Proč druhá československá republika vracela židovské uprchlíky zpátky do okupovaných Sudet

Ve čtvrtek čínský umělec Aj Wej-wej ve Veletržním paláci v Praze představil svůj „Zákon cesty“ – obří nafukovací člun s uprchlíky. Veletržní palác sloužil v letech 1939–1941 jako shromaždiště Židů před jejich deportací do koncentračního tábora v Terezíně. V pátek v chomutovském hotelu s příznačným názvem „Sudety“ přednesl profesor místního gymnázia Josef März přednášku o historii chomutovských Židů až po holocaust druhé světové války. Židovské uprchlíky ze Sudet na území tzv. druhé československé republiky nikdo nechtěl, přestože prchali do Prahy, ale cítili se Němci a často neuměli česky. Jejich příběhy se mi tak protnuly s příběhy dnešních uprchlíků, utíkajících do Evropy před válkou a svou kulturou a jazykem v nás evokující představu těch, před kým prchají. Výsledkem záměny v naších hlavách může být odlidštění utečenců a splynutí obětí a pachatelů, což nás může zbavovat potřeby pomáhat a pocitů viny.


Co je to za nápad trávit šábes v Sudetech? Totéž jako milovat svého nepřítele, mein Herz,
V Chomutově bývalo vyhnanství - přeshraniční nákaza, domov hledej třeba u svého Boha.
Po točitých schodech do sklepa historie nás vede profesor gymnázia Pepa März -
Vergilius, znalý domovského pekla, vypráví, dokud nezčerná obloha

Nad Krušnohořím. Noc je jen prázdná brána. Hvězdy šabatu rozšlehané na ostrou žluť
Stěhují se na nebeský hřbitov z krajiny mezi srdcem a pasem milionů kabátů,
Co přišly o majitele. Aspoň jednoho ze sousedů jménem – šémem - čímkoliv vzbuď,
Třeba řehtačkou. Zde leží Familie Schulz, vážená rodina lékařů a advokátů,

Někde mezi psím útulkem a Kovošrotem. Rabi Krakauer bydlel u synagogy, také vyučoval
Na gymplu. V osmatřicátém utekl do Prahy, byl deportován do Lodže. Stopy u Chelmna končí.
Upravená bradka, cvikr s řetízkem, ortodoxní turban, zrcadlící tvář - zasmušilý ovál,
Přeťatý hořkým pohledem pastýře, co neochránil ovečky své a sám se pomalu loučí.

Druhá československá republika nepřijímala Židy z okupovaných Sudet -
Mluvili jako Němci, museli se vrátit zpět a čekat na transport, který se stal poslední
Cestou přes Terezín. Před žebráckou mošnou a vězením, před putováním do lágrů a ghett
Si nikdo není jist, jak praví přísloví. Strach je koření života coby přežití, stín polední

Božích mlýnů, ale pokud nějaké melou, jsou slepé. „Z kola ven, tentokrát padlo to na tebe…“
Dětské rozpočítávadlo se nemýlí, ale i kdyby, někdo musí nastoupit do odsunu,
S trojúhelníkem na klopě či s páskou přes rukáv do dobytčáku - „Kam to jede, rebe?“ -
Nebo na loď jako kdysi Noe – do archy. Dějiny se vrací přes moře na gumovém člunu.