Tak jako velehradské pouti znamenají v naší historii důležité momenty spojované i s velkými zvraty, tak je tomu i dnes. Jedním z těch důvodů je, že vás zde měl pozdravit a přednést homilii jeden ze tří kardinálů narozených v dnešní České republice a to kardinál Michael Czerny, brněnský rodák, a měli jsme vás pozdravit všichni tři, tedy i vídeňský kardinál Christoph Schönborn a moje maličkost, nejenom jako rodáci, ale i jako zástupci tří národností, které tvoří dějiny naší kultury a duchovního života - Češi, Němci i Židé. Musíte se však spokojit jen s mou promluvou, která mne určitým způsobem zaskočila.

Před třiceti lety uvítal Velehrad očekávaného poutníka, velkého papeže sv. Jana Pavla II. Dovolte mi, abych připomněl jeho slova z 22. dubna 1990: „Toto je den, který učinil Pán, radujme se z něho a jásejme!“ (Žl 118,24) …. Setkáváme se na Velehradě v pradávném srdci Velkomoravské říše... Zde jsou naše kořeny (říká slovanský papež). Je to den evangelia vzcházející nad dějinami Slovanů: apoštolskou službou obou bratří v dějinách Slovanů zapustila kořeny pravda o Kristu, který je kámen nárožní (Mt 21,42)…. Jejich misie byla dalším pokračováním poslání, které začalo v Jeruzalémském večeřadle v den Zmrtvýchvstání. V jejich misii působil tentýž Duch Svatý, kterého apoštolové přijali od Zmrtvýchvstalého Pána.“

Odvážím se tvrdit, nebylo by tohoto radostného dne, kdyby pět let předtím v roce 1985 se zde nekonala slavná cyrilometodějská pouť, na kterou papež Wojtyła nemohl přijet, bylo mu to zakázáno. Myslím, že mohu tvrdit, že tato pouť na začátku perestrojky patřila k nejradostnějším a také i nejvýznačnějším projevům naší víry a touhy po svobodě, z které žije církev i v dnešních dnech. Tato pouť nám, tehdy mladým, či lidem střední generace, postavila otázku: co bude dál? Odpověď zformuloval Václav Benda ve své eseji „Jak dál po Velehradě“. Jaké byly reakce? Nebudu je raději rozebírat. Z této atmosféry se také zrodila iniciativa Desetiletí duchovní obnovy českého národa (1987) vyhlášená kardinálem František Tomáškem. Velehrad nám dovolil nalézt kořeny naší identity. Zde podle tradice byla také pokřtěna pramáti národa sv. Ludmila sv. Metodějem a obdržela mariánský medailon, později nazvaný Palladium, který našel své místo na prsou svatého Václava, jejího vnuka a stal se tak součástí naší národní a duchovní identity. Nepopíráme tím úsilí iroskotských misionářů a jejich pokračovatelů, kterým vděčí moravští vladykové za křest v Pasově (831) a čtrnáct českých lechů v Řezně (845). Avšak křest manželského páru Bořivoje a sv. Ludmily položil základy naší státní identitě a také pak plnohodnotně navázal po zániku Velkomoravské říše na její státnost. Jan Pavel II. ve své homilii připomněl skutečnost trojúhelníku tvořeného body Soluň (místo misie sv. apoštola Pavla), Montecassino (založené sv. Benediktem) a Velehrad. Jsou to také i tři reprezentace tohoto misijního díla - sv. Cyril a Metoděj, sv. Ludmila a sv. Václav, sv. Vojtěch a kněžna Doubravka. Od těchto postav se odvíjí identita Střední Evropy, Čech, Slovenska, Polska a Maďarska. Tyto skutečnosti bychom si měli připomenout v příštím roce, kdy uplyne 1 100 let od umučení sv. Ludmily. Toto výročí si připomeneme v den národní pouti na Tetíně.

Současná situace po koronavirové ráně, která jak doufáme, dohasíná, klademe si mnozí otázku, jak dál. Můžeme hovořit o globální existenciální otázce. Současný neklid, projevy násilí, vandalismus masových demonstrací zasahují současný svět. Jak dál, ptají se politici, ekonomové, podnikatelé, ale i naše rodiny, naši přátelé. Klademe si tuto otázku i my, věřící křesťané.
Velehrad byl vždy místem touhy po lidské, kulturní a duchovní jednotě. Síla Velehradu vyrůstá z Božího slova, z Evangelia, z Písma, chcete-li, z Bible. Velehrad to je i místo eucharistického slavení a místo mariánské úcty. Právě v době koronaviru byl vztyčen v našem hlavním městě po 102 letech na dlažbu Staroměstského náměstí symbol úcty k té, jejíž kult z Cařihradu přinesli svatí bratři Cyril a Metoděj. Jsme však svědky, že kýžená a často v modlitbě sdělovaná jednota není skutečností. Vztah k Božímu slovu, k Písmu, se napříč konfesemi drolí. Větší autoritu mají interpreti, než řeč Ducha Svatého, než slova Ježíšova! Společnost nedělí jenom bezradná roztříštěnost politických idejí s vytrácejícími se hodnotami, ale tato roztříštěnost je plně podporována až nesmiřitelnými výpady, většinou mediálními prostředky, především sociálními sítěmi. Ty posílají do ulic manifestanty a svolávají demonstrace. Stavíme a kácíme sochy. Můžeme se ptát, není to skutečně fenomén zániku naší tj. západní ale i křesťanské civilizace, která však se zrodila v trojúhelníku Jeruzalém, Athény a Řím? Stavíme-li gymnázia, hovoříme o ideálech antiky, ale skutečnost je jiná. Jsou to často jen prázdná slova naplněná pouze virtuální realitou... Stržená socha sv. Junípery Serry, apoštola Kalifornie, ukazuje na hlubokou neznalost historie o zápasu o lidskou svobodu, o zápasu o zrušení otroctví, které bylo vysloveno již v 16. století španělskými cortesi prohlášením, které začíná slovy Francisca de Vitoria: „Žádný člověk se nerodí jako otrok...“ Doplním tyto své úvahy slovy pana prezidenta - prezidenta Karlovarského filmového festivalu Jiřího Bartošky: „Když vidím, jak dav křepčí kolem nějaké povalené sochy, třeba kolem Kolumba nebo Cervantese, mám pocit, že vidím záběry, jak Goebbels hází do ohně knihy Thomase Manna, ten svět se úplně zbláznil...“ (Jiří Bartoška, Echo24). Ptám se každého z vás s touhou po upřímnosti o vlastní pravdivosti, jak se tázal před svou popravou hrdina odboje generál Heliodor Píka!: „Není lehké nelhat. Není vůbec jednoduché zůstat ve společnosti druhých lidí pravdivý a věrný svému vnitřnímu přesvědčení a prožitku. A stejně těžké, ne-li mnohem těžší, je zůstat upřímný sám k sobě. Hledat pravdu o sobě samém, podívat se jí do očí a neuhnout. Unést svůj opravdový vnitřní svět, nepodvádět svou nejintimnější a tedy nejzranitelnější pravdu. Denně se ptát a denně si odpovídat tak upřímně, jak jen to umíme na životní otázky, postoje a směřování.“

Jak dál? Myslím, že odpověď existuje, jsou to Ježíšova slova: „Budete mi svědky...“ Jedině pravdivé svědectví o naší víře v Ježíše Krista, jedině svědectví o naší věrnosti evangeliu, pravdivé svědectví o věrnosti Ježíšovu zlatému pravidlu: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12).

Hromady prohlášení, nekonečné seznamy zákonů a předpisů, slova o usmíření a přátelství přesytili naši společnost. Ale již neutajovaná nespokojenost propojovaná s nenávistí, závistí a pomstychtivostí nás usvědčují o nepravdivosti. Třicet let nám snad stačilo, abychom pochopili, že svoboda není bez odpovědnosti. Nápis na pomníku padlým vojákům v Koreji hlásá: „Freedom is not free.“ – Doufám, že ho barbaři nezničili.
Láska není bez odpuštění a demokracie nemůže být bez zbožnosti, mravnosti a úcty k druhému, to jsou pak zdroje pravé tolerance. (volně podle TGM).

A tak přijměte na závěr slova, která zde při pouti vždy zpíváme, slova sedmé sloky: „I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudeme dbát odvěkého vraha, nedáme sobě bráti věčných statků, víře vždy věrni budou Moravané a dodám s nimi Slezané i Čechové, Slováci i další národové, kteří žijí v naší vlasti; dědictví otců zachovej nám, Pane!“
Jsme v rukou Božích!

A tak ať zazní slova svatého Jana Pavla II. z 22. dubna 1990: „Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? (1 Jan 5,5) Milovaní synové a dcery, žijte i vy touto vírou v Ježíše, abyste i vy zvítězili s ním!“
Panno Maria, Matko Unie, Palladium země české, Vítězná ochrano Moravy, oroduj za nás!

AMEN.

Homilie Dominika kardinála Duky OP na velehradské pouti 5. července 2020.