Ač si Milana Šmída velmi vážím a považuji jej za jednoho z největších českých odborníků na problematiku médií. Tak mi bohužel nedá, abych se nevyjádřil k jeho včera zveřejněnému článku „Učenlivý Paroubkův žák“. Přesto že se autor snaží o určitou míru korektnosti, tak ve výsledku předkladatelům zákona na zrušení rozhlasových a televizních poplatků podsouvá některé závěry, které se neslučují ani s jejich vnitřním přesvědčením, ani s cíli navrženého zákona. Dovolte mi prosím, abych některé skutečnosti uvedl na pravou míru.

Nejdříve bych se rád ohradil proti obvinění z „populismu nejhrubšího zrna“. Think - tank eStat.cz, který vedu již pět let, před více než dvěma lety zveřejnil „podněty k reformě mediálního prostředí“ . Tam jsme navrhli zrušení rozhlasových a televizních poplatků a financování veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu. Jenom pro pořádek připomínám, že tuto myšlenku jsme avizovali více než měsíc před příchodem tzv. topolánkova reformního batohu, kterým byly zavedeny regulační poplatky ve zdravotnictví a půl roku před tím než Jiří Paroubek zahájil tažení proti zdravotnickým poplatkům.

Je snad populismem, když má někdo vůli a vytrvalost své nápady a myšlenky dotahovat do konce a přivádět je k životu? Kdybychom nebyli v eStat.cz důslední v dotahování věcí do konce, tak by většina našich projektů zůstala jen na papíře. Naštěstí tomu tak není a řada našich projektů se nám tu s větší, tu s menší úspěšností daří realizovat.

Snad mě nebude pan Šmíd obviňovat z prvoplánovitosti, že již před dvěma lety jsem věděl, že Jiří Paroubek vyhraje na odporu k poplatkům krajské volby a já budu za dva roky kandidovat do Evropského parlamentu a rád se tak svezu na antipoplatkovské vlně.

Musím také uvést, že nelze směšovat poplatky regulační (poplatky ve zdravotnictví, správní poplatky), to jsou ty za které občané dostávají od státu určitou protislužbu s poplatky, za něž občané žádnou protislužbu nedostávají. Cílem regulačních poplatků je dosáhnout, aby občanům poskytnutá protislužba byla čerpána jen v nezbytně nutném rozsahu a nebyla nad užívána. Zároveň však cena poplatku musí být stanovena v takovém rozsahu, aby si jej mohl dovolit zaplatit každý občan, který si danou službu žádá. Rozhlasové a televizní poplatky jsou poplatky za které občan nedostává žádné protiplnění a jsou plošné oproti poplatkům regulačním, které jsou selektivní a s konkrétním protiplněním. Rozhlasové a televizní poplatky nejsou ničím jiným než další formou daně, která tím, že je vybírána za každou domácnost je i sociálně nespravedlivá. Je proto zcela logické, že navrhujeme, aby výpadek příjmu ze zrušených poplatků byl nahrazen mandatorním příjmem z výnosu daně z přidané hodnoty.

08.05.2009: Senát podpořil návrh na zrušení koncesionářských poplatků

Ostatně myšlenku na zrušení rozhlasových a televizních poplatků jako přežitku, které nemají s významem termínu poplatek pranic společného a odpovídají svou povahu dani se ztotožnilo i Ministerstvo financí. Ano Ministerstvo financí ve svém stanovisku dále uvedlo, že výpadek v příjmech státního rozpočtu je příliš velký a tak by se na novém způsobu financování veřejnoprávních médií měly podílet i jiné veřejnoprávních korporace, zejména kraje a obce. Osobné bych však raději viděl, aby veřejnoprávní média byla financována způsobem, který jsme navrhli se senátorem Svobodou, tedy ze státního rozpočtu. Ostatně je zájmem státu, aby garantoval existenci nezávislých médií poskytujících obsah veřejné služby. Protože vyvážené, nestranné a komerčními zájmy nedotčené zpřístupňování informací je zárukou udržení demokracie a pokračování polistopadového vývoje. Takovýto zájem demokratického státu však nemůže být přenášen na občany či jiné veřejnoprávní korporace. Pokud však Ministerstvo financí neví kde najít oněch 7,8 miliardy, tak jim mohu doporučit některé antibyrokratické projekty z dílny eStat.cz, které když realizují tak si budou moci dovolit zaplatit veřejnoprávní média hned několikrát. Přesto platí, že předkladatelé jsou s Ministerstvem financí za jedno, co se týče smysluplnosti návrhu na zrušení rozhlasových a televizních poplatků.

Stále do kola jsem také nucen opakovat, že záměrem předkladatelů není měnit současnou rovnováhu na mediálním trhu, ani nijak zasahovat do současné míry nezávislosti veřejnoprávních médií. Jde nám pouze o odstranění přežitého a neefektivního systému výběru koncesionářských poplatků a nahrazení mandatorním odvodem části výnosů inkasa DPH na účet České televize a Českého rozhlasu. Nic víc, nic míň. Žádným způsobem stát neposílí vliv na veřejnoprávní média, jestliže dnes je zákonem pevně stanovena výše poplatků, tak do budoucna by byla stejným zákonem stanovena povinnost správce daně odvést na účet veřejnoprávních médií pevnou částku odpovídající 7,8 mld. Kč. Veřejnoprávní média si pak budou moci ponechat prostředky, které dnes vynakládají na samotný výběr poplatků z něhož si dnes ukrajuje největší koláč státní moloch Česká pošta.