Diplomatická válka mezi Nizozemskem a Tureckem oslabuje Evropu

V dubnu v Turecku proběhne referendum o ústavní reformě, která má předat prezidentovi neomezené pravomoci. Prezident Recep Tayyip Erdogan se rozhodl získat podporu tureckých občanů v těch evropských zemích, kde jsou početné turecké diaspory. V Evropě žijí téměř čtyři miliony Turků, tedy asi pět procent tureckých voličů s dvojím občanstvím, kteří vidí jak se pomalu, ale jistě zavírá se pro jejich domovinu brána do EU - po desetiletích evropských slibů a „domácích úkolů“ Tureckem splněných. Přitom Turecko je jak členem NATO, tak klíčovou zemí pro řešení evropské uprchlické krize.

Mohou politici vést politickou kampaň v zahraničí?

Německo, Rakousko a Švýcarsko zakázaly na svém území shromáždění v rámci politické kampaně před tureckým referendem k předání neomezených pravomoci tureckému prezidentovi, jako něco, co není úplně demokratické. Turecký prezident okamžitě využil tyto zákazy ve svůj prospěch, aby ve vlastní zemi rozpoutal protievropské nálady. Turecké noviny, které se ještě nedávno vysmívaly ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, se nyní pustily do německé kancléřky Angely Merkelové, a zobrazily ji v nacistické uniformě, ačkoliv její rodina byla za druhé světové války perzekvována.

V Nizozemsku žije zhruba půl milionu Turků, proto nebylo překvapením, že tam Erdogan vyslal tureckého ministra zahraničí Mevlüta Çavuşoğlu a ministryni pro rodinu Fatmu Betül Sayan Kayaovou. Oba měli agitovat mezi Turky v nizozemském Rotterdamu.

Pak došlo k dramatu. Nejdříve nizozemské úřady otočily letadlo tureckého ministra zahraničí Çavuşoğlu, pak vykázaly Fatmu Kayaovou, která stačila dorazit do Rotterdamu autem. Turecké mítinky byly zakázány z bezpečnostních důvodů. Ve středu v Nizozemsku proběhnou parlamentní volby a premiér Mark Rutte počítal i s politickými body za tvrdost a zásadovost v postoji proti Erdoganově diktátorské kampani v Nizozemsku.

Svoboda projevu a lidská práva? Bezpečnost je důležitější

Po bitvě je každý generálem, a tak vzniká otázka: nebylo by bezpečnější a moudřejší, aby nizozemské orgány povolily uspořádat mítink místních Turků, jako to učinili Francouzi? Právě vyhnání tureckých ministrů vyvolalo v Rotterdamu nepokoje, při nichž se místní Turci snažili prorazit kordon policistů kolem konzulátu své historické vlasti. Policie použila slzný plyn, vodní děla a speciálně vycvičené psy.

Erdoganovi netrvalo dlouho a přirovnal Nizozemce k fašistům a dědicům nacismu. Turecký prezident v zápalu kampaně před referendem pro svou okázalou nevzdělanost a pohrdání historickou pamětí neví, co odporného prohlásil. Nebo naopak ví to až moc dobře? Nacisté v roce 1940 město Rotterdam vybombardovali, přitom na 800 obyvatel padlo za oběť. Mevlüt Çavuşoğlu se ke svému prezidentovi přidal a označil Nizozemsko za "metropoli fašismu".

Nizozemský premiér Mark Rutte prohlásil, že jeho země se nenechá vydírat a pohrozil Turecku vážnými ekonomickými důsledky.

Kdo je vítěz? Evropa je zase o něco slabší

Lidé s diktátorskými sklony jsou většinou obratnějšími politiky a vyhrávají v čelných soubojích. Jednají zcela pragmaticky a bezzásadově, zatímco demokratický politik je omezen mantinely slušnosti, úcty k humanistickým hodnotám a politické korektnosti.

Erdogan obvinil nizozemského premiéra, že ve jménu svých volebních výsledků obětuje vztah mezi Nizozemskem a Tureckem. A neobětuje sám Erdogan vztah Turecka k Evropě a budoucnost své země jen kvůli své podpoře v referendu a získání absolutní moci? Beze sporu ano. Ale ukázalo se, že si počíná geopoliticky daleko obratněji než nizozemský premiér, kterému se po vyhoštění tureckých ministrů situace vymkla z rukou. Turecká ministryně pro rodinu se postavila do role oběti, jejíž lidská práva porušilo Nizozemsko, jež Erdogan přirovnal k banánové republice. Nejenže nizozemský premiér oslabil sám sebe v nadcházejících volbách do nizozemského parlamentu a uvolnil cestu pravicovému populistovi Geertu Wildersovi, ale přiblížil referendum o odchodu své země z EU a urychlil odklon Turecka od západního bloku a EU směrem na východ, k Putinovu Rusku.

Z tohoto zvratu těží především zmíněné Putinovo Rusko, jehož dlouhodobým cílem je rozvracení Evropské unie a oddělování nových spojenců od Západu. Evropské země si stále častěji dávají góly do vlastní branky, a to za jásotu svých občanů, kteří nechápou, že Evropa se tak stává zase o něco slabší.