K pátému výročí úmrtí

Počet let od úmrtí se začíná kulatit a numerologicky zahání smutek, vyplňuje prázdnotu jeho těla
A bříška pětky rychle tuhnoucím bronzem… V zakouřených „Krásných ztrátách“ v adventní Praze
Rámus a průvan, řeči o karnevalu - dobytí Hradu s červeným srdcem a střelbou růží z děla,
Dášina starost – „Je pozdě, Václave, vzpomeň si, kolik ti je!“ - střih. Pak jen oči klopící bázeň,

Ta… jak se říká… nesmrtelnost, co vymazává stíny a zostřuje rysy. On se nikdy nechtěl stát komturem,
Sochou u bran českého divadelního pekla. Zpětný pohled se košatí. Kdejaká jeho snídaně v trávě
Stává se zlatým dotekem Midase, ožívá ve filmu, omalovánkách, bulváru či blogu ponurém
Vedle masakru v Aleppu. V nářku u jeho rakve bylo více člověka nežli v halasné posmrtné slávě,

Podobné návratu českého krále či nových hippies pochodujících proti vesmírným Trumpům,
Jako ve Hvězdných válkách, až na to, že na plátně dobro vyhrává. Havel zůstává rytířem,
Donkichotem ve svetru, dalajlámou Západu, dobrým větrem do plachet všem duelantům –
Malým Davidům v boji s jejich Goliáši, disidentům totalit, uvrženým mocí za mříže,

Hlasem znějícím z bájné říše svobody, co kdysi sídlila na Pražském hradě. Havel psal mnoha
Vězňům svědomí: tak starý Krymský Tatar – s dlouhými přestávkami na šluka - vyprávěl,,
Jak mu bachař strčil dopis do břečky, aby nešel přečíst. Zapůsobil, jako vzkaz od Boha,
Pomohl mu přežít deset let plus další dva roky za katrem, protože si přečetl podpis: Havel.

„Ale bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost … tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi.
Nikoli však jinde. Kdesi tu…“ – není státníkem ten, kdo si jako Pilát ruce nad děním umývá,
I když je po smrti. Hra o trůny se znovu rozjíždí po odpískaném konci dějin. V boji s recesí
Lze odlévat pušky a probouzet stíny, ovšem pravda vítězí, i když na čas poražena bývá.