Stenoprotokol projevu k novele insolvenčního zákona prosloveného ve sněmovně 20. března 2018:

Děkuji za slovo, pane předsedající.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych vás seznámil se stanoviskem TOP 09 k této předložené novele.

Na úvod chci jasně říci, že TOP 09 podporuje snahy o řešení tíživé situace dlužníků a vnímá nutnost existence oddlužení jakožto institutu, který je mimořádný, ale kterého zároveň není úplně nepřekonatelné dosáhnout. Ostatně oddlužení jako takové není žádná novota a z historie známe mnohé příklady.

Velmi známý je třeba příklad odpuštění dluhů v dobách biblických, tedy každý sedmý rok pro Židy a každý 49. rok zcela pro všechny, dál pak zmiňme Anglii, anglický zákon královny Anny z počátku 18. století, kdy, pokud dlužník zpeněžil všechen svůj majetek, získal souhlas čtyř pětin věřitelů a choval-li se aktivně, vstřícně, v zájmu věřitelů, tak mu bylo odpuštěno placení zbylých pohledávek. Už tehdy bylo jasné, že řešit skutečně kritické situace dlužníků je nezbytné. Slavný právník William Blackstone k hlavnímu smyslu oddlužení, tedy navrácení dlužníka zpět do společnosti, píše: "Pročež se bankrotář stane znovu očistěným od dluhů a může se tak stát užitečným členem společnosti." Takže tolik k tomu. Předlužení a úpadek jsou součástí společnosti od doby, co lidé přišli na to, že peníze mohou vytvářet peníze a že půjčovat je výhodné. Tolik historický úvod a pojďme přejít k předmětnému návrhu.

První tematický okruh této úpravy se týká oddlužení manželů. Zde zmiňme předchozí novelu, zákon č. 294/2013 Sb. Ta umožnila společné podání návrhu na povolení oddlužení a tato předkládaná novela na ni navazuje. Podle doplněného odstavce 4 § 25 by nyní insolvenční soud, byť ne zcela automaticky, určoval stejného insolvenčního správce pro oba dva manžele. Já tomu sledovanému záměru rozumím, považuji ho za racionální, ale myslím, že tomuto na první pohled drobnému ustanovení bychom měli v ústavně právním výboru věnovat velkou pozornost a konzultovat jeho možné dopady s insolvenčními správci. Míním tím zejména řešit otázky spojené s místní příslušností manželů a dopady na určování insolvenčních správců. V kontextu novelizovaného § 274 pak i zaměřit se na otázku odměny insolvenčních správců v případě dvou řízení manželů vedenými dvěma různými insolvenčními správci. Ale k té odměně insolvenčních správců se pak ještě vrátím.

Dámy a pánové, jsem z vás všech zde přítomných kolegů a kolegyň nejmladší, jsem politický nováček a mám se mnohé co učit. Ale jsou věci, které bych velmi nerad bezmyšlenkovitě přejímal, a jedna z těch věcí je jistá rutina vnímání, tzn., že to, co je předložený politickým konkurentem, zde hnutím ANO, ústy pana ministra spravedlnosti, takže je nutné to hanět v plném rozsahu a automaticky to shodit.

To, co myslím, že je v této novele dobré, vhodné a potřebné, je důraz na to, aby dlužník skutečně věděl, do čeho jde, aby nevnímal jen světlo na konci tunelu v podobě osvobození od placení pohledávek, to je těch sedm let, ale aby si byl vědom i mnohých povinností. Oproti stávající úpravě v tomto cítím velký posun. Nově by musel dlužník k návrhu na povolení oddlužení přiložit i čestné prohlášení o tom, že zná své povinnosti a že si bude počínat poctivě. Papír snese mnohé, a proto nad to bude moci insolvenční soud na návrh insolvenčního správce mít možnost uložit sociální poradenství, aby došlo např. k prohloubení finanční a dluhové gramotnosti, po které tu už poněkolikáté volám.

Pozitivní je i nastavení dlouhého, v tomto případě desetiletého, období, během nějž nebude dlužníku znovu povoleno oddlužení. Podtrhává se tak mimořádnost benefitia oddlužení.

Problematickým ustanovením je už ale stanovení maximální výše pohledávek nezajištěných věřitelů. V předloženém návrhu se jedná o tisícinásobek existenčního minima, tj. 2,2 milionu. Z dostupných dat lze zjistit, že takových povinných exekučních řízení je oproti zbytku minimum. Přesto bych zde navrhoval určitou korekci. 2,2 milionu, to je opravdu hodně peněz a signál směrem k dlužníkům, že i když se opravdu excesivně zadluží, budou moci být oddluženi. Průměrná výše pohledávek nezajištěných věřitelů v oddlužení je přibližně 600 až 800 tisíc, ono je to ostatně zmíněno i v důvodové zprávě. Snížení oné hranice z 2,2 milionu i třeba na polovinu, to přišlo jako návrh od Exekutorské komory, by tak negativně nepostihlo ty, kterým především má tato novela pomoci.

Klíčové politikum dlouhodobě spojené s touto novelou je výše uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů nutná ke splnění oddlužení, a tudíž osvobození od placení zbylých pohledávek nezajištěných věřitelů. Pouze někdo, kdo by byl naprosto přezíravý k osudům stovek tisíc dlužníků, by řekl, že současný stav necelých 20 tisíc oddlužení je dostačující a že masivní počet exekučních řízení či vícenásobné exekuce nejsou problémem. Skutečně problémem jsou a myslím, že měly významný dopad na výsledky proběhlých voleb.

S takovým postojem jsem se setkal výjimečně, a lze proto očekávat, že debata se nebude nést v duchu, zda tento společenský jev řešit, nebo ne, ale spíše jakými způsoby a jak moc jít dlužníkům vstříc.

Z důvodové zprávy z vystoupení navrhovatele je zcela zjevné, že smyslem této novely je pomoci dostat stovky tisíc lidí z dluhové pasti. Ostatně proto je (nesrozumitelné) součástí novely úprava, že by dlužníci museli pouze sedm let nést náklady spojené s insolvenčním řízením, a to by stačilo. Slovo pouze se netýká délky oddlužení, neboť sedm let je myslím doba hraniční, když se podíváme na zahraniční úpravy, tak je to nejdelší úprava. A těch sedm let je zároveň dostatečně dlouhý očistec. Slovo pouze se týká oné nuly zaplacené věřitelům.

Vedle zástupců z řad insolvenčních správců a neziskového sektoru jsem měl možnost konzultovat to i s panem ministrem, jenž říkal, že když bychom chtěli po dlužnících zaplatit něco víc, než nulu, což je poměrně legitimní požadavek, tak by na možnost oddlužení nedosáhlo mnoho seniorů, a ať jim to jdu říci.

Myslím, že přesně tohle reprezentuje snahu o to udělat z návrhu tak, jak je předložen, to jediné správné řešení, a ze všech, kteří s ním nesouhlasí, ty nelidské poslance, kteří tu situaci nechtějí řešit. Už jaksi je smlčeno ale, že oněch zmiňovaných až 655 tisíc dlužníků v dluhové pasti se nedostane do systému za jeden jediný rok. To je nemožné. Pan ministr sice může tvrdit, že jim tento návrh pomůže, ale již neříká, že si na řešení jejich situace budou muset nějaký ten rok počkat.

Proč? V roce 2017 bylo podáno nějakých 20 tisíc návrhů na povolení oddlužení. Nápad stovek tisíc návrhů na oddlužení by insolvenční soudy nikdy nebyly s to zvládnout. Ale to samotné by se vlastně vůbec nestalo, protože tolik návrhů by neměl ani kdo podat, zmiňovali jsme to dneska i nesčetněkrát na podvýboru, neboť tak může činit pouze omezený okruh osob. Už nyní musí mnozí dlužníci čekat na to, než se dostanou na řadu, a akreditovaná osoba jim připraví návrh na povolení oddlužení. Dnes jsem to konzultoval s autorem mapy exekucí cz, který mi říkal, že je velmi častá situace, kdy dlužník přijde za akreditovanou osobou, za tou neziskovkou, řekne, vy to máte zadarmo a jiní za to chtějí peníze. Jenže ta neziskovka řekne, no jo, tak ale musíte si měsíc počkat, protože těch žádostí je zkrátka mnoho.

Co se uspokojení pohledávek týče, je podle mého názoru nutné, aby alespoň malá část dluhu byla zaplacena. Víme všichni, jak moc dokáže dluh nakynout. Zvládnout zaplatit ale aspoň 5 či 10 % by měl být schopen každý dlužník, který stát žádá o dobrodiní oddlužení.

Podle pana ministra je ale i 5 či 10 % příliš drakonické. A to je další důležitá věc, která by měla zaznít. Rozdíl mezi současnou úpravou, to znamená pět let a 30 %, a tou navrhovanou, sedm let a 10 %, je značný. Není to tak, že by zde byla ta platná úprava, která je přísná, tak úprava naše, řekněme těch, kteří navrhují aspoň nějaké uspokojení věřitelů, a pak ta jediná správná úprava ministerská. Není to tak, že chtít po dlužnících alespoň 5 či 10 % by umožnilo se dostat do oddlužení jen pár tisícovkám dlužníků.

Ne.

I toto navrhované řešení by mohlo pomoci statisícům dlužníků, neboť se nejen zmenšuje suma, kterou dlužník musí zaplatit, ba dokonce na to má více času, ale s tím rozdílem, že by tak zákonodárce alespoň jasně říkal, že něco drobného, a to teda ve velkých uvozovkách, je potřeba zaplatit. Takže i to námi navrhované řešení by tu situaci samozřejmě řešilo.

Navíc návrh nově jasněji vymezuje možnosti insolvenčního soudu vyjít trochu dlužníkům vstříc a přerušit či prodloužit oddlužení. Myslím, že v pojetí těchto institutů je navrhovatel možná až příliš vstřícný, uvážíme-li, že těch sedm let je opravdu dlouhá a vstřícná doba. A nula je přespříliš vstřícná. Nicméně jsou to další aspekty přerušení a prodloužení, které by při námi navrhovaných 5, 10, 15 procentech dlužníkům značně usnadňovaly bytí. A nelze tak říci, že povinnost deseti zaplacených procent by byla až příliš přísná.

Ještě zpět k odměně insolvenčního správce. Je myslím nutné, pokud tedy již rozvolňujeme podmínky, motivovat insolvenční správce, aby nejeli na půl plynu a hlídali si jen svoji odměnu a náhradu hotových výdajů, ale aby se snažili, aby dlužník opravdu něco uhradil. Jak již o tom padla v debatách řeč, ve výboru bychom se tak měli bavit i o motivačním charakteru odměny insolvenčního správce. Věřím, že tam nějaký konsenzus po odborné konzultaci najdeme. Důležité bude bavit se i o tom, jaká by měla být maximální výše hodnot obydlí, které při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci. Tato výše by podle mého názoru měla být upravena přímo v zákoně, a ne tak, jak je to v této novele, to znamená nějakým podzákonným předpisem.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, máme k tomuto návrhu mnoho konkrétních, konstruktivních výhrad, ale pustíme ho dál, budeme pro něj v prvním čtení hlasovat a vlastními podněty přispějeme při projednávání ve výboru.

Děkuji za pozornost.