať už starou, nebo novou, který snad byl ušetřen až do dnešního dne.”⁵

Když Mussolini přes všechna naléhání zveřejnil rasové zákony (proti Židům), reagoval papež slovy: “Ale toto je hrozné! Stydím se…stydím se, že jsem Ital. …řekněte to také Mussolinimu! Já ne jako papež, ale jako Ital se stydím! Italové se stali stádem hloupých ovcí. Budu mluvit, nemám strach. Záleží mi na Konkordátu, ale ještě víc mi záleží na svědomí. Nemám strach! Klidně půjdu žebrat. Nechci, aby Mussolini chránil Vatikán. I když bude náměstí plné lidí, nebudu mít strach! Je mi skutečně hořko jako papeži i jako Italovi.”⁶

Dalo by se do nekonečna citovat a argumentovat na obranu Pia XI. Nepřekvapila mě kritika na mou osobu, ale použitá analogie je nepoužitelná v tomto případě vzhledem k práci a životu Pia XI.

Možná že by se autor Tomáš Petráček mohl opřít o text neformálního rozhovoru s žurnalistou Luc Valtim z ledna 1922 v Římě, kde nazval arcibiskup Achille Ratti mladého Mussoliniho “Quell’uomo, ragazzo mio – onen člověk, můj chlapec”. Je třeba ale předeslat, že Mussolini se svou svitou byl jako jediný z politiků přítomen na jeho slavnostním uvedení do úřadu milánského arcibiskupa v r. 1921. Kardinálova slova vzhledem k Mussolinimu je třeba správně pochopit, protože znějí ve chvíli, kdy levice spolu s komunisty a antiklerikály ovládla politickou situaci a zahájila proticírkevní boj: “Mussolini je impozantní člověk. Ale: odolá pokušení, které ohrožuje všechny vůdce – stát se absolutním diktátorem?”⁷ Vyslovená obava se však brzy po Lateránských smlouvách začala naplňovat.

Domnívám se, že pro hodnocení tzv. piánského období, to je období Pia XI. a Pia XII., je třeba nejen sledovat církevní, ale i současně politická, válečná a ideologická proudění. Bez toho není možné pochopit církevní politiku papeže Pia XI. a Pia XII. Vůbec nechci popírat velikost Pia XII., ale je třeba si uvědomit, že 20. stol. nám dalo dva papeže, kteří skutečně měli “leadership”. A to jsou: Pius XI. a Jan Pavel II. Ti, kteří byli spolutvůrci a pokračovateli jsou: kard. Pacelli (Pius XII.) a kard. Ratzinger (Benedikt XVI.). Pontifikát Pia XII. bych si dovolil srovnat s prezidentem Edvardem Benešem. Nejlépe o tom vypovídají slova Pia XII., kdy po zásahu proti židovskému obyvatelstvu v okupovaném Holandsku napíše protestní list Adolfu Hitlerovi a Německým biskupům. Nakonec ho spálí se slovy: “Bude mě soudit Bůh. Nemohu vzít na sebe takovou zodpovědnost. Je lepší zachovat na veřejnosti mlčení a v soukromí udělat co bude možné.” Známe však na druhé straně celou řadu papežových obav, že bude jeho mlčení jednou posuzováno špatně, např. v listu německým biskupům dne 20.2.1941 uvedl: “Tam, kde by chtěl papež hlasitě a silně volat, je bohužel na místě vyčkávání a mlčení. Tam kde by chtěl jednat, je to trpělivost a naděje.”⁸

Reflektujme slova Edvarda Beneše ke generálům v souvislosti s Mnichovem: “Musím vidět celou naši situaci vnitřní i mezinárodní, všecky složky toho, oč nyní jde, a všechny důsledky, které by naše eventuální kroky měly za následek. (…) Bylo by ode mne lehkomyslné, kdybych chtěl vésti národ na jatka…”⁹ Oba (E. Beneš a Pius XII.) nebyli zbabělci a splnili svůj úkol. Ono “kdyby” zůstane vždy nezodpovězenou otázkou. Ale rozumím této otázce.

“Pius XII. snad – s ohledem na jeho kritiky – mlčel, ale rozhodně nezůstal pasivní. Možná jen jeho hlas nebyl dostatečně důrazný, aby prorazil hluk děsivé války. Nechal by se přesto A. Hitler papežovou výzvou odradit? Papež pracoval ve prospěch potřebných skrytě, protože věřil, že neprovokativní praktická pomoc v posledku zachrání více Židů než grandiózní slovní odsouzení nacistického režimu, což po válce ocenila většina přeživších Židů. Rozhodně nebyl ve svém mlčení k holocaustu sám, mlčela rovněž většina zemí tehdejšího světa včetně velmocí. Můžeme si však položit poměrně provokativní otázky – byly by církevní dějiny jiné, kdyby byl v roce 1939 byl zvolen místo Pia XII. jeho předchůdce Pius XI.? Pravděpodobně ano. Zabránil by však Pius XI. v roce 1939 rozpoutáni války? Pravděpodobně ne.”¹⁰

Válku neprohráli ani Pius XII., ani Edvard Beneš. Bitvy vyhráli a zvítězili: Koněv, Malinovskij, Žukov, Eisenhower, Patton, Montgomery, Charles de Gaulle. Ale vítězství připadlo Josifu Vissarionovičovi Stalinovi, který de facto spolu s Adolfem Hitlerem válku začali…



****

¹ Fattorini, E., Pio, Hitler e Mussolini, La solitudine di un papa, Giulio Einaudi editore s.p.a., Torino 2007 str. 199
² Chiron, Y, Pio XI., Il papa dei Patti Lateranensi e dell’opposizione ai totalitarismi, str. 457
³ Fattorini, E., Pio, Hitler e Mussolini, La solitudine di un papa, Giulio Einaudi editore s.p.a., Torino 2007 str. 199
⁴ Chiron, Y, Pio XI., Il papa dei Patti Lateranensi e dell’opposizione ai totalitarismi, str. 288
⁵ Chiron, Y, Pio XI., Il papa dei Patti Lateranensi e dell’opposizione ai totalitarismi, str. 289
⁶ Fattorini, E., Pio, Hitler e Mussolini, La solitudine di un papa, Giulio Einaudi editore s.p.a., Torino 2007, str. 184
⁷ Chiron, Y, Pio XI., Il papa dei Patti Lateranensi e dell’opposizione ai totalitarismi, str. 131
⁸ Šmíd, M., Vatikán a Německý nacismus 1923-1945, Triton 2019, str. 254
⁹ https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2607008-videl-jsem-slzy-v-ocich-generalu-pred-80-lety-se-benes-vzdal-mnichovskemu-verdiktu
¹⁰ Šmíd, M., Vatikán a Německý nacismus 1923 - 1945, Triton 2019, str. 288