Ve svých 40 letech mění Anežka svůj domov, svůj život. Stěhuje se do nového, doprostřed lesů, daleko od rodné rušné Prahy. Stalo se to, k čemu se delší dobu schylovalo. Rodiče Anežky zažádali pro svou dospělou zdravotně postiženou dceru o místo v pobytovém zařízení a po delším čekání se místo uvolnilo. Často usměvavá Anežka zvážněla, těžké loučení se všemi blízkými.

Anežka ještě zažila speciální školství před rokem 1989 i tu naději a změnu. V zařízení, ve kterém se dlouhé roky vzdělávala se ledy hnuly rychleji. Našla tu nové lidi, kteří jí pomáhali tvořit si svůj život po škole. Zkusit si práci v běžném prostředí, najít tu svou chráněnou dílnu. Mezi asistenty a dobrovolníky se po čase našlo několik lidí, se kterými o sobě věděli, zůstávali v dlouhodobém kontaktu a občas někam sami vyrazili. Anežka se dlouhé roky setkává s některými spolužáky ze školy i s novými lidmi, kteří se k této skupině přidávají. Zažila vznik divadelní skupiny, která spolu s mnoha dobrovolníky vytváří stále úžasnější divadelní představení. Hráli pro známé i pro neznámé na veřejnosti. Plno akcí se dělo o víkendech, v létě. Stále vyhlížela s většími či menšími nadějemi svého prince, který ji vysvobodí. Až to přišlo a uvolnilo se místo.

V daleké minulosti vznikl v ČSSR plán, jak vyřešit problém, co s lidmi se zdravotním postižením z Prahy. Daleko v pohraničí se našly prázdné objekty a v nich vznikala pobytová zařízení, ústavy. Mnoho lidí tam přicházelo hned po ukončení povinného základního vzdělání a odcházelo až na věky. Pro Anežku se našlo místo nějakých 50 kilometrů od Prahy. I to je ale dost daleko na to přestat vidět všechny známé tváře, sousedy, kamarády se kterými se týden co týden setkávala. Vše začíná znovu, od nuly.

Každý začátek je těžký, ale jak navázat kontakt s lidmi s mentálním postižením, kteří souvisle nekomunikují a chovají se úplně jinak, než kdokoliv, s kým se během života Anežka setkávala? Jak se cítit v pokoji, jehož dveře jsou otevřené a kam nečekaně vchází bloumající klienti zařízení? Časem se prý jistě najde místo i na oddělení, kde bude více žen. Zatím mezi samými muži, až na spolubydlící v pokoji, které však její těžké mentální postižení neumožňuje slovy komunikovat vůbec a je trvale na lůžku. Kromě personálu tu není nikdo, s kým by se dalo povídat. Míra mentálního postižení ostatních klientů zařízení v naprosté většině neumožňuje souvislou komunikaci.

Každý začátek je těžký, Anežka děkuje za dopolední dílny s ručními pracemi, které má tak ráda. Půl dne je pryč a člověk tolik nepřemýšlí. Času na přemýšlení tu má Anežka víc, než byla zvyklá. Vše je tu vyřešeno, jídlo, úklid, koupání, všechny základní lidské potřeby se naplňují, nikam se nechodí. Co to s Anežkou dlouhodobě udělá?

Anežka je dospělá a má svobodu pohybu, může jít kam chce a kdy chce. Všude okolo krásné lesy. Nejbližší veřejná doprava hodinu a půl pěšky. Jenže Anežka potřebuje někoho, kdo jí na vozíku pomůže. Nikdo takový tu ale není. Všichni mají jinou práci, než doprovázet Anežku někam ven. Nejdelší jsou víkendy, jako v nemocnici, nic se neděje. Celý je ten čas prázdný čekáním na pondělní dílnu nebo na návštěvu.

Anežku navštívili lidé, se kterými toho v posledních letech v Praze hodně prožívala. První slovo, které z ní spontánně vypadlo znělo „katastrofa“. Nechce své mámě dělat další starosti, když takto vše vyřešila, ale tady se utrápí. Raději by do nějakého menšího bydlení v Praze, bude s tím máma souhlasit? Může ve svých čtyřiceti letech rozhodnout o svém životě. Jak se to dělá? Doposud tu možnost měla jen v malých věcech, někdy.

Anežka by ráda bydlela s pár dalšími lidmi, kteří mají podobné zdravotní postižení, se kterými si bude rozumět. Těch možností v Praze moc není, ale naděje umírá poslední. Naděje, že ta katastrofa má konec. Že to není na dožití. Kolik Anežek kdy zmizelo v katastrofách na dožití bez pomoci?