Ve svém slavném Kázání na hoře Ježíš Kristus řekl: „Neodporujte tomu, kdo je ničemný; ale ať ti dá políček na pravou tvář kdokoli, obrať k němu i druhou“ nebo „nastav mu i druhou,“ Ježíš chtěl nejspíše říct, že pokud se nějaký člověk snaží s někým vyvolat spor prostřednictvím doslovného políčku — nebo zraňujícího sarkasmu —, ten, kdo je terčem takového útoku, by se měl vyhnout oplácení. Měl by se vyvarovat jednání, které by spustilo řetězec dalších a dalších odvet. Ježíš měl spíš na mysli, že bychom se neměli nechat vyprovokovat k odvetě, tedy že bychom se my sami neměli stát útočníky. Pokud to jde, je moudré předejít střetu tím, že se vzdálíme…

Jak moc těžké, něco takového je pro muže, otce rodiny, veřejně poníženého, navzdory jeho zásluhám a snahám o zlepšení vzájemného soužití. Chtěl jsem být pomyslným mostem, mezi dvěma komunitami, aby se v našem městě žilo lépe. A pak si to napochoduje nějaký namachrovaný Čech do podniku, kde se ve vší slušnosti již pár hodin bavím s přáteli a začne na mě hulákat přes celý Sport-bar:

„ Co tady dělají špinavý cikáni?!“

„Okamžitě odsud táhni, tohle je podnik jenom pro bílé!!“

„Černý cikáni tady nemají co pohledávat v české hospodě!“

„Vypadněte odtud černý huby, nebo vás všechny pozabíjím“


Víc a barvitěji jsem tento víkend dostával políčky na pravou tvář a já nastavoval tu druhou. Nekonečná série nadávek hanobících moji národnostní menšinu, neúnavně útočilo na mě jako jednotlivce, ale zároveň na skupinu obyvatel, Romy jako takové. Plná hospoda a jediná malá, křehká servírka se mě zastala a rasistického útočníka okřikla. Smutné a zároveň traumatizující. Dosáhl jsem svého a nenechal se vyprovokovat, avšak spokojený jsem z toho nebyl. Nedosáhl jsem tím vnitřního prozření, ani naprosté blaženosti. Neměl jsem pocit, že bojuji proti temnotě světlem, ani jsem nezmoudřel. Spíš jsem se zlobil sám na sebe, že můj vnitřní etický kodex je o nastavování druhé tváře, když mě to právě teď tak moc duševně drásá. Ponížení, které jsem prožíval je nezměrné a touha po pomstě je tak silná, až mě to děsí. Ze všeho nejvíce to, ale ranilo mou důstojnost. Důstojnost člověka, který do roztrhání těla panáčkuje, abychom tady všichni mohli žít v pohodě. Tolik hodin snažení a práce, na úkor vlastní rodiny. Čas trávený s aktivisty a lidmi, kteří chtějí pozitivní změny, jsem měl nejspíš věnovat svým dětem, ale já raději pomáhám v procesech integrace národa. Vím, že mnozí neustále vhazují lidi jako já do jednoho pytle spolu s ostatními a jsem na to připraven. Ve chvíli, kdy to osobně naživo schytám přímo do tváře, jsem stejně šokován. Jsem prostě snadno definovatelný, budu navěky středem pozornosti, nikoliv svými schopnostmi a kvalitou charakteru, nýbrž barvou své kůže. Vůbec nevím, jestli bych něco takového dokázal kočírovat ještě jednou, děsí mě vzrůstající nenávist v mém nitru. Ta lítost, postupně přetavující se v hněv by mohla být spouštěčem a já budu donucen své schopnosti a intelekt upřít směrem, kterým nechci.
Pochopitelně, že jsem věc oznámil PČR a sepsal výpověď. Útočníkovo jednání naplňovala podle mého nejméně tři ustanovení paragrafů trestního zákoníku, ale jsem skeptický a vnitřně se smiřuji s tím, že budu vyrozuměn o tom, jak jsem se stal poškozením v incidentu, který bude řešit přestupková komise. I tento scénář bude mít dopad na mou psychiku a předsevzetí. Děsí mě budoucnost a já smekám, opět před Ježíšem pomyslný klobouk. Podruhé, už tu druhou tvář asi nastavit nezvládnu.