Jak ukázal minulý týden, představuje kouření, přesněji řečeno nekouření v restauracích a hospodách pro naše média a zákonodárce problém, který dokáže zdatně konkurovat a možná dokonce i předčít, alespoň dle mého názoru přece jen nosnější témata.

Verdikt Ústavního soudu z minulé středy ohledně kouření totiž zdatně konkuroval, co se mediálního zájmu týče, například rozhodnutí ANO vzdát se klíčového ministerstva vnitra ve prospěch ČSSD. Výrok svedl úspěšný boj s rozhodnutím sociální demokracie vstoupit do jednání o vládě. V boji o přízeň čtenáře či diváka zabodoval i přes konání sjezdu KSČM, na který dorazil poprvé od listopadu 1989, navíc v poněkud nevhodný termín, prezident republiky Miloš Zeman.
Poté, co Ústavní soud, občas právem považovaný za třetí komoru parlamentu, zamítl senátorský návrh pánů Kubery a Valenty jsem žila v představě uzavření celé záležitosti. Prostě jsem to brala tak, že nejvyšší soudní autorita v zemi rozhodla o tom, že zákaz kouření v hospodách není nepřípustným zásahem do práv lidí a sleduje legitimní cíl v podobě ochrany lidského zdraví před následky kouření a tím to končí. Navíc přichází čas letních zahrádek, které by měly utlumit vášně kuřáků.

Jak se však ukázalo za další dva dny, ve svém odhadu jsem se mýlila. Do hry se tentokrát vložili poslanci se zábavnou debatou. Díky místopředsedovi Poslanecké sněmovny z řad Pirátů panu Pikalovi jsem se například dozvěděla, že lidé musí chodit po silnicích, protože chodníky jsou plné nedopalků. A vajgly na chodnících jsou podle majitele SPD pana Okamury stěžejním problémem radnice v Poděbradech. Do toho přišel pan poslanec Vyzula (ANO) s tím, že nejlépe by bylo zakázat kouření vedle hospod rovněž v parcích a na veřejnosti. Jeho názor podpořil ministr zdravotnictví pan Vojtěch s tím, že na nemoci spojené s kouřením zemře denně plný autobus lidí.

Přestože jsem zastáncem pokud možno co nejmenší regulace podnikání, považuji rozhodnutí Ústavního soudu za správné. A nečiním tak pouze proto, že jsem nekuřák. Důvodem není ani majitel jedné hospody nacházející se poblíž Prahy, který mi sdělil, že v případě povolení kuřáren začnou jejich návštěvníci – kuřáci, převážně z řad tzv. štamgastů, postupně systematicky anektovat zbytek prostor podniku. Stačí prý podat prstíček, posunout popelníček. Ale pokud by snad zákon, na změkčení podmínek parlament přijal, nechá stejně svojí hospodu zcela nekuřáckou. Nikdo mu totiž nezaručí, že po čase nedojde opět ke změně legislativy.

V tomto případě ale trefil pan majitel hřebíček na hlavičku. Přestože byl zákon zakazující kouření v restauracích přijat Poslaneckou sněmovnou v jednoznačném poměru 118:23, přičemž hlasování se zúčastnilo pouze 163 zákonodárců, má po jedenácti měsících působení dojít k jeho novelizaci. Možná existují poslanci toužící udržet Česko na čelních příčkách zemí, s největším počtem zákonů v přepočtu na počet obyvatel. Já si pro změnu myslím, že cílem zákonodárců nemá být občan ztrácející se v paragrafech. Prostě tabáková lobby loni narazila na nepřejícné složení sněmovny, tak to zkouší znova. Co ale počkat na dobu, kdy budeme schopni kvalifikovaně verifikovat dopady tzv. Protikuřáckého zákona? Kromě toho se rýsuje vznik vlády s důvěrou, boj o nikotinu propadlého hospodského voliče se tak může na nějaký čas odsunout.
Trochu odlehčení na závěr. Díky slavné povídce troufám si říct již legendární dvojice Miloslav Šimek - Jiří Grossmann s názvem Jak jsme se učili kouřit, jsem si připomněla, že zlozvyku lze propadnout i mimo hospodské prostory. Tak například Závazovi nabídli pozůstalí cigaretu na pohřbu, aby utišil svůj žal. A otec pitomce Pazderky, kterých chytil svého syna při kouření ve spíži, si při konzumaci rumu uvědomil, že ve dvou se to lépe táhne…