Už zase je ve hře soukromí
Před rokem a čtvrt Ústavní soud (dále ÚS) zrušil § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích a na něj navazující vyhlášku o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, protože odporovaly právu na informační sebeurčení jednotlivce, které je jednou z fazet práva na soukromí. To chrání jak Listina základních práv a svobod, tak evropská Úmluva o lidských právech a základních svobodách.
Již v tomto nálezu ÚS také upozornil na protiústavnost ustanovení § 88a tr. Řádu a přítomný představitel poslanců, Marek Benda, sliboval, že Parlament neprodleně zjedná nápravu. Nestalo se… Nakonec návrh na jeho zrušení podal soudce z Obvodního soudu pro Prahu 6 a koncem roku 2011 přijal ÚS nález, jímž i toto ustanovení jako protiústavní zrušil, a to opět z důvodu nepřiměřeného zásahu do základního práva na informační sebeurčení.
Jak ÚS uvedl již v prvním zmíněném nálezu, za primární cíl právní regulace plošného a preventivního sběru a uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci bývá obecně označována ochrana před bezpečnostními hrozbami a potřeba zajištění dostupnosti těchto údajů pro účely předcházení, odhalování, vyšetřování a stíhání závažných trestných činů ze strany veřejné moci. To znamená že použití tohoto nástroje nelze ústavně právně aprobovat ve vztahu ke všem trestným činům, ale jen opravdu ve vztahu k těm závažným.
Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí opravdu robustních nástrojů, jejichž užití má za následek vážné omezení osobní integrity a základních práv a svobod jednotlivce, pak i při jejich aplikaci musí být respektovány ústavněprávní limity. K omezení osobní integrity a soukromí osob proto ze strany veřejné moci může dojít jen zcela výjimečně, je-li to v demokratické společnosti nezbytné, nelze-li účelu sledovaného veřejným zájmem dosáhnout jinak a je-li to akceptovatelné z pohledu zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Esenciální předpoklady spravedlivého procesu také vyžadují, aby byl jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi a zárukami proti možnému zneužití pravomoci ze strany veřejné moci. Nezbytné záruky sestávají z odpovídající právní úpravy a z existence účinné kontroly jejich dodržování, kterou představuje především kontrola nezávislým a nestranným soudem, neboť dle čl. 4 Ústavy je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců.
Nová zákonná úprava musí především odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu. Dále musí naplňovat požadavky vyplývající z testu proporcionality ve vztahu k omezení práva na informační sebeurčení. Nová právní úprava musí být přesná a zřetelná ve svých formulacích a dostatečně předvídatelná. Také musí být striktně definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům, způsob a pravidla jejich provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování. Nezbytný požadavek soudní ochrany základních práv se v případě užití trestněprávních nástrojů omezujících základní práva a svobody jednotlivce projevuje zejména ve vydání soudního příkazu a v jeho dostatečném odůvodnění.
Zrušená zákonná ustanovení měla být implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady, avšak byla přijímána ještě před platností této Směrnice a jejich obsah omezoval právo na informační sebeurčení zřetelně víc než Směrnice sama. Ústavní soud v nálezu dlouze a podrobně vysvětlil, proč je třeba sběr dat o elektronické komunikaci stejně masivním, ne-li masivnějším zásahem do práva na informační sebeurčení než je samotný odposlech telefonních hovorů. Ze shromážděných údajů lze totiž sestavit jakýsi genom sociálního života sledované osoby, včetně údajů o jejím pohybu, pravidelných zvycích apod. To lze hodnotit jako invazivnější zásah do soukromí sledované osoby než odposlech hovorů, které sledovaným telekomunikačním prostředkem učinila.
Dnes přijímaná novela zrušeného zákonného ustanovení sice na rozdíl od předchozí úpravy již konkrétně vyjmenovává orgány, které o shromážděné údaje mohou požádat, avšak jejich výčet ve srovnání s předchozím stavem poněkud problematicky o ČNB. Tu staví vedle orgánů činných v trestním řízení (policie, státní zastupitelství soudy), které jsou ale navíc zákonem omezeny v tom, že jsou oprávněny údaje žádat jen v souvislosti s trestním řízením. Zatím nemáme informace o tom, zda v zákoně bude zúžen rozsah trestních řízení jen na ta, která jsou vedena pro závažné trestné činy. Dále má údajně být policie a pravděpodobně i BIS a Vojenské zpravodajství oprávněny údaje žádat i již jen v souvislosti s podezřeními z terorismu. Jakým účelem je omezena ĆNB není zatím známo. Nebudou-li však všechny orgány, které novela zmiňuje, limitovány zdůrazněnou a již zmíněnou závažností trestných činů, pro něž je vedeno trestní řízení, míjela by předmětná novela jedno ze základních vyznění nálezu ÚS. Jistě, tato úprava by měla být obsažena v trestním řádu, jehož §88a, které jak jsem již uvedla, ÚS v závěru loňského roku zrušil. Vykonatelnost tohoto svého rozhodnutí odložil do konce září tohoto roku. Zatím není známo, alespoň autorce, že by novela tohoto ustanovení byla do Parlamentu vládou předložena.
Zdá se, že v popsané situaci budou orgány činné v trestním řízení odkázány pouze na úpravu obsaženou v novelizovaném zákonu o elektronických komunikacích. Je však otázkou, zda ta bude odpovídat limitům vytyčeným ÚS. Ostatně ono omezení na závažné trestné činy předvídá i zmíněné evropská Směrnice a nevidím jediný důvod pro to, aby Česká republika šla v omezení práva na informační sebeurčení dál než většina evropských zemí. Ostatně nálezy našeho ÚS byly formulovány s vědomím judikatury evropských ÚS a nesly se ve stejném duchu. Uvidíme také, zda novela zákona bude předvídat sankce pro providery v případě nedostatečného zabezpečení a úniku shromážděných dat, stejně jako uvidíme, zda bude jednotlivec informován o tom, že byl sledován. To vše ÚS požadoval.
Je ovšem pozoruhodné, že adekvátní pozornost není stále věnována odstranění anonymních sim-karet, jež jsou, dle vyjádření policie, používány při páchání trestné činnosti v 70 % případů. Víme, že proti jejich odstranění se v minulosti stavěli ministři vnitra obou našich největších politických stran. Argumentovali paradoxně tím, že odstranění tohoto institutu by bylo zvětšením zásahu do soukromí. Je na místě se ptát čí soukromí má být tak intenzivně chráněno, hovoří-li sama Policie o zmíněných hrozivých 70% ze strany jedné a statistiky uvádějící počty sledovaných telefonů (osob) ve statisících (za rok 2009 mělo jít dle zprávy Komise pro Radu a Evropský parlament o 270 281 případů).
Vývoj v oblasti zásahů do soukromí budeme sledovat neboť ani zájem na bezpečnosti nemůže zlikvidovat samotné základy materiálního právního státu, tj. státu, který ctí a chrání základní práva.
Již v tomto nálezu ÚS také upozornil na protiústavnost ustanovení § 88a tr. Řádu a přítomný představitel poslanců, Marek Benda, sliboval, že Parlament neprodleně zjedná nápravu. Nestalo se… Nakonec návrh na jeho zrušení podal soudce z Obvodního soudu pro Prahu 6 a koncem roku 2011 přijal ÚS nález, jímž i toto ustanovení jako protiústavní zrušil, a to opět z důvodu nepřiměřeného zásahu do základního práva na informační sebeurčení.
Jak ÚS uvedl již v prvním zmíněném nálezu, za primární cíl právní regulace plošného a preventivního sběru a uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci bývá obecně označována ochrana před bezpečnostními hrozbami a potřeba zajištění dostupnosti těchto údajů pro účely předcházení, odhalování, vyšetřování a stíhání závažných trestných činů ze strany veřejné moci. To znamená že použití tohoto nástroje nelze ústavně právně aprobovat ve vztahu ke všem trestným činům, ale jen opravdu ve vztahu k těm závažným.
Umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí opravdu robustních nástrojů, jejichž užití má za následek vážné omezení osobní integrity a základních práv a svobod jednotlivce, pak i při jejich aplikaci musí být respektovány ústavněprávní limity. K omezení osobní integrity a soukromí osob proto ze strany veřejné moci může dojít jen zcela výjimečně, je-li to v demokratické společnosti nezbytné, nelze-li účelu sledovaného veřejným zájmem dosáhnout jinak a je-li to akceptovatelné z pohledu zákonné existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli. Esenciální předpoklady spravedlivého procesu také vyžadují, aby byl jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi a zárukami proti možnému zneužití pravomoci ze strany veřejné moci. Nezbytné záruky sestávají z odpovídající právní úpravy a z existence účinné kontroly jejich dodržování, kterou představuje především kontrola nezávislým a nestranným soudem, neboť dle čl. 4 Ústavy je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců.
Nová zákonná úprava musí především odpovídat nárokům plynoucím z principu právního státu. Dále musí naplňovat požadavky vyplývající z testu proporcionality ve vztahu k omezení práva na informační sebeurčení. Nová právní úprava musí být přesná a zřetelná ve svých formulacích a dostatečně předvídatelná. Také musí být striktně definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům, způsob a pravidla jejich provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování. Nezbytný požadavek soudní ochrany základních práv se v případě užití trestněprávních nástrojů omezujících základní práva a svobody jednotlivce projevuje zejména ve vydání soudního příkazu a v jeho dostatečném odůvodnění.
Zrušená zákonná ustanovení měla být implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady, avšak byla přijímána ještě před platností této Směrnice a jejich obsah omezoval právo na informační sebeurčení zřetelně víc než Směrnice sama. Ústavní soud v nálezu dlouze a podrobně vysvětlil, proč je třeba sběr dat o elektronické komunikaci stejně masivním, ne-li masivnějším zásahem do práva na informační sebeurčení než je samotný odposlech telefonních hovorů. Ze shromážděných údajů lze totiž sestavit jakýsi genom sociálního života sledované osoby, včetně údajů o jejím pohybu, pravidelných zvycích apod. To lze hodnotit jako invazivnější zásah do soukromí sledované osoby než odposlech hovorů, které sledovaným telekomunikačním prostředkem učinila.
Dnes přijímaná novela zrušeného zákonného ustanovení sice na rozdíl od předchozí úpravy již konkrétně vyjmenovává orgány, které o shromážděné údaje mohou požádat, avšak jejich výčet ve srovnání s předchozím stavem poněkud problematicky o ČNB. Tu staví vedle orgánů činných v trestním řízení (policie, státní zastupitelství soudy), které jsou ale navíc zákonem omezeny v tom, že jsou oprávněny údaje žádat jen v souvislosti s trestním řízením. Zatím nemáme informace o tom, zda v zákoně bude zúžen rozsah trestních řízení jen na ta, která jsou vedena pro závažné trestné činy. Dále má údajně být policie a pravděpodobně i BIS a Vojenské zpravodajství oprávněny údaje žádat i již jen v souvislosti s podezřeními z terorismu. Jakým účelem je omezena ĆNB není zatím známo. Nebudou-li však všechny orgány, které novela zmiňuje, limitovány zdůrazněnou a již zmíněnou závažností trestných činů, pro něž je vedeno trestní řízení, míjela by předmětná novela jedno ze základních vyznění nálezu ÚS. Jistě, tato úprava by měla být obsažena v trestním řádu, jehož §88a, které jak jsem již uvedla, ÚS v závěru loňského roku zrušil. Vykonatelnost tohoto svého rozhodnutí odložil do konce září tohoto roku. Zatím není známo, alespoň autorce, že by novela tohoto ustanovení byla do Parlamentu vládou předložena.
Zdá se, že v popsané situaci budou orgány činné v trestním řízení odkázány pouze na úpravu obsaženou v novelizovaném zákonu o elektronických komunikacích. Je však otázkou, zda ta bude odpovídat limitům vytyčeným ÚS. Ostatně ono omezení na závažné trestné činy předvídá i zmíněné evropská Směrnice a nevidím jediný důvod pro to, aby Česká republika šla v omezení práva na informační sebeurčení dál než většina evropských zemí. Ostatně nálezy našeho ÚS byly formulovány s vědomím judikatury evropských ÚS a nesly se ve stejném duchu. Uvidíme také, zda novela zákona bude předvídat sankce pro providery v případě nedostatečného zabezpečení a úniku shromážděných dat, stejně jako uvidíme, zda bude jednotlivec informován o tom, že byl sledován. To vše ÚS požadoval.
Je ovšem pozoruhodné, že adekvátní pozornost není stále věnována odstranění anonymních sim-karet, jež jsou, dle vyjádření policie, používány při páchání trestné činnosti v 70 % případů. Víme, že proti jejich odstranění se v minulosti stavěli ministři vnitra obou našich největších politických stran. Argumentovali paradoxně tím, že odstranění tohoto institutu by bylo zvětšením zásahu do soukromí. Je na místě se ptát čí soukromí má být tak intenzivně chráněno, hovoří-li sama Policie o zmíněných hrozivých 70% ze strany jedné a statistiky uvádějící počty sledovaných telefonů (osob) ve statisících (za rok 2009 mělo jít dle zprávy Komise pro Radu a Evropský parlament o 270 281 případů).
Vývoj v oblasti zásahů do soukromí budeme sledovat neboť ani zájem na bezpečnosti nemůže zlikvidovat samotné základy materiálního právního státu, tj. státu, který ctí a chrání základní práva.