Je jakýmsi nepsaným zvykem české politiky vyzmizíkovat dědictví a vliv každého stranického předsedy okamžitě poté, co někdejší vůdce partaje odejde či je nucen odejít z čela strany a většinou i z politické scény.

Platí to dvojnásob, když odchází významný státník, který vykonával vládní funkci, nejlépe tu premiérskou - mediální voda se nad ním zavře rychleji, než nad zaoceánskou rokovou hvězdičkou, která jeden večer zazpívá v pražské Sazka aréně a druhý den pokračuje v turné. Jak poznamenal Machiavelli, „Lidé totiž rádi mění vládu v domnění, že si tím polepší, a teprve zkušenost je poučí, že si vlastně pohoršili.“

Král je mrtev – ať žije král!

Politické hvězdy nepadají z nebe každý den - stává se to ve zlomových dějinných bodech a v těch nejtěžších časech pro zemi a pro strany, kdy jedině oběť nejvyšší dokáže něco zachránit a vrátit ztracenou důvěru lidí. Ovšem s podmínkou, že nová hlava, která naroste přes noc, bude lepší než ta, která večer byla sťata. Stává se to žel málokdy. Nový vládce, který za jásotu davů zasedá na uvolněný trůn sice opanuje společenský prostor, ale zpravidla nebývá zocelen vnitrostranickým bojem o moc, kde se ověřují osobní a politické schopnosti. Nový šéf má jen jednu nepopiratelnou vlastnost – je to člověk, který byl nejblíže svému bývalému šéfu, věrně mu sloužil a tu moc „vyseděl“ či spíše zdědil z pozice stranického místopředsedy. Byl to právě Petr Nečas, který na kongresu ODS v roce 2008 naznačoval, že - řečeno s nadsázkou - Mirek Topolánek potřebuje místopředsedu, který mu bude krýt záda. Dobře věděl, o čem mluvil. Topolánek sice popřál svému nástupci silný mandát, ale poněkud zahořkle zmínil i o tom, že právě Petr Nečas byl součástí útoku proti němu.

Málokoho z delegátů kongresu ODS tato poznámka zaujala, neboť „Král je mrtev – ať žije král!“ To, že nové koště dobře mete, ví každý - až na pár politologů, bývalého vůdce a jeho rodinu. Většina si všímá, že nový vůdce je vstřícnější, sympatičtější, slušnější, nekonfrontační – a také oblíbenější, protože ten, kdo moc dědí, nemusí bojovat, vystačí s kompromisy.

Vzpoura proti otci

Zasednout do čela však nestačí. Se stejnou naléhavosti jako nový kmenový náčelník v subsaharské Africe potřebuje i nový stranický předseda očistný rituál, za pomoci kterého se vymezí a odstřihne zbytek partaje od vlivu svého předchůdce a jeho věrných. Tomuto cílí zpravidla slouží buď velká kmenová sešlost nebo stranický kongres, kde členové skupiny činí veřejné pokání a navzájem si přesvědčují, jak obrovských chyb se dopouštěl bývalý král či předseda (ačkoli dříve si toho nikdo nevšiml) a jak hlubokou změnu teď celé společenství potřebuje. Nejvíce se musí vymezovat nový vůdce, protože byl k tomu dosavadnímu nejblíže. Detailní mechanismus lze najít u Zikmunda Freuda – s tím rozdílem, že v politice „syn“ chce přebrat svému „otci“ nikoliv vlastní matku, ale politickou moc. Pochopitelně, důvodem tohoto přechodového rituálu nebývá jen „pohřeb“ starého a „korunovace“ nového vládce, ale snaha deklarovat změnu kurzu, pomocí kterého se kmen či strana odrazí ode dna a vydá se „správným“ směrem. Nemusí se to povést, protože skuteční charismatičtí lídři a reformátoři se nerodí každý den a kometa, která se vyšvihne na politické nebe ve zlých časech se nemusí proměnit na hvězdnou stálici. Ani silný mandát vlastní strany nemusí kometě stačit k úspěchu ve volbách – získat hlasy tápajících spolustraníků není totéž, co získat hlasy voličů.

Návrat krále

A pak nezapomínejme, že je zde stále ten svržený vládce, který se vrací se stejnou pravidelností jako stín Hamletova otce a pokud nesní o návratu, tak alespoň volá po pomstě. Paleta prostředků jak zasáhnout do politického dění i po odchodu z výsluní moci je velmi pestrá a může sahat od letmé poznámky, že nový šéf partaje „není dost zkušený, výrazný a pevný“ až po kandidaturu proti svému nástupci v čele vlastní politické strany. Nejdramatičtější vztah s dopady na celou politickou scénu zažívá vztah ODS a jejího otce-zakladatele, který si zaslouží speciální psychoanalýzu. Nezapomínejme, že na pádu Topolánkovy vlády měli nejvýznamnější podíl členové ODS, spojení s Hradem. Právě útoky na svoji osobu a svojí následnou rezignaci považuje bývalý předseda ODS Mirek Topolánek za jednu z příčin propadu ODS ve volbách. "Strana, která se neustále hádá, jejíž poslanci se podílejí na pádu vlastní vlády a která prakticky neustále po osm let zpochybňuje svého lídra, nakonec přestává být pro voliče čitelná a přitažlivá," napsal do zprávy spolustraníkům strůjce volebního úspěchu ODS z roku 2006. "Rozumím tomu, že se nové vedení bude chtít odstřihnout od chyb a politiky Mirka Topolánka. Pokládal bych ale za hloupou chybu, kdyby se to nahradilo již překonanou a chybnou politikou Václava Klause," dodává expředseda ODS, který teprve po odchodu ze své funkce přiznal, jakým sebevražedným omylem bylo zvolení otce-zakladatele prezidentem.

Odchod dinosaurů

Kvůli volebním výsledkům odešli ze svých pozic další předsedové stran – dosavadní hlava ČSSD Jiří Paroubek, šéf lidovců Cyril Svoboda a předseda Strany práv občanů Miloš Zeman. Zůstává pouze předseda Strany zelených Ondřej Liška, který chce učinit ještě jeden pokus v senátních a komunálních volbách a svoji funkci navrhnout k dispozici až na listopadovém stranickém sjezdu. Naopak jeho předchůdce Martin Bursík se po prohraných evropských volbách ke své politické zodpovědnosti předsedy přihlásil a rezignoval neprodleně. Už dlouho nezažila česká politika takto masový odchod silných politických „otců“. Probíhá však až překvapivě snadno - bez projevů lítosti či přehnaných díků, bez snahy rozebrat jejich odkaz či přebrat jejích politické dědictví, a to bez ohledu na stranu, v které se ta výměna vedení probíhá. Nemluví se o úspěších bývalého šéfa, které zdaleka nebyly tak samozřejmé, ale jen a jen o jeho chybách. A tak u rozepsaného blogu ke Dni otců se ptám sama sebe – je to tak správné? Proč si nevážíme práci a odkazu naších „otců“, kteří ještě včera byli v této zemí u moci? A není ten důvod stejný, proč neslavíme Den otců, který připadá na třetí červnovou neděli?

Opozice k autoritám

A jak se vůbec chovají Češi ke svým otcům – ať už k otcům rodin, tak i k „otcům vlasti“ – k autoritám, k elitám, ke státníkům a ústavním činitelům? Odpověď možná někoho překvapí. Mimo tradičně velmi pozitivně vnímané postavy prezidenta je vztah Čechů k autoritám, ke svým politickým elitám a vůdcům velmi rezervovaný a velmi často otevřeně opoziční. Většina Čechů považuje hromadění moci za nebezpečné a politiky v exekutivě – za škůdce, jako kdyby to nebyli oni, kdo je vyslal do jejich úřadů. Důvod je beze sporu hlubší než znechucení z posledních kroků toho či jiného veřejného činitele, který nyní opouští veřejný prostor.

Jedním z důvodů může být obecně velmi rezervovaný postoj Čechů k autoritám, které jsou často vnímáni jako něco cizorodého, implantovaného, „vnuceného“ už od bitvy na Bílé hoře. Opozice k autoritám byla budována po staletí jako obranný mechanismus přežití ve zlých časech habsburské monarchie, násilné rekatolizace, Třetí říše či komunistické totality. S těmito historickými autoritami se většina obyvatel českých a moravských zemí nehledě na vnější loajalitu nikdy neztotožnila a zachovala si vnitřní svobodu. Právě tento odstup od rozkazující autority vrchnosti, lidová bagatelizace moci je jednou z silných vlastností neoblíbenější postavy české literatury – dobrého vojáka Švejka (pochopitelně společně s nesmrtelným Járou Cimmermanem).

A tak když muži moci a někdejší vůdcové stran, vlád a širokých mas odcházejí do ústraní, nerve nám to srdce. Nějak bylo, nějak bude – snad přijdou lepší… Ale každý podobný odchod stojí když ne za poděkování, tak alespoň za zamyšlení.

Poděkujme otcům

Každá lidská společnost, skupina či rodina potřebuje řád a vedení - nepochybnou mocenskou autoritu, která byla po tisíciletí ztělesněna v postavě vladaře - mudrce, vůdce, ochránce, stařešiny, otce. Celá armáda psychologů v čele s nesmrtelným Carlem Jungem potvrdila, že vztah k otcovské autoritě je antropologickou konstantou a psychologickým zákonem, který napomáhá naleznout vlastní identitu. Konec konců náš vztah k autoritám, k zákonu a státu je civilizovanějším pokračováním našeho vztahu ke kulturnímu archetypu otce. Revolucionáři, kteří tvrdí opak a popírají autority, většinou sami plánují zasednout na otcův trůn a pokud jsou úspěšní, uchopí ještě větší moc. Češi mají v nesmírné úctě řadu dějinných „otcovských“ postav – především praotce Čecha či „tatíčka“ Masaryka. Tak nezapomínejme i na ty další „otce“, kteří něco udělali pro nás a pro vlast. Poděkujme jim – dnes je totiž Den otců. Svátek, který se v Česku neslaví. Zatím.