Pokud se jednou někdo, za pár století bude učit v církevních dějinách o dvacátém století, zcela jistě zmíní mezi velkými událostmi Druhý vatikánský koncil a muže, který ho uvedl v praxi, polského papeže Wojtyłu. Dílo vatikánského koncilu sice převzal po svých předchůdcích, ale byl to právě on, za jehož pontifikátu uvedla církev změny v praxi a zcela změnila svou politiku. Dnes už nám to přijde skoro jako samozřejmé, ale koncilní reforma skutečně nebyla o odbourání manipulu či otočení oltáře, ale o hledání cesty k veřejnosti.

Papež Jan Pavel II. se narodil v Krakově (ve Wadowicích), který kdysi býval součástí našeho společného státu. Své mládí prožil mezi katedrálou na Wawelu, zasvěcené sv. Stanislavovi a Václavovi a kostelem sv. Vojtěcha u nádherného krakovského náměstí. Možná také měl po celou dobu svého života proto k nám, k naší svatováclavské a svatovojtěšské tradici tak úzký vztah, do té doby ze strany pontifika nevídaný a je otázka, jestli se podobná situace bude ještě někdy opakovat. V době komunistické totality se setkával spolu s ostatním polským klérem s našimi duchovními osobnostmi ve svých oblíbených Tatrách. Po volbě Jana Pavla I. odcestoval s našimi tezemi za novým papežem. Krátce na to se nakonec stal sám papežem. Politické situaci v naší zemi proto velmi dobře rozuměl, bedlivě ji sledoval a dokud to bylo v jeho možnostech, tak napomohl navázání mezi polskou Solidaritou a naší Chartou 77 vč. česko-polsko-slovenské spolupráce se sídlem ve Vratislavi. Papež recitátor, herec, režisér a dramatik. To byl moment, který ho také spojoval s prezidentem Václavem Havlem, kterého nikdy nezapomněl nechat pozdravovat. Svědectví by o tom mohl vydat první český velvyslanec u Vatikánu, František X. Halas.

Vzpomínám tu muže, který prožil dvě totality. Ne jako privilegovaná osoba v chráněném postavení, ale jako ten, který se musel bránit. Vykonával dělnické povolání, byl tajným studentem teologie, ale také věděl, že k zápasu s totalitou a diktaturou, když už není dostatek jiných prostředků, je třeba sáhnout ke zbrani, která překoná všechny jiné - k síle slova. Musím také zmínit, že by nebylo papeže Wojtyły, kdyby nebylo polského primase tisíciletí, kardinála Stefana Wyszyńského. Tím nechci říci, že by Wyszyński papeže Jana Pavla II. vytvořil, ale kdo zná polskou poválečnou situaci, ví jak těžce se na troskách druhé světové války a související krize polského katolicismu související s tezí, že Bůh je po válce mrtev, začínalo. Když se kardinál Wyszyński vrací v roce 1956 z internace, pronáší o pouti k polskému národu památná slova, na kterých se zakládá nový polský katolicismus.

Když jsem kardinála Wojtyłu poprvé jako dominikánský seminarista-terciář potkal, byl jsem nula a ani jsem se k němu nedostal, abych mu podal ruku. Slyšel jsem ale tehdy od krakovské inteligence, že v Polsku mají dva kardinály. Jednoho pro lid, Wyszyńského a druhého pro inteligenci, Wojtyłu. I když mezi nimi nebyla vždy zcela shoda, nikdo z polského episkopátu, včetně budoucího papeže Wojtyły, se Wyszyńského linii neodvážil zpochybňovat, či nerealizovat. V tom byla jeho síla.

V tomto prostředí byl kardinál Karol Wojtyła formován. Jeho vztah k hodnotám, které vytváří to, co nazýváme Evropou, vychází z národní kultury, literatury a divadla. Zároveň byl i synem vojáka, proto měl i vztah ke složkám, které Polsko hájily. Polské krveprolití u Monte Cassina a nesmírná kulturní ztráta zničením starobylého opatství je momentem, který se následně opakovaně prolíná v jeho úvahách o Polsku a Evropě. Svým podílem na utváření prostoru svobody, který církev vytvořila v oblasti školství, se stal duchovním otcem polské inteligence 20. století.

Jako papež dal nový jazyk encyklikám. Vždy stavěl na racionalitě, která musí spolupracovat s vírou; a víra, která potřebuje rozum, aby se nestala ideologií a fanatismem. To je důležité, když pracujete s velkým množstvím společenských vrstev, kde určitá část společnosti jedná emocionálně. Víme, že slovanská i polská emocionalita má svůj silný význam, přesto se však nestává fanatickou.

Jeho zápas o návrat svobody a demokracie je také odrazem historie Polska. Víme že Rzeczpospolita Polska byla druhou zemí na světě, která měla ústavu podle amerického vzoru. Byl to také krakovský děkan teologické fakulty Pavel Wlodek, který na kostnickém koncilu hájil teze náboženské svobody, že nikdo nemůže být ke své víře nucen a nikdo nemůže být vzhledem ke své víře zbaven úřadu a vlády. To byl moment, kdy kostnický koncil napravil mnohé z toho, za co má u nás záporné znaménko. Jan Pavel II. po svém zvolení pak pronesl větu “nebojte se, nebojte se Krista”, a když se ho ptali, co bude s umlčenou církví, odpovídá “církev již mluví”. Byl to jeho hlas a síla jeho slova.

Generál De Gaulle mluvil o Evropě po Ural, papež Jan Pavel II. o Evropě po Vladivostok. Uvědomoval si, že je to křesťanství, co vytváří základy evropské identity, tedy identity lidské důstojnosti ve svobodné a demokratické společnosti. Tato představa Evangelia byla v evropské civilizaci plně realizována. Nikoliv bez chyb, ale jinde tyto kroky nikdo nevytvořil. Jestliže Karel Čapek v rozhovoru s TGM mluví o tom, že hranice demokracie jsou totožné s hranicemi britského impéria, já se odvážím tvrdit, že hranice demokracie souvisí s křesťanskou civilizací a křesťanskou kulturou.

Papež Jan Pavel II. spolu s velkými osobnostmi tehdejší doby, Ronaldem Reaganem, Margaret Thatcherovou a Helmutem Kohlem pojmenovávají říši zla a vstoupí s ní do otevřeného zápasu. V dubnu 1981 je spáchán atentát na Ronalda Reagana a v květnu na papeže Jana Pavla II. Jsme také svědky toho, že ve Varšavě umírá kardinál Wyszyński (28.5. 1981). V tomto zlomovém roce, který mohl nasměrovat vývoj událostí opačným směrem, se tito dva muži setkávají ve Vatikánu a několik hodin spolu hovoří. O čem spolu při osobním hodinovém rozhovoru hovořili se už nedozvíme, víme ale, že se oba přihlašují k zápasu za víru a její svobodu. Tento krok vyústil v pád berlínské zdi a železné opony v Evropě. V roce 1990 tak mohl prezident Havel uvítat historicky první papežskou návštěvu v naších zemích. "Člověk, který byl ještě před šesti měsíci zatýkán jako nepřítel svého státu, vítá dnes jako jeho prezident prvního papeže v dějinách katolické církve, který stanul na půdě, kde tento stát leží."

Myslím, že vztah svatého Jana Pavla II. k demokracii, k lidské přirozenosti, k otázce manželství sexuality a života, vztah rozumu a víry, že to jsou skutečnosti, kterými vstoupil do dějin. Hlas, který se objevil krátce po jeho úmrtí, že by měl být nazván Janem Pavlem Velikým, potvrdil i papež Benedikt v listu psaném k tomuto výročí. To neznamená, že by nebyly další osobnosti, které se na výše popsané obrodě podílely. Papež Wojtyła je mezi nimi určitá ikona 20. století. A moje přesvědčení je, že bude-li někdo zkoušen z církevních dějin 20. století, bude citovat kromě zmíněného Druhého vatikánského koncilu dvě jména. Svatého Jana Pavla Velikého, patrona Evropy a Matku Terezu.