Vloni se Evropský parlament dohadoval s členskými státy o podobě unijního rozpočtu pro rok 2011 až skoro do Vánoc. Zlí jazykové tvrdí, že rozpočet byl nakonec Parlamentem schválen jen proto, že europoslanci chtěli být na Vánoce u svých rodin. A hrozba mimořádného zasedání mezi vánočními svátky je přiměla přistoupit na kompromis navrhovaný Komisí.

Letos na konci října, kdy Parlament na plenárním zasedání rozpočet projednával, se zdálo, že loňská patová situace kolem Unijního rozpočtu se bude zase opakovat. Tehdy lidovecko-socialistická hlasovací mašina prosadila více než pětiprocentní nárůst objemu rozpočtu. To byl návrh, který absolutně nerespektoval realitu ekonomické situace, v níž se dnes evropský kontinent nachází. Přitom členské státy již tehdy jasně deklarovaly, že mezní hranice nárůstu rozpočtu nesmí překročit 2,02%.

Do smírčího jednání zástupců Parlamentu a Rady, na němž se hledala kompromisní podoba rozpočtu, uběhly od hlasování v Parlamentu jen tři týdny. Během nich však vrcholila antická dluhová tragédie, doplněná o italské dějství. A ve třech státech eurozóny se vyměnily vlády. I ti největší optimisté poznali, že velké eurofinále se kvapem blíží. Najednou bylo dosaženo kompromisu na podobě Unijního rozpočtu. A to dokonce v restriktivnější podobě, než původně navrhovaly samy členské státy. Růst rozpočtu se tak v příštím roce zastaví na 1,86%, což nepokrývá ani dvou procentní unijní inflaci. Chtělo by se říci, že zvítězil rozum nad naivitou a stavění vzdušných zámků. Bohužel ten kompromis byl krvavý, neboť to bylo také za cenu dodatečného nárůstu výdajů v roce letošním.

Příští rok bude mít Unie rozpočet rozumnější, nikoliv však rozumný. Struktura rozpočtu byla zachována, včetně každoročního tupého, poměrného navyšování rozpočtových položek. Je nutno přiznat, že strukturu rozpočtu nelze měnit každoročně, ale jen při schvalování víceletého finančního rámce. To je úkol, který brzy nastane. A pro Unii to bude asi poslední šance změnit filozofii rozpočtu a obhájit svou existenci. K tomu však musí představitelé evropských zemí sebrat dost reformní odvahy. A také mít trochu toho štěstí, aby se Evropská unie, tak jak ji dnes známe, toho okamžiku vůbec dožila.

Celé to divadlo, které bylo možné spatřit při schvalování rozpočtu, je jen viditelným vrškem ledovce. Mnohem více se toho děje v samotném zákulisí unijních institucí.

Někteří vrcholní představitelé Unie se chovají jako smetánka cestující na Titaniku. Spodní patra lodi jsou již z velké části pod vodou, zatímco na horní palubě se servíruje kaviár, hraje muzika a společnost se náramně baví. Demonstrovat to lze například na platu evropských úředníků. V době, kdy se snad ve všech členských státech mzdy úředníků snižují, Komise nevyužila příležitost zmrazit platy s ohledem na vážné zhoršení ekonomické a sociální situace a navrhla unijním úředníkům žijícím v Bruselu zvýšení platu o 1,7%. To vše s odůvodněním, že náklady na život v Bruselu stouply o 3,6%. Mimochodem unijní úředníci pracující v Praze si o 2,7 % platově pohorší.

Jestliže Komise je k bruselským úředníkům a jejich platům shovívavá, tak je to proto, že sami Komisaři nechtějí sáhnout hlavně na své platy. Ty stejně jako platy europoslanců a dalších evropských funkcionářů jsou odvislé od výše platu soudců Evropského soudního dvora. Vážnost ekonomické situace v Unii přitom nazrála k tomu, aby se snižovaly platy i těchto funkcionářů. K tomu je nutné podotknout, že jedinou instancí, která disponuje legislativní pravomocí a může tak návrh na snížení platu podat, je právě Komise. Je otázkou, jak dlouho se členové Komise budou tvářit, že v podpalubí se nic neděje. Či zda se začnou podílet na úsporných opatřeních také ve formě snižování vlastních platů. V Unii se často operuje se slovem solidarita. Pokud nebudou představitelé Unie s evropskými občany solidární v jejich strádání a zhoršování ekonomické situace a nesníží si své platy, dočkáme se potopení evropského Titaniku ještě dříve než si myslí i ti největší euroskeptici.